ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.586.2001.1
sp. zn. 29 Odo 586/2001-91
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře, v právní věci žalobce S. P., zast. JUDr. N. D., advokátkou, proti žalovaným 1. A. P., a 2. Ing. J. Č., o určení neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2001, č.j. 13 Co 123/99-74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23.9.1998, č.j. 7 C 95/96-58 tak, že zamítl žalobu na určení, že smlouva o převodu členských práv a povinností uzavřená dne 20.6.1995 mezi převádějícím A. P. a nabyvatelem J. Č. (dále jen „sporná smlouva“), je neplatná.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že členská práva a povinnosti představují majetkovou hodnotu, která může být předmětem dědění a v projednávané věci je nesporné, že toto majetkové právo nebylo předmětem dědického řízení o dědictví po A. P. Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu není jistoty, jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici. Až do vypořádání dědiců pravomocným usnesení soudu jsou proto všichni dědicové považováni za vlastníky celého majetku, patřícího do dědictví a z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně.
Ve sporech s jinými osobami týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelovu majetku projevuje tím, že mají postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 občanského soudního řádu - dále též jen „o.s.ř.“). Z toho vyplývá, že v projednávané věci byli legitimováni k žalobě nejen žalobce, ale také ostatní zákonní dědicové, a to sourozenci žalobce, kteří mají postavení nerozlučných společníků, a proto měli v řízení vystupovat ať již na straně žalující nebo na straně žalované, neboť pouze budou-li všichni účastníky řízení, bude se na všechny vztahovat rozhodnutí ve věci samé.
Jestliže se stali účastníky pouze dva zákonní dědicové, není dána věcná legitimace žalobce v tomto řízení a proto musela být jeho žaloba bez dalšího zamítnuta, když tento nedostatek nebylo možno odstranit jednak proto, že ustanovení §92 o. s. ř. o přistoupení účastníků nelze použít v odvolacím řízení, a jednak proto, že ani v řízení před soudem prvního stupně nesahá poučovací povinnost soudu nad rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníka, což není tento případ. Odvolací soud se proto nezabýval ani otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Pro úplnost odvolací soud dodal, že neshledal správným závěr soudu prvního stupně o právní moci rozsudku, jímž byla schválena sporná smlouva za A. P., který v době jejího uzavření neměl způsobilost k právním úkonům. Občanský soudní řád váže povinnost provést opravu rozsudku formou opravného usnesení jen na případy, kdy se oprava týká výroku rozsudku. Pouze s opravným usnesením v tomto vymezeném případě vydaným spojuje občanský soudní řád běh nové odvolací lhůty podle §204 odst. 1 o.s.ř. Jestliže ale soud nesprávně poučil účastníky o odvolání, není sice vyloučena možnost vydání opravného usnesení, avšak s takovým usnesením nejsou spojovány důsledky vyplývající z ustanovení §204 odst. 2 o.s.ř. z něhož vyplývá, že v takovém případě má účastník právo podat odvolání do tří měsíců od doručení rozhodnutí. Byl-li tedy účastníkům doručen rozsudek s nesprávným poučením o odvolání dne 30.6.1995, jak vyplývá z písemného záznamu obsaženého ve spisu P 157/95, mohl tento rozsudek nabýt právní moci teprve dne 1.10.1995, tedy v době, kdy ještě žil převodce A. P. Proto nelze v důvodech, které uvedl soud prvního stupně, spatřovat neplatnost zkoumaného právního úkonu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) [správně §238 odst. 1 písm. a)], co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 [správně §241 odst. 3 písm. c) a d)], o. s. ř.
V odůvodnění dovolání uvedl, že podle odvolacího soudu členská práva a povinnosti ze sporné smlouvy se nestala předmětem dědického řízení. Uvedená práva a povinnosti tedy nebyla součástí majetku patřícího do dědictví, neboť smlouva o jejich převodu byla uzavřena ještě za života zůstavitele. V tom případě tedy nejde o případ nerozlučného společenství dědiců, a proto odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.
Dále upozornil na to, že skutečnost, že rozsudek č.j. P 157/95-26 byl účastníkům doručen, ze spisu nevyplývá. Naopak v odůvodnění usnesení o přerušení řízení, č.j. 7 C 95/96-48, se konstatuje, že soud v průběhu řízení zjistil, že se ve spisu P 157/95 nenacházejí doklady o doručení rozsudku účastníkům a o jejich vzdání se práva odvolání. Ani v dalším řízení nebylo prokázáno, že by se účastníci vzdali práva na odvolání, což se ostatně tvrdí i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Rozsudek tedy nebyl doručen, a proto nemohla začít běžet náhradní lhůta k podání odvolání podle ustanovení §204 odst. 2 o.s.ř.
92
Druhý žalovaný ve vyjádření v dovolání uvedl, že argumentace dovolatele je účelová. Dle jeho názoru, jestliže se dovolatel domáhá vyslovení neplatnosti úkonu kterým byla za života A. P. převedena členská práva a povinnosti v družstvu, pak za situace, kdy již jmenovaný nežije, by tato majetková práva musela být logicky projednána v dědickém řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
V rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) dovolatel dovozuje, že členská práva a povinnosti ze sporné smlouvy nebyla součástí majetku patřícího do dědictví, neboť smlouva o jejich převodu byla uzavřena ještě za života zůstavitele. Tvrdí, že v tom případě nejde o případ nerozlučného společenství dědiců, a proto odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Tento závěr dovolatele není správný.
Členská práva a povinnosti převedená spornou smlouvou nebyla projednána v dědickém řízení právě proto, že byla spornou smlouvou vyvedena z majetku zůstavitele. Kdyby však soud v projednávané věci dospěl k závěru, že sporná smlouva je neplatná, musel by být tento majetek dodatečně projednán v řízení o dědictví podle §175x o.s.ř. Proto se v projednávané věc uplatní princip nerozlučného společenství dědiců jako účastníků řízení tak, jak jej správně uplatnil odvolací soud (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 42/1974 Sbírky rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.11.1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. 6/2000, s. 229).
Protože závěr o nerozlučném společenství dědiců jako účastníků řízení neumožňuje rozhodnout o požadovaném určení, když v projednávané věci podmínka účasti všech dědiců na řízení splněna není, Nejvyšší soud se již nezabýval dalšími námitkami, dovolatele [které dovolatel podřazuje důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.], jejichž řešení nemůže na závěru soudu ničeho změnit.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť ze spisu se nepodává, že by žalovaným, kteří měli ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. března 2002
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu