ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.568.2001.1
sp. zn. 29 Odo 568/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Miroslava Galluse, v právní věci žalobkyně G. Z., spol. s r. o., zast., advokátem, proti žalovanému Z. Č., zast., advokátem, o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod. sp. zn. 6 C 104/98 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2001, č.j. 22 Co 418/2000-155, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna uhradit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.700,- Kč, do rukou advokáta žalovaného, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil Krajský soud v Hradci Králové (poté co Nejvyšší soud zrušil jeho potvrzující rozsudek ze dne 30.9.1999, č.j. 22 Co 352/99-114), rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6.4.1999, č.j. 6 C 104/98-78, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 250.000,-Kč s 18 % úrokem od 16.12.1997 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl.
Ve svém prvním rozsudku odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a také jeho právní závěry jsou správné a proto se s nimi ztotožnil. Přitom soud prvního stupně dospěl k závěru, že z provedených důkazů je zcela nepochybné, že žalovaný porušil ujednání účastníků obsažené v čl. XII/2 kupní smlouvy ze dne 8.7.1997 o prodeji antibakteriálního přípravku Biosat (dále jen „kupní smlouva“). Účastníci dohodli, že v případě porušení tohoto ujednání vzniká tomu, kdo je porušil, povinnost zaplatit druhé straně smluvní pokutu ve výši 250.000,- Kč. Podle §300 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nezávisí povinnost zaplatit smluvní pokutu na tom, zda v důsledku porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou vznikla oprávněnému škoda, přičemž povinnost zaplatit smluvní pokutu je povinností objektivní. Soud prvního stupně uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána platně a neshledal důvod pro využití ustanovení §301 obch. zák.
K tomu odvolací soud dodal, že lze souhlasit se závěrem žalovaného, že sjednanou smluvní pokutu by bylo možno považovat za neplatnou, kdyby měla zajišťovat splnění povinností převzatých v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 63/1991 Sb., tj. kdyby se účastníci dohodli o rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů. Tak by tomu ale bylo pouze tehdy, kdyby taková dohoda byla v rozporu s ustanovením §742 odst. 1 obch. zák. o ujednání o omezení prodeje v závazkových vztazích v mezinárodním obchodu, neboť ne každá dohoda o omezení prodeje je porušením pravidel o ochraně hospodářské soutěže.
Jestliže se účastníci dohodli, že žalovaný bude výrobek žalobkyně „dále prodávat jen té fyzické či právnické osobě v České republice, Spolkové republice Německo, Rakouské republice, Thajsku, Austrálii a Číně, o které před prvním prodejem této osobě písemně prodávajícího informoval, a že prodávající se zavazuje, že nebude těmto fyzickým či právnickým osobám zboží sám prodávat“, dohodli se o výlučné distribuci. Tuto dohodu nepovažuje odvolací soud za neplatnou, protože žalobkyně se nezavázala prodávat výrobky za účelem jejich dalšího prodeje na určitém nebo celém území, ale pouze k tomu, že osobám, o kterých ji žalovaný informuje, nebude své výrobky prodávat, tj. že jim nesmí učinit návrh smlouvy, a nikoli, že nesmí akceptovat jejich návrh na uzavření smlouvy.
Protože „smluvní pokuta byla sjednána v souvislosti se smlouvou o koupi a prodeji předem neurčeného množství výrobků žalobkyně předem neurčeného obratu, nemůže být její výše v rozporu s dobrými mravy jen proto, že žalovaný koupil od žalobkyně zboží pouze za 100.000,- Kč.“
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání. Žalovaný v dovolání zejména poukázal na stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v projednávané věci.
Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve svém zrušujícím rozhodnutí uzavřel, že „právní názor Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže“ který si, jak je z jeho dikce patrno, vyžádal žalovaný m.j. k čl. XII. odst. 2 posuzované kupní smlouvy uvádí: „Citované ustanovení smlouvy by úřad posuzoval z hlediska generální klauzule obsažené v ustanovení §3 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže“... „Dle ustanovení §3 zákona jsou veškeré dohody mezi soutěžiteli, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží, zakázané a neplatné, pokud zákon nestanoví jinak nebo pokud úřad nepovolil výjimku. K tomu uvádíme, že shora citované ustanovení smlouvy by obecně mohlo vést k narušení hospodářské soutěže, neboť omezuje kupujícího v jeho nezávislosti při dalším prodeji.“... „Při současném protizávazku prodávajícího (společnosti G.), že těmto osobám nebude (prodávající) zboží sám prodávat, by se mohlo jednat o dohodu soutěžitelů navzájem si nekonkurovat na trhu daného zboží ve vztahu k odběratelům/spotřebitelům.“
Nejvyšší soud poukázal na to, že ujednání kupní smlouvy pod čl. XII. odst. 2 nikterak neomezuje kupujícího v jeho nezávislosti při dalším prodeji, neboť ze znění tohoto ujednání vyplývá pouze povinnost kupujícího písemně oznámit prodávajícímu, komu zboží hodlá prodat, aniž by jej jakkoli omezovalo ve výběru této osoby a aniž by dávalo prodávajícímu jakékoli právo do prodeje zasahovat. Toto ujednání je pouze nezbytným předpokladem, aby mohl prodávající splnit svůj závazek, neprodávat zboží, které je předmětem plnění z kupní smlouvy osobám, které označil jako své odběratele kupující. Z tohoto důvodu tedy nelze uznat uvedené ujednání za neplatné.
Jiná však je situace, pokud jde o posuzování ustanovení čl. XII odst. 2 kupní smlouvy jako dohody účastníků navzájem si nekonkurovat na trhu. V tom směru Nejvyšší soud dovodil, že uvedené ujednání povahu takové dohody nepochybně má. Aby však bylo možno vyvodit z toho důvodu neplatnost uvedeného ujednání ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., je třeba posoudit, zda je jím naplněn základní předpoklad takové neplatnosti vyplývající z citovaného ustanovení, totiž že toto ujednání vedlo nebo mohlo vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží.
Přitom závěr odvolacího soudu, že k porušení podmínek ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb. nedošlo proto, že ujednání je v souladu s ustanovením §742 odst. 1 obch. zák. je nesprávný již proto, že citované ustanovení lze podle §729 obch. zák. aplikovat pouze na závazkové vztahy, na jejichž vzniku se podílí alespoň jeden účastník, který má sídlo nebo místo podnikání, popřípadě bydliště na území jiného státu, než ostatní účastníci, což v projednávané věci naplněno nebylo. I při splnění uvedené podmínky by však bylo třeba zkoumat účinky takové dohody ve vztahu k zákonu č. 63/1991 Sb. na tuzemském trhu.
V novém řízení odvolací soud doplnil dokazování výpověďmi žalovaného a J. G., který zastával v době, kdy byla smlouva uzavírána, funkci obchodního ředitele. Žalovaný uvedl, že bez čl. XII. bodu 2 by k uzavření smlouvy nedošlo, neboť žalobkyně byla výhradním distributorem přípravku, a že mimo písemnou smlouvu bylo také dohodnuto, že žalovaný nebude kontaktovat podnikatele, jejichž seznam mu žalobkyně dala. J. G. vypověděl, že bod 2. článku XII. byl do smlouvy začleněn proto, aby měla žalobkyně přehled, komu bylo její zboží nabízeno a aby tak nenarušovala žalovaným vytvořené obchodní vztahy, a že zároveň měla povinnost vůči dodavateli ze Slovenska dodávat mu marketingová hlášení. Poté odvolací soud uzavřel, že odvolání je důvodné.
V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podle ustanovení §3 zákona č. 63/1991 Sb. jsou veškeré dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí sdružení podnikatelů a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží, zakázané a neplatné, pokud zákon nestanoví jinak nebo pokud Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nepovolil výjimku.
Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzovaná dohoda mohla vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží. Přitom při svém rozhodování nemohl přihlédnout k ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 63/1991 Sb., který upravuje okruh dohod, na které se zákaz nevztahuje, protože takové dohody vyžadují schválení Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.
Z výpovědi J. G. podle odvolacího soudu vyplývá, že žalobkyně posuzovaným ujednáním sledovala záměr nevstupovat na trh a do obchodních vztahů vytvořených žalovaným. To však ve svém důsledku mohlo vést k tomu, že spotřebitelé, kteří již vstoupili do obchodních vztahů se žalovaným, nemohli nabídku výrobku Biostat, který byl předmětem kupní smlouvy mezi účastníky, již dostat od žalobkyně (sami ji však s ohledem na znění čl. XII. bodu 2 kupní smlouvy kontaktovat mohli), byť by nabízela výhodnější obchodní podmínky. Tím by byli v hospodářských vztazích znevýhodněni. Proto je třeba ujednání účastníků nekonkurovat si na trhu považovat zároveň za ujednání, které mohlo vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží a tedy za ujednání neplatné podle §3 odst. 1 zákona. Protože je uvedené ujednání neplatné, nemůže se žalobkyně domáhat zaplacení smluvní pokuty sjednané pro případ porušení právě tohoto ujednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §238 odst. 1 písm. a), co do důvodů na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z odůvodnění dovolání však vyplývá, že napadá i právní posouzení věci odvolacím soudem [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
V dovolání uvedla, že na základě rozsudku dovolacího soudu byl odvolací soud povinován zkoumat naplnění podmínek §3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., a to zejména z toho pohledu, zda mohlo tímto ujednáním dojít k narušení hospodářské soutěže. Dovolatelka soudí, že v tom směru odvolací soud nic neučinil. V odůvodnění svého rozsudku se sice dovolává na to, že doplnil dokazování výslechem J. G. a žalovaného, z obsahu jejich výpovědí však nevyplynuly žádné nové skutečnosti. V tom smyslu tedy odvolací soud žádný nový důkaz neprovedl a nic nezkoumal, jak mu to Nejvyšší soud uložil. Dovolatelka dále konstatuje, že ne každá dohoda o vzájemném nekonkurování si na trhu je neplatná ve smyslu §3 odst. 1 zákona. Podmínkou neplatnosti takového ujednání je to, že jím může dojít k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží. Odvolací soud dovodil možnost narušení hospodářské soutěže jenom z toho, že odběratelé žalovaného byli kráceni tím, že nemohli dostat nabídku od žalobkyně. Dovolatelka se domnívá, že „je to dosti málo k tomu, aby mohl být učiněn takový závěr.“ Odběratelé žalovaného totiž nebyli kráceni tím, že jim žalobkyně nemohla nabízet zboží. Žalobkyně totiž své nabídky nerealizovala adresně, nýbrž celoplošně, tj. prostřednictvím médií, odborných konferencí a přednášek. Jestliže se tedy odběratelé žalovaného touto cestou dozvěděli o nabídce žalobkyně, mohli se s ní kontaktovat a projevit zájem o odběr zboží od ní. Žalobkyně by jim je mohla dodávat aniž by porušila ujednání ve smlouvě. Odběratelé žalovaného tedy měli stejné podmínky zachytit nabídku žalobce jako ostatní odběratelé, nebyli tedy ničím kráceni a nemohlo dojít k narušení hospodářské soutěže, protože všichni měli podmínky stejné.
Dovolatelka rovněž namítla, že odvolací soud nezkoumal, jaké procento činí podíl odběratelů žalovaného na celkové poptávce v České republice. Toto procento je totiž velmi malé a kromě toho je dovolatelka zaměřena na velkoobchodní činnost, zatímco žalovaný na menší balení.
Dovolatelka navrhuje, aby odvolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že z výslechů, které provedl odvolací soud vyplynulo mimo jiné, že žalovaný nemohl dodávat potencionálním odběratelům opakovaně výrobek, neboť o něj nebyl zájem. Dále pak vyslovuje některé domněnky o tom, k jakým výsledkům mohlo vést jednání žalované. Uvádí, že po rozvázání závazkového vztahu mezi účastníky se jeho postavení na trhu výrazně zlepšilo s ohledem na neomezenou možnost konkurenčního chování na trhu. Z následného zrušení závazkového vztahu mezi účastníky dovozuje, že posuzovanou smlouvou k narušení hospodářské nejen mohlo dojít, ale skutečně došlo. Navrhuje odmítnutí dovolání.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolací soud zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu z toho důvodu, že ustanovení čl. XII. odst. 2. kupní smlouvy sice nepochybně má povahu dohody účastníků navzájem si nekonkurovat na trhu, aby však bylo možno vyvodit z toho důvodu neplatnost tohoto ujednání ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 tehdy platného zákona č. 63/1991 Sb., (dále jen „zákon“), je třeba posoudit, zda je jím naplněn základní předpoklad takové neplatnosti vyplývající z citovaného ustanovení, totiž že toto ujednání vedlo nebo mohlo vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží. Z tohoto pohledu totiž odvolací soud uvedené ujednání neposuzoval, a věc tedy nesprávně právně posoudil, když dovodil, že dohoda by byla v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 63/1991 Sb., pouze tehdy kdyby se účastníci dohodli o rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů, když aplikoval na projednávanou věc ustanovení §742 odst. 1 obch. zák. o ujednání o omezení prodeje v závazkových vztazích v mezinárodním obchodu, které však na posuzovaný vztah nedopadá.
Odvolací soud proto po doplnění dokazování hodnotil posuzované ujednání ve smlouvě a rovněž výpovědi účastníků o tom, co tímto ujednáním sledovali z hlediska, jehož zhodnocení mu uložil dovolací soud, totiž zda toto ujednání mohlo vést k narušení hospodářské soutěže. V tom směru tedy nelze odvolacímu soudu vytýkat, jak to činí dovolatelka, že neprovedl potřebné dokazování - těžiště jeho nového posouzení věci mělo směřovat k odstranění nedostatků v právním hodnocení posuzovaného ujednání; v tom směru pak odvolací soud zadání dovolacího soudu splnil. Proto je neodůvodněná námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Neodůvodněná je i námitka, že se měl odvolací soud zabývat procentem podílu odběratelů žalovaného na celkové poptávce v České republice, neboť tato skutečnost nemůže mít vliv na závěr, zda posuzovanou dohodou došlo k porušení ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona.
Podle ustanovení §3 odst. 4 písm. d) zákona se zákaz dohod podle §3 odst. 1 nevztahuje mimo jiné na dohody, jejichž předmětem je podíl na zásobování trhu daného zboží menší než 5 % celostátního trhu nebo menší než 30 % místního trhu, jehož zásobování se účastníci dohody pravidelně účastní. Podle §3 odst. 5 zákona však dohody uvedené v odstavci 3 vyžadují ke své platnosti schválení Úřadem pro hospodářskou soutěž. Schválení může úřad odepřít, jsou-li dány skutečnosti, které by odůvodňovaly odepření udělení výjimky podle §5 odst. 3 zákona. Schválení platí za udělené, jestliže úřad do dvou měsíců ode dne, kdy mu dohoda byla doručena, nesdělil písemně, že s dohodou nesouhlasí. V projednávané věci však nebylo prokázáno a dovolatelka to ani netvrdila, že by Úřad pro hospodářskou soutěž o schválení dohody i jen požádala. Proto také odvolací soud postupoval správně, jestliže podíl na relevantním trhu nezkoumal.
Námitkou dovolatelky, že odběratelé žalobkyně nebyli kráceni tím, že jim žalobkyně nemohla nabízet zboží, když žalobkyně své nabídky neprováděla adresně, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť ji vznesla až v dovolacím řízení, takže k ní při posuzování závěrů odvolacího soudu nelze přihlížet.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., a přiznal žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů za jeden úkon právní pomoci podle §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a 1x paušální náhradu nákladů.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Neplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. května 2002
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu