ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.513.2001.1
sp. zn. 29 Odo 513/2001-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce J. H., proti žalovanému M. F., o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 237/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2001, čj. 12 Co 1017/2000 - 82 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího, byl potvrzen rozsudek ze dne 31. května 2000 čj. 15 C 127/99 - 56, jímž Okresní soud v Karlových Varech, jako soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 3.325,- Kč.
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně a dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. Žalobce a žalovaný, jakožto účastníci sdružení podle ust. §829 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, v platném znění (dále též jen „obč. zák.“), společně podnikali na základě společenské smlouvy ze dne 1.1.1993. pod názvem H. S., a to od roku 1993 do roku 1995. Ze společného prohlášení účastníků smlouvy o sdružení Finančnímu úřadu soud dovodil, že ke dni 30. 9. 1995 sdružení zaniklo. Žalovaný se ústně žalobci zavázal zaplatit částku 200.000,- Kč ve čtyřech splátkách po 50.000,- Kč, což také ve své svědecké výpovědi potvrdil. Na uvedené částky žalovaný vystavil čtyři směnky. Žádný z účastníků od dohody neodstoupil a nebylo prokázáno, že žalovaný na úhradu svého dluhu poskytl žalobci zboží v hodnotě více než 89.000,- Kč, jak tvrdil žalovaný. Ze žádného jiného důkazu navrženého žalovaným k doplnění důkazního řízení, nelze dojít k závěru o nesprávnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Poněvadž žalovaný nespecifikoval, pro jakou právní otázku žádá připuštění dovolání a soudu prvního stupně vytýká nedostatek skutkových zjištění, odvolací soud návrh na připuštění dovolání zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný včas dovolání. Své dovolání odůvodňuje tím, že v v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. b), c) a d) o. s. ř. Vadu řízení podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že subjekt na straně žalobce ani subjekt na straně žalovaného, jak byli v žalobě označeni, neměli způsobilost být účastníkem řízení, když jejich označení neumožňuje přesnou identifikaci. Jde o to, že účastníci jsou od počátku označeni jako soukromé fyzické osoby, nikoliv jako podnikatelé, což v konečném důsledku by mohlo vést k tomu, že rozhodnutí soudu nebude po materiální stránce vykonatelné. Částka k vypořádání po skončení sdružení vznikla na základě jejich podnikatelské činnosti a nikoliv z jejich soukromoprávních vztahů, a proto má žalovaný za to, že žalobce není z těchto důvodů aktivně legitimován a žalovaný, tak jak je označen, není pasivně legitimován vystupovat v tomto sporu a napadený rozsudek je proto nesprávný. Vedle této vady dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu. Rozhodnutí soudů vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování v té části, kdy postavily na jisto, že mezi účastníky došlo dne 21. 1. 1996 k ústní dohodě o vypořádání, což dovodily z jediného faktu, že tento den byly žalovaným podepsány čtyři směnky. Rozhodnutí dále spočívá na nesprávném posouzení věci v závěrech o vztahu směnky a částky ve výši 200.000,- Kč k vypořádání zaniklého sdružení. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu v tom, že projev vůle směřující k podepsání směnky je možné srovnávat s projevem vůle směřujícím k uznání závazku podle ust. 558 obč. zák., když směnka je cenným papírem abstraktním, neuvádějícím důvod vzniku závazku. Pokud žalobce nepředložil žalovanému směnky při jejich splatnosti k proplacení a poté nepodal proti žalovanému jako přímému dlužníkovi nejpozději v lednu a v červnu 2000 návrhy na směnečné platební rozkazy nebo nepodal návrh v normálním soudním řízení, ke směnkám se splatností 31. 12. 1996 a 31. 5. 1997, došlo k promlčení směnečného práva, čímž v tomto případě nedochází pouze k omezení vymahatelnosti směnečných práv, jak je tomu podle občanského zákoníku, nýbrž tato práva zanikají, což lze dovodit ze směnečného zákona. Směnku není možné použít k prokázání existence směnečného závazku, ale je především cenným papírem konstitutivním, protože vznik a trvání směnečného závazku je z hmotněprávního hlediska vázán na vznik a existenci listiny – směnky. V předmětné věci také nedošlo k tomu, že by žalobce uplatnil svá práva ze směnky, není vyznačena doložka bez protestu a žalobce se nepokusil ve zkráceném řízení podat návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. Dovolatel je přesvědčen, že právo ze směnek mohlo být uplatněno pouze ve lhůtě tří let od 1. 10. 1995. Protože se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, navrhuje připuštění dovolání, a dále žádá, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. l. 2001).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání bylo sice podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a splňuje obsahové i formální znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 věty prvé o. s. ř., je však v dané věci nepřípustné.
Dovolací soud nejdříve posuzoval přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojitosti s námitkou dovolatele, že v řízení vystupovaly jako účastníci osoby, které neměly způsobilost jimi být.
Podle ustanovení §19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost být účastníkem řízení splývá s hmotněprávní způsobilostí mít práva a povinnosti.
Podle ustanovení §90 první části věty, o. s. ř., účastníky řízení jsou navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný). Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá procesním způsobem; navrhovatelem (žalobcem) je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu) a odpůrcem (žalovaným) je ten, koho navrhovatel (žalobce) v návrhu (v žalobě) za tohoto účastníka řízení označil. Takto označený účastník, (jestliže má způsobilost mít práva a povinnosti, je v důsledku toho způsobilý být v řízení účastníkem procesněprávních vztahů), má tzv. procesní legitimaci; podle toho, zda vystupuje na straně navrhovatele (žalobce), nebo na straně odpůrce (žalovaného), je rozlišována buď aktivní procesní legitimace anebo pasivní procesní legitimace.
Od procesní legitimace účastníka je třeba odlišovat tzv. věcnou legitimaci, která představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení). Účastník, který je z obecných hledisek hmotného práva způsobilý mít práva a povinnosti (má právní subjektivitu), a který je procesně legitimován, neboť se způsobem stanoveným procesními předpisy stal účastníkem řízení, však nemusí být ještě účastníkem individuálního hmotněprávního vztahu, o kterém se v konkrétní věci jedná. Jestliže je v řízení zjištěno, že ten, kdo byl označen jako navrhovatel (žalobce) nebo odpůrce (žalovaný) není účastníkem hmotněprávního vztahu, o kterém se v posuzované věci jedná, je to důvodem k zamítnutí žaloby, neboť takový účastník, i když byl způsobilý být účastníkem řízení, postrádá tzv. aktivní nebo pasivní věcnou legitimaci.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatel zaměňuje způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení (procesní legitimaci) s hmotněprávním vztahem procesně způsobilého účastníka k projednávané věci (věcnou legitimací). Neuvedení dodatku, že jde o podnikatele, jakožto součásti obchodního jména účastníka, označeného jménem, a příjmením, nečiní účastníka nezpůsobilým být účastníkem řízení podle §19 o. s. ř., popř. procesně nezpůsobilým podle §20 o. s. ř. Z uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu není zatížen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Z obsahu spisu dále nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z jiných vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je dále přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §238 a §239 o. s. ř. V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím) ani ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek ze dne 31. 5. 2000 je prvním rozsudkem okresního soudu ve věci). Podle §239 odst. 1 o. s. ř. není též dovolání přípustné, neboť odvolací soud přípustnost výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil.
Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., kterého se výslovně žalovaný dovolává. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Pokud výtky žalovaného v dovolání směřují i proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při rozhodnutí vycházel, jedná se o zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., a nikoliv o námitky týkající se nesprávného řešení otázky právní. Proto se jimi dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání dále nezabýval.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Dovolatel v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žádal odvolací soud, aby připustil dovolání, neboť se jedná o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam - „zejména při aplikaci ustanovení §841 obč. zák. a stanovení hodnoty majetku při výkonu společné činnosti, včetně vypořádání sdružení v případě jeho rozpuštění“. V dovolání žalovaný nespecifikoval právní otázku, pro kterou navrhuje dovolání připustit. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení „neboť soud považoval za projev vůle směřující k uznání závazku podle ust. §558 obč. zák., projev který směřoval k uzavření směnek na celkovou částku 200.000,- Kč“. Vedle toho namítá, že práva ze směnek jsou již promlčena.
Soudy obou stupňů považovaly za významné pro právní posouzení předmětné věci zjištění, které při výslechu sám žalovaný potvrdil, že se na částce 200.000,- Kč, která jím měla být poskytnuta žalobci k vypořádání sdružení, dohodli. Výši žalované dlužné částky pak soudy obou stupňů považovaly za nespornou. Dovolací soud proto považuje vyřešení otázek souvisejících se směnkami, které žalovaný podepsal ve prospěch žalobce, pro meritorní posouzení předmětného sporu za nepodstatné. Odvolací soud posuzoval konkrétní skutkové okolnosti případu a jeho právní posouzení nemá zevšeobecňující význam.V předmětném sporu nelze dovodit, že by z hlediska rozhodovací praxe soudů řešil odvolací soud některou právní otázku odlišně od ustálené judikatury.
Pokud žalovaný napadá výrok o povinnosti zaplatit náklady odvolacího řízení, nutno konstatovat, že proti tomuto výroku majícím charakter usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.) není dovolání podle §238a a §239 o. s. ř. přípustné proto, že nejde o rozhodnutí měnící ani potvrzující, přičemž existenci vad podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a aniž se mohl zabývat jeho případnou důvodností - podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobce však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. ledna 2002
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v.r.
předseda senátu