ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.582.2001.1
sp. zn. 29 Odo 582/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právních věcech žalobkyně Č. v. z., a. s., zast., advokátem, proti žalované B. S., Č. v. a. s., zast., advokátkou, o Kč 1,000.000,- a 1,000.000,- s přísl., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 2105/93 a 23 Cm 1051/95, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2001, čj. 3 Cmo 444/99 – 95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 30.825,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobce.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Praze jako odvolací soud v předmětné věci tak, že rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 1999 čj. 23 Cm 2105/93-71 v odvoláním napadených výrocích označených jako I. a III. a ze dne 18. 5. 2000 čj. 23 Cm 1051/95-63 se potvrzují s tím, že pokud jde o výroky o nákladech řízení v tom správném znění, že je žalovaná povinna je zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně. Dále odvolací soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradu nákladů odvolacího řízení 35.175,- Kč. Konečně odvolací soud ve výroku uvedl, že dovolání proti tomuto rozsudku se připouští.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 4. 1999 čj. 23 Cm 2105/93/71 rozhodl ve výroku I., že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni Kč. 1,000.000,-, ve výroku II. připustil zpětvzetí žaloby co do úroku z prodlení ve výši 18 % počínaje dnem 21. 1. 1993 do dne zaplacení a v této části řízení zastavil a konečně ve výroku III. rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení Kč 23.475,- za právní zastoupení a Kč 40.000,- za zaplacený soudní poplatek, a poté rozsudkem ze dne 18. 5. 2000 čj. 23 Cm 1051/95-63 rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (další) částku Kč 1,000.000,- a nahradit jí náklady řízení ve výši Kč 55.331,-. Předmětem žaloby v obou těchto věcech byly dvě splátky po Kč 1,000.000,- na celkovou pohledávku 6 mil. Kč, představující příspěvek žalované resp. jejího právního předchůdce na investiční výstavbu.
Soud prvního stupně v obou sporech o obě předmětné splátky dospěl k závěru, že právní předchůdci účastníků uzavřeli v rámci delimitace dohodu o tom, že právní předchůdce žalované přispěje právnímu předchůdci žalobkyně částkou Kč 6,000.000,- na investiční výstavbu, ve splátkách po Kč 1,000.000,-
Proti oběma rozsudkům se žalovaná odvolala. Odvolací soud postupoval podle bodů 1 a 15, hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též jen „o. s. ř.“), tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Obě věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí vzhledem k tomu, že věcný i právní důvod uplatněných věci je týž, neboť jde o dvě splátky pohledávky z jednoho závazku. Odvolání v obou věcech posoudil jako nedůvodné.
Odvolací soud vyšel z učiněných nesporných skutkových zjištění, zejména ze „Záznamu z jednání o řešení sporů v delimitačním protokolu mezi s. p. Č. v. z. P. a vyčleňovanou organizací S. P., konaného dne 12. 12. 1990 na MZe ČR v P.“ a z delimitačního protokolu mezi předávajícím Č. v. z., státní podnik, S. P., podepsaného předávajícím 1. 3. 1991 a přejímajícím 25. 3. 1991 a opakoval důkaz příslušným odstavcem v delimitačním protokolu. Tento odstavec obsahuje závazek nově založeného státního podniku V. z. S. P. „ přispět na investiční výstavbu s. p. ČVZ P. částkou Kč 6,000.000,- v minimálních ročních splátkách ve výši 1,0 mil. Kč počínaje rokem 1991“ s odkazem na záznam z jednání z 12. 12. 1990 (srov. shora).
Odvolací soud konstatoval, že ani hospodářský zákoník (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve zkratce „hosp. zák.“) nepožadoval, aby hospodářská smlouva byla uzavřena s označením „hospodářská smlouva“ a smlouva mohla být uzavřena v rámci delimitačního protokolu. Je nutno ve smyslu ust. §20 hosp. zák. posoudit, zda podle obsahu došlo k uzavření hospodářské smlouvy. Dohodou v delimitačním protokolu je určen jak předmět závazku, tak čas plnění a z odkazu na záznam z jednání z 12. 12. 1990 je patrný i důvod převzatého závazku. V daném případě nejde o smlouvu podle §67 nebo §68, ani podle §347 hosp. zák., neboť nešlo o převod práva hospodaření k hmotnému majetku, ale jde o smlouvu podle §352 hosp. zák., kteréžto ustanovení nestanoví zvláštní předpoklady pro vznik hospodářské smlouvy a proto platí jen ust. §152 a §153 odst. 1 hosp. zák. a tudíž dohodou o předmětu a času plnění, jejíž obsah je přesný, došlo k uzavření smlouvy. Věc je třeba dále posoudit podle zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, který vychází v ust. §3, §5 a §6 ze samostatnosti a odpovědnosti podniku.
Odvolací soud uzavřel, že předmětný závazek je platný a přešel na právní nástupce účastníků, kteří uzavřeli smlouvu. Závazek věcně odpovídal zamýšlenému majetkovému vyrovnání obou státních podniků a došlo i ke schválení jejich dohody nadřízeným orgánem, neboť rozhodnutí ministra v zakládací listině státního podniku V. z. S. P. odkazuje na delimitační protokol ze dne 12. 12. 1990 a jeho dodatky, čímž je třeba podle obsahu rozumět jednání z 12. 12. 1990 a dále delimitační protokol z 1. 3. a 25. 3. 1991.
Podle závěru odvolacího soudu je tudíž posouzení soudu prvního stupně správné a jeho rozsudek, výše uvedený odvolací soud potvrdil (ust. §219 o. s. ř.) Připustil však dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. s tím, že ve věci jde o významnou právní otázku.
Proti tomuto rozsudku, a to jak proti výroku ve věci samé, tak i do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §239 odst. 1 o. s. ř. a důvodnost o ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. [ správně §241 odst. 3, písm. d) o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001], tj. nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka se domnívá, že podle tehdy platné hospodářskoprávní úpravy závazek nemohl vyniknout a pro zaplacení příspěvku neexistuje právní důvod.
Dovolatelka uvádí, že dne 17. 12. 1990 rozhodlo ministerstvo zemědělství ČR jako zakladatel o vyčlenění vnitřní organizační jednotky za účelem založení nového státního podniku V. z. se sídlem ve S. P. a v zakládací listině rozhodlo o převodu majetku a závazků odkazem na delimitační protokol z 12. 12. 1990. Ke dni 1. 1. 1991 došlo zápisem do podnikového rejstříku ke vzniku tohoto nového podniku. Podle názoru dovolatelky je dohoda o delimitaci majetku z 1. 3. 1991, uzavřená právními předchůdci účastníků zpětně k 31. 12. 1990, absolutně neplatným právním úkonem. Podle §14 odst. 2 a §32 zák. č. 111/1990 Sb., o státním podniku, může o rozdělení práv a závazků rozhodnout pouze zakladatel, takové rozhodnutí nemůže být nahrazeno hospodářskou smlouvou. Takovou dohodu by musel zakladatel aspoň dodatečně schválit, což se nestalo. Za schvalovací doložku nelze považovat zápis z jednání z 12. 12. 1990, v němž chybí jednoznačný projev vůle zakladatele a podpis oprávněné osoby zakladatele, jíž mohl být podle názoru žalovaného jen ministr. Zápis z 12. 12. 1990 je naprosto neurčitý, navíc v té době byli právní předchůdci účastníků jedním subjektem, takže mezi nimi nemohly vznikat žádné závazky. Delimitovány mohly být pouze existující závazky vůči třetím osobám, které vznikly do 31. 12. 1990.
Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem soudu, že delimitační protokol je hospodářskou smlouvu a to ani inominátní podle §352 hosp. zák. Delimitace jako rozdělení práv a závazků je jednostranným právním úkonem v pravomoci zakladatele, kdežto delimitační protokol hospodářský zákoník nespojoval se vznikem žádných práv a povinností, nejde o právní úkon ve smyslu ust. §20 odst. 1 hosp. zák.
Dovolatelka se dále domnívá, že samotné poskytování příspěvků mezi státními podniky na smluvním základě odporovalo platné zákonné úpravě, šlo ve své podstatě o dar, přičemž bezúplatné plnění nelze poskytovat na základě nepojmenovaných hospodářských smluv podle §352 hosp. zák. Podle takové smlouvy druhá strana poskytuje jinou protihodnotu (tak tomu v daném případě nebylo).
Dovolatelka závěrem shrnuje, že pokud zakladatel ve smyslu §14 odst. 2 a §32 zák. č. 111/1990 Sb. nerozhodl o rozdělení práv a závazků při založení (nového) státního podniku, nelze takové rozhodnutí nahradit hospodářskou smlouvou, když cit. zákon to nepřipouští. Závazek v delimitačním protokolu bez schvalovací doložky zakladatele nemohl platně vzniknout a je právně nevymahatelný.
Dovolatelka žádá, aby dovolací soud odložil podle §243 o. s. ř. vykonatelnost napadeného rozsudku i rozsudků soudu prvního stupně.
Konečně dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudky soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dodatečně podaném vyjádření k dovolání ze dne 12. 3. 2002 žalobkyně má za to, že žalovaná uvádí stále stejné důvody jako u soudů prvního a druhého stupně. Musí však platit obecná zásada, že smlouvy se mají plnit. V delimitačním protokolu je obsažen závazek právního předchůdce žalované a na základě takto vyjádřené smluvní vůle také žalovaná v roce 1991 plnila. Současné námitky žalované jsou účelově konstruovány. Nezávaznost smluv by vedla ke zpochybnění celé privatizace.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Odvolací soud výslovně postupoval v souladu s bodem 15, hlavy I., části dvanácté výše cit. zákona podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Rovněž dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu v témže znění.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání je přípustné podle ust. §239 odst. 1 o. s. ř., poněvadž odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozhodnutí ve věci samé dovolání připustil. Jelikož však ve výroku nevyslovil, pro které otázky zásadního právního významu dovolání připouští, je v tomto případě dovolání přípustné pro všechny právní otázky zásadního významu, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Dovoláním na základě ust. §239 odst. 1 o. s. ř. lze napadat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu, zakotveného v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tzn. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (nikoliv tedy např. pro otázky skutkové, tj. nedostatečné či nesprávné zjištění skutkového stavu apod.). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu anebo věc posoudil sice podle právního předpisu správného, který však nesprávně vyložil popř. nesprávně aplikoval.
Dovolání není důvodné.
S právní argumentací dovolatelky, týkající se vzniku hospodářského závazku v tzv. delimitačním protokolu, se nelze ztotožnit.
Lze souhlasit s obecným pojmovým vymezením delimitačního protokolu jako v podstatě zápisu mezi účastníky o předání a převzetí práv a povinností (závazků) s tím, že má jen deklaratorní povahu a ohledně předávaných a přebíraných závazků nedochází k žádnému konstituování (nových) závazků. V případě založení (nového) státního podniku vyčleněním dosavadní organizační jednotky ze stávajícího státního podniku rozhoduje současně zakladatel i o vymezení práv a závazků zakládaného státního podniku (ust. §14 odst. 2 a §32 zák. č. 111/1990 Sb., o státním podniku) a konstitutivním aktem je tudíž rozhodnutí zakladatele a jeho zakládací listina včetně převodu majetku a závazků z dosavadního na nový státní podnik.
Toto zásadní vymezení tzv. delimitačního protokolu však nikterak nebrání tomu, aby jeho obsahovou součástí byl individuální, dohodou (smlouvou) mezi účastníky založený závazek (závazkový vztah). Takový konkrétní hospodářský závazek je nutno chápat jako specifickou, od obvyklého obsahu delimitačního protokolu oddělenou a vyčleněnou část. Je ovšem nezbytné, aby byly z takové části protokolu zřejmé projevy vůle účastníků, směřující k založení konkrétního závazku.
Jestliže v posuzovaném případě soudy prvního a druhého stupně dospěly k závěru, že v delimitačním protokolu z (1. 3.a) 25. 3. 1991 strany založily dohodou hospodářský závazek, že právní předchůdce žalované poskytne právnímu předchůdci žalobkyně příspěvek na investiční výstavbu Kč 6,000.000,-, jde o závazek dostatečně určitý co do subjektů (účastníků) i co do obsahu, rozsahu (výše) i právního důvodu, přičemž byly dohodnuty splátky po Kč 1,000.000,- v ročních časových obdobích počínaje rokem 1991. Takto uzavřená hospodářská smlouva obsahovala všechny podstatné náležitosti včetně předmětu a času plnění (ust. §352 ve vazbě na ust. §153 odst. 1 hosp. zák. včetně výkladového pravidla v ust. §20 hosp. zák.). Tento hospodářský závazek nebyl v rozporu s žádným zákonným ustanovením a po 1. 1. 1991 ani nevyžadoval dodatečné schválení nadřízeným orgánem (zakladatelem) podle tehdy platných hospodářskoprávních předpisů nejen proto, že byl zakládán mezi dvěma právními subjekty (již 1. 1. 1991 existujícími či založenými), ale i proto, že v delimitačním protokolu je výslovný odkaz na záznam z jednání z 12. 12. 1990, tedy úkon z doby, kdy ještě nebyla založena žalovaná (její právní předchůdce), sepsaného nejen za účasti obou stran, nýbrž i za účasti zakladatele – Ministerstva zemědělství ČR. Předmětný hospodářský závazek měl tedy přímou návaznost na jednání v souvislosti se zakládáním právního předchůdce žalované a zakladatel v té době ani v době pořízení delimitačního protokolu neprojevil se vznikem závazku nesouhlas, zjevně proto, že tento závazek souvisel s majetkovým vypořádáním mezi dosavadním a nově vznikajícím subjektem. V záznamu z jednání z 12. 12. 1990 se naopak v závěru výslovně uvádí, že tato dohoda obou podniků (tj. příspěvek na investice 6,0 mil. Kč v dohodnutých splátkách) bude zakotvena v delimitačním protokolu (signováno též přítomnými za MZe ČR, ve spise č. l. 20). V delimitačním protokolu z 25. 3. 1991 je pak tento hospodářský závazek obsažen výslovně jako poslední odstavec (č.l. 18-19).
Je též účelné podotknout, že vznik samostatného hospodářského závazku v delimitačním protokolu nemá nic společného s rozdělením práv a závazků mezi dotčenými subjekty (státními podniky), a to nejenom proto, že rozdělení práv a závazků bylo obsahem deklarace v jiných částech delimitačního protokolu, ale zejména pak proto, že – jak již shora zmíněno – o rozdělení práv a závazků se nerozhoduje v delimitačním protokolu, nýbrž o tom rozhoduje zakladatel konstitutivním aktem založení a zakládací listinou.
Z toho plyne, že oba soudy právně posoudily vznik a platnost předmětného hospodářského závazku správně, jejich rozhodnutím nelze vytknout pochybení a dovolací soud proto dovolání žalované jako nedůvodné zamítl (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §142 odst. 1 a §151 odst. 1 v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Dovolatelka neměla v řízení úspěch a je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení, spočívající v odměně advokáta, a to za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) z částky 2 mil. Kč částku 30.750,- (ust. §3 odst. 1 bod 6 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a jeden paušál hotových výloh 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 30.825,- Kč).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 20. listopadu 2002
JUDr. František Faldyna, CSc. , v. r.
předseda senátu