ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.557.2002.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce České republiky, Okresního úřadu v N., proti žalovanému M. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 257.560,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 144/2001, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2002, č.j. 29 Co 111/2002-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 28. ledna 2002, č.j. 9 C 144/2001-33, odmítl odvolání žalovaného proti rozsudku téhož soudu ze dne 5. října 2001, č.j. 9 C 144/2001-28, jako opožděné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. března 2002, č.j. 29 Co 111/2002-40, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po provedeném řízení dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že žalovaný podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opožděně.
Žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný se též domnívá, že přípustnost jejího dovolání je dána dle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. Na podporu závěru o existenci uplatněného dovolacího důvodu snáší podrobné argumenty a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238, §238a a §239 o. s. ř. V projednávaném případě není dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. a to již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé [§237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.]. Dovolání není přípustné podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení §208 odst. 1 o. s. ř. odvolání pro opožděnost (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 8).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož bylo dovolání odmítnuto, je dovolatel povinen hradit žalobkyni její náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyni však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly, této procesní situaci odpovídá výrok o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r .
předsedkyně senátu