ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.527.2001.1
sp. zn. 29 Odo 527/2001-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. K. – T., podnikatelky, proti žalovaným 1) P. P., s.r.o., a 2) J. N. – P., podnikateli, o zaplacení 316.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 121/97, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2001, č.j. 12 Cmo 335/2000-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. K. C.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2000, č.j. 47 Cm 121/97-79 v rozsahu, v němž soud prvního stupně zavázal žalovanou 1) zaplatit žalobkyni částku 252.000,- Kč se 14,5 % úrokem z prodlení od 27. června 1992, do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 52.285,- Kč. Ve zbývající části (4,5 % úroku z prodlení od 27. června 1997 do zaplacení z částky 252.000,- Kč) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu proti žalované 1) zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalované 1) na připuštění dovolání, přičemž v rozsahu nenapadeném odvoláním zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Podle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně správně a úplně skutkový stav a vyvodil z něj i správné právní závěry (s vyjímkou výše požadovaného příslušenství). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o existenci zasilatelské smlouvy podle §601 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“) uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou 1) a o oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení úplaty za obstarání přepravy v dohodnuté výši ve vztahu k žalované 1), když zbývající část žalobního nároku na zaplacení služeb spojených s přepravou (skladné a náklady celního řízení v částce 64.600,- Kč) neměl za prokázanou. K námitce žalované 1) odvolací soud uvedl, že případný nedostatek podnikatelského oprávnění nečiní uzavřenou smlouvu neplatnou a odkázal na řešení této otázky v ustanovení §3a obch. zák. ve znění účinném od 1. ledna 2001. Domněnka žalované 1) o tom, že se žalobkyně podnikáním v oblasti skladování dopustila trestného činu, neshledal relevantní pro rozhodnutí o jejím žalobním nároku, když navíc náhrada požadovaná za skladování nebyla žalobkyni přiznána. Konečně odvolací soud odůvodnil zamítavý výrok o návrhu žalované 1) na připuštění dovolání nedostatkem pravomoci soudu ke zkoumání formulovaných otázek (zda na základě oprávnění podnikatelské činnosti „zprostředkovatelská činnost v oblasti dopravy“ lze vykonávat podnikatelskou činnost „vnitrostátní a mezinárodní zasilatelství“ a zda se lze soudní cestou úspěšně domáhat plnění z této činnosti).
Žalovaná 1) podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítala, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.], neboť v rozporu s §1 o. s. ř. byl žalobkyni přiznán nárok z činnosti, kterou provozovala neoprávněně. Vytýkala soudům obou stupňů, že nedodržely postup uvedený v §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v návaznosti na §8 odst. 1 trestního řádu, čímž zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod stanovený v §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nepovažovala otázky vymezené dovolatelkou za právně významné a požadovala, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). Tak tomu bylo v posuzovaném případě, neboť odvolací soud ve shodě s bodem 15., hlavy I, části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. věc rovněž projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno popřípadě, které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k podání dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným výrokem, jímž odvolací soud v posuzovaném případě zamítl žalobu na zaplacení části úroku z prodlení, nemohla být žalované 1) způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn; Nejvyšší soud proto dovolání žalované 1) proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu dovolání Nejvyšší soud nejprve posuzoval jeho přípustnost podle §239 odst. 2 o. s. ř. jehož se žalovaná 1) dovolávala. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde–li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem) dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejichž výklad v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/1996, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce – žalovaný) nezměněno. Tak je tomu i v posuzovaném případě, neboť na otázkách, které dovolatelka považuje za právně zásadně významné, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když pro posouzení žalobního nároku správně považoval případné překročení podnikatelského oprávnění žalobkyně za nerozhodné.
Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze, neboť posouzení těchto otázek nemá dopad na postavení dovolatelky v tomto sporu (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho plyne, že podmínky přípustnosti dovolání směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu podle §239 odst. 2 o. s. ř. nejsou dány, přičemž Nejvyšší soud jiné důvody přípustnosti dovolání neshledal.
Rovněž proti výroku rozsudku o náhradě nákladů odvolacího řízení, (majícího charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř.) dovolání přípustné není, poměřováno ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř. Vady řízení vymezené v §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, ze spisu nevyplývají a dovolatelka je ani netvrdila. Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení nelze podřadit ani žádnému z usnesení, proti nimž zákon v §238a odst. 1 o. s. ř. dovolání připouští. Ustanovení §239 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. použitelné není již proto, že nejde o potvrzující rozhodnutí ve věci samé.
Tento závěr sebou nese posouzení podaného dovolání ve shora uvedeném rozsahu jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto rovněž odmítl, v tomto případě podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. Jelikož dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni 1) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně 1) sestávají ze sazby advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 7.500,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z jedné náhrady paušálních výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. března 2002
JUDr.Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu