ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.60.2001.1
sp. zn. 29 Odo 60/2001- 176
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce P. S., s. r. o., zast. advokátem, proti žalovanému J. M., podnikateli, zast. advokátem, o 232.059,40 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 269/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2000, čj. 19 Co 49/2000 – 156, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Hradci Králové v předmětné věci, že rozsudek okresního soudu se ve výrocích III. a IV. potvrzuje a ve výroku I. se potvrzuje v tom správném znění, „že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 222.059,40 Kč s 15%“ úrokem z prodlení od 5. 8. 1996 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 18. 11. 1999 čj. 8 C 269/96 – 139, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 227.059,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% od 5. 8. 1996 do zaplacení (výrok I.) a že žaloba se ohledně částky 10.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% od 7. 5. 1996 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15% z částky 227.059,40 Kč od 7. 5. 1996 do 4. 8. 1996, zamítá (výrok II.). Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného proti výrokům I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení mu předcházející v mezích podaného odvolání (ust. §212 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právním závěrem, že vztahy mezi účastníky je třeba posoudit podle ust. §829 a násl. občanského zákoníku (zákon č. 40/1064 Se znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“). Svědčí o tom nejen výpovědi účastníků a svědků, ale i korespondence účastníků po ukončení činnosti sdružení, zejména vyúčtování žalovaného z 15. 4. 1996 a tzv. faktura – daňový doklad č. 112/96 z 7. 5. 1996, vystavený žalobcem. Odvolací soud je stejného názoru, že skutečnost, že účetní a daňové doklady samy o sobě o existenci sdružení nesvědčí, není právně významná, když jinými důkazy existence sdružení prokázána byla.
Pokud se týká vypořádání účastníků, sám žalovaný v dopise - vyúčtování z 15. 4. 1996 přiznává celkové příjmy z prodeje koberců 494.108,- Kč a podíl pro každého z účastníků 247.054,- Kč. Od tohoto podílu však odpočítává celkem 134.696,60 Kč, které měly být žalovanému vyplaceny a pak ještě další náklady (např. na reklamu, topení, elektřinu apod.). Žalobce uznal, jak vyplývá z faktury č. 112/96, že mu byla zaplacena částka 10.000,- Kč a další náklady vynaložené ve prospěch pana D. a pana N. v částce 15.688,- Kč, takže z podílu na něj připadajícího v částce 247.054,- Kč žádal zaplacení 221.366,- Kč, čemuž odpovídá i žalobní návrh. Navíc pak žádal částku 10.693,40 Kč za věci, které byly pořízeny ze společných prostředků a zůstaly výhradně žalovanému. I tomu odpovídá žalobní petit. Žalobce se tak celkem domáhal částky 232.059,40 Kč. V žalobě tedy již žalobce svůj podíl z prodeje koberců snížil o jemu zaplacenou částku 10.000,- Kč a pokud okresní soud tuto položku odečetl od žalobou požadované částky a žalobu v tomto rozsahu zamítl, zbývalo rozhodnout o částce 222.059,40 Kč. Okresní soud však neodůvodněně v rozporu s ust. §154 odst. 2 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“) překročil meze žalobcova návrhu, přičemž nebyly dány důvody pro přiznání vyšší částky ani proto, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání (ust. §841 obč. zák.). Nebylo však prokázáno, že předmětem vypořádání by měla být částka o 5.000,- Kč vyšší. Za situace, kdy se žalobce proti zamítavému výroku II. v rozsahu 10.000,- Kč s příslušenstvím neodvolal, odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek okresního soudu potvrdit ve správném znění co do částky 222.059,40 Kč, aniž by rozsudek co do částky 5.000,- Kč měnil a zamítal, neboť tato částka od počátku nebyla jeho předmětem a v řízení nevyšlo najevo, že by jím měla být, a nebyly splněny předpoklady ani pro postup podle §221 odst. 1 a zejména odst. 2 o. s. ř. Žalovaný ani v odvolacím řízení neprokázal, že by žalobci zaplatil více než 10.000,- Kč.
Odvolací soud dále dovodil, že ze znaleckého posudku nelze učinit žádná zjištění pro závěr o existenci či neexistenci sdružení, neboť účetní doklady vystavené žalovaným měly tzv. oficiální a neoficiální část, když žalovaný vedl tzv. „černý“ a „oficiální“ sešit o příjmech a výdajích a tudíž věrohodnost těchto údajů je velmi sporná. Bylo prokázáno, že žalovaný prodával koberce, na které neměl nabývací doklady obsahující předaný objem zboží a cenu. Závazek žalovaného nelze – jak konstatoval znalec – z účetní evidence zjistit. Z nesporných tvrzení účastníků plyne, že podíl každého z nich na dosažených příjmech měl činit 247.054,- Kč, přičemž žalobce uznal, že jeho podíl je třeba snížit o zaplacených 10.000,- Kč a náklady v částce 15.688,- Kč. Pokud žalovaný tvrdil, že v jeho prospěch měly být započteny další náklady, popř. že zaplatil žalobci další částky, neunesl v tomto směru důkazní břemeno.
Odvolací soud uzavřel, že podíl žalobce z prodeje koberců je, po odpočtu pravomocně nepřiznané částky 10.000,- Kč, oprávněný v částce 211.366,- Kč.
Odvolací soud vytkl, že soud prvního stupně neodůvodnil, proč žalobci nepřiznal také jím nárokovanou částku 10.693.40 Kč za věci, které účastníci zakoupili ze společných prostředků a které posléze podle dohody měly zůstat ve výlučném vlastnictví žalovaného. Jedná se o movité věci, specifikované ve faktuře – daňovém dokladu č. 112/96. V odvolacím řízení však žalovaný potvrdil, že tyto věci zůstaly v jeho dispozici, přičemž k jejich ocenění žalobcem neměl žalovaný výhrady. Odvolací soud tudíž potvrdil rozsudek okresního soudu i ohledně tohoto nároku.
Pokud se týká úroku z prodlení, nárok na něj za dobu před podáním žaloby byl zamítnut a tento výrok nabyl právní moci. V době podání žaloby byl pak nárok žalobce na úrok z prodlení oprávněný, neboť žalovaný byl v prodlení se zaplacením vypořádacího podílu podle vyúčtování z 7. 5. 1996. Výše požadovaného úroku přitom nepřesáhla dvojnásobek diskontní sazby podle podkladů České národní banky platných v první den prodlení (ust. §1 vyhl. č. 142/1994 Sb.).
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (právně zastoupen) dovolání, jehož přípustnost zakládá na ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jeho důvodnost opírá o ust. §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.
Podle dovolatele je závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli smlouvu o sdružení, nesprávný, když nemá oporu ve skutkových zjištěních a je v rozporu s provedenými důkazy, zejména i se znaleckým posudkem z oboru účetnictví a dále s účetními a daňovými předpisy a je založen na nesprávném právním posouzení věci. Účastníci se fakticky nikdy nechovali, jakoby sdružení uzavřeno bylo.
Dovolatel namítá, že žalobce předmětnou pohledávku podle své „faktury“ nemá zahrnutou ve své účetní evidenci, takže není ani zřejmé, zda je žalobce aktivně věcně legitimován, když nárok by zřejmě mohl uplatňovat i jednatel společnosti p. H. jako fyzická osoba. Předmětná „faktura“ nemá náležitosti řádného daňového dokladu a je žalovaným „neproplatitelná“. Pokud přes vrácení předmětné faktury žalobce nevystavil řádný daňový doklad, způsobilý k zaúčtování v účetnictví žalovaného, nedostal se žalovaný do prodlení (i kdyby měl povinnost plnit) z důvodu nedostatku součinnosti věřitele, protože platba takto provedená by byla v rozporu s účetními předpisy, zákonem o DPH, zákonem o dani z příjmu, zákonem o správě daní a poplatků a platba by nemohla být žalovaným zaúčtována jako „daňový výdaj“, přestože na to byl žalobce opakovaně upozorněn a faktura mu byla vrácena. Oba účastníci byli plátci daně z přidané hodnoty a povinností žalovaného i při existenci sdružení bylo nejprve odvést DPH a teprve poté v rámci konečného vypřádání by „vyplatil podíl“ žalobci.
Dovolatel dále uvádí, že soudy neprovedly v rozporu s návrhy žalovaného zjištění dalších příjmů žalobce z prodeje koberců (pokud mělo existovat sdružení mezi účastníky), přestože žalobce podle vlastních tvrzení měl dovézt ve sledovaném období do České republiky větší množství koberců, než vyplývající ze žaloby. Odvolací soud nepřihlédl v tomto směru k započtení prováděnému “ad eventum“ ze strany žalovaného a vycházel z toho, že se žalovaný údajně domáhal k započtení „dalších nákladů“, ve skutečnosti však žalovaný tvrdil, že pokud existovalo sdružení, žalobce dovezl mnohem větší množství koberců a žalovaný měl mít podíl na příjmech žalobce z prodeje dalších dovezených koberců.
Dovolatel dovozuje, že pokud by za dané situace účastníci uzavřeli smlouvu o sdružení, jednali by v úmyslu nechovat se řádně podle daňových, účetních a obecně právních předpisů a taková smlouva o sdružení by byla absolutně neplatná podle ust. §39 obč. zák.
Dovolatel žádá současně o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i související rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplňujícím podání z 28. 6. 2001 dovolatel zdůrazňuje svůj nesouhlas s napadeným rozhodnutím a uvádí, že částku, k jejímuž zaplacení byl zavázán, zdanil resp. odvedl státu na dani z přidané hodnoty. Domníval se, že jako důkaz o jím zaplacených zálohách ve výši 120.000,- Kč, postačí výpovědi svědků, kteří vyplácení peněz viděli. Nesouhlasí ani s úroky z prodlení z faktury, která je nesprávná, poněvadž neobsahuje odpočet DPH. Pokud soud rozhodl, že se jednalo o sdružení, měl se zabývat i těmi položkami na předmětné faktuře, které byly vypsány v plné výši, neboť mají-li účastníci (nebylo-li dohodnuto jinak) rovný podíl na věcech ve sdružení, mělo tomu tak být i u této faktury.
Dovolatel přikládá „studii“, která podle jeho názoru odpovídá vypořádání obou účastníků a má za to, že soud by měl určit znalce, který vypracuje „něco podobného“. V příloze pak předkládá propočet příjmů a výdajů, resp. nákladů a výnosů, jakož i rozdělení výsledného zisku polovinou pro každého účastníka.
Dále dovolatel namítá, že obsah smlouvy o sdružení podle §829 an. obč. zák. byl neurčitý a nejasný pro určení podílu na zisku ze společné činnosti a nesrozumitelný i co do majetku získaného společnou činností. V účetní evidenci v „zeleném sešitě“ je prokázáno pořízení drobného hmotného majetku a spotřebního materiálu, který je zčásti obsažen ve fakturaci žalobce a vyčíslen v celkové částce 10.693,40 Kč. Takto pořízený majetek je v podílovém spoluvlastnictví účastníků sdružení a proto nemůže být fakturován v pořizovací hodnotě. Z této fakturace vyplývá, že žalobce resp. p. H. neměl v úmyslu účastnit se společného podnikání formou sdružení, ale chtěl pouze kooperovat při prodeji koberců se žalovaným tak, že bude vystavovat faktury za know-how jako svůj přínos, přičemž materiál pořízený společnou činností bude v jeho vlastnictví.
Dovolatel je toho názoru, že je důležité zodpovězení otázky, zda žalobce měl v době trvání sdružení v úmyslu samostatně prodávat koberce a zda by tedy sdružení mělo vůbec smysl.
Žalovaný sledoval hlavní směr svého podnikání k opravě motorových vozidel a při prodeji koberců kooperoval s využitím svých volných podnikatelských nebytových prostor. Žalobce měl přístup k evidenci prodeje v tzv. „zeleném sešitě“, což potvrzuje obsah předmětné faktury, zachycující přesně pořízený majetek pro prodej koberců, uváděný v tzv. „zeleném sešitě“. Žalobce musí vysvětlit, jak došle k částce výsledného příjmu 494.908,- Kč a jak vznikl rozpor, spočívající v rozdílu 30.243,- Kč k evidovanému příjmu 463.865,- Kč, proč se zabýval pouze příjmovou stránkou a nevzal v úvahu výdajovou stránku, zejména přijatou hotovostí v částce 121.614,40 Kč.
Podle názoru dovolatele je potřebné prokázat, že žalovaný řádně odvedl DPH podle evidence prodeje koberců a zdanil příjmy z této činnosti. Při prokázaných výnosech a nákladech žalovaného je žalobce naopak povinen doplatit. Kdyby žalobce vystavil fakturu na částku 121.614,40 Kč, byly by odvodové povinnosti nižší a výsledný zisk ze společné činnosti by byl úplně jiný. Žalobce chtěl vystavenou fakturou z 7. 5. 1996 žalovaného podvést, uvést jej v omyl při dělení výsledku ze společné podnikatelské činnosti.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Nejvyšší soud se musel nejprve zabývat přípustností podaného dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě byl předcházející rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. června 1998 č.j. 19 Co 677/97 – 54 se závazným právním názorem odvolacího soudu, že mezi účastníky byla ústně a tudíž platně uzavřena smlouva o sdružení. Odvolací soud uložil doplnění dokazování v návaznosti na nesprávný právní názor okresního sodu o neexistenci smlouvy o sdružení s tím, že okresní soud se musí podrobněji zabývat otázkou dohodnuté výše podílu, dělením příjmů po odpočtu nákladů, jednotlivými položkami nákladů, přičemž z nesporného tvrzení obou účastníků je zřejmé, že za prodej koberců byla získána částka 494.108,- Kč. Okresní soud se měl dále zabývat žalovanou částkou i z hlediska vypořádání dalších nároků ze společného majetku sdružení. Odvolací soud podrobně určil, které důkazy má soud prvního stupně provést – výslech obou účastníků, důkazy o proplacení určité částky na vypořádací podíl, dále podklady z účetnictví, a v případě potřeby znalecký posudek z oboru ekonomiky, popř. i další důkazy (viz ve spise č. l. 56).
Dovolání v dané věci je tudíž přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Za dovolací důvody označil dovolatel důvody uvedené v ust. §241 odst. 3. písm. b), c) a d) o. s. ř.
Podle ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. dovolání lze podat proto, že řízení je postiženo tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel nespecifikuje, v čem tato vada podle jeho názoru konkrétně spočívá, z obsahu dovolání lze dovodit, že vadou jsou nedostatečná skutková zjištění a nedostatečně provedené dokazování, jak dovolatel namítá.
Z uvedeného rozhodnutí a z obsahu spisu však takové skutečnosti nevyplývají. Soud prvního stupně i soud odvolací provedly obsáhlé dokazování na základě tvrzení obou účastníků a jimi požadovaných důkazů. Zejména to jsou účastnické výpovědi W. H., jednatele žalobce a žalovaného J. M. (č.l. 62 a 63), dále svědecké výpovědi C. T., P. R. a F. K. (č.l. 103) dále svědků L. D., D. M. a E. J. a také svědkyně B. G., A. V. a M. W. (č.l. 105 – 106). Soud prvního stupně zadal vypracování znaleckého posudku znalci Ing. Mgr. J. D., který ve znaleckém posudku č. 1/99 ze dne 18. 8. 1999 provedl revizi účetnictví účastníků a odpověděl na 10 soudem položených otázek.
I když nebyly předloženy listinné důkazy o uzavření smlouvy o sdružení podle ust. §829 an. obč. zák. a ani znalec z hlediska daňového a účetního nepotvrdil existenci smlouvy o sdružení (znalec se ovšem k právním otázkám vyjadřovat nemůže), soudy dovodily její ústní uzavření mezi účastníky z provedených účastnických a svědeckých výpovědí. Otázka existence smlouvy o sdružení a jejího obsahu je otázkou skutkovou („questio facti“) a nelze - jak to činí dovolatel - namítat v této souvislosti nesprávné právní posouzení. Hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem odpovídá ustanovení §132 o. s. ř., podle něhož důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z odůvodnění napadených rozsudků soudu odvolacího a soudu prvního stupně neplyne, že by soudy postupovaly v rozporu s cit. ustanovením. Dovolací soud podotýká, že skutkový závěr o uzavření smlouvy o sdružení nemůže být v rozporu s účetními a daňovými předpisy, jak se to pokouší dovodit žalovaný, neboť aplikace právních předpisů je již otázkou právní, nikoli skutkovou; kromě toho daňové a účetní předpisy nemohou být rozhodné pro zjištění existence smlouvy o sdružení, tyto předpisy samy o sobě nemají v poměru ke vzniku obchodního závazkového vztahu žádnou relevanci.
V tomto směru se však již jedná zčásti o otázku právního posouzení, kterou se dovolací soud zabývá níže.
Dalším dovolacím důvodem, který dovolatel uplatnil, je důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu cit. ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyšly najevo, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Dovolatel výslovně neuvádí, v čem a která skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pouze obecně namítá, že závěr o uzavření smlouvy o sdružení nemá oporu ve skutkových zjištěních, popř. je v rozporu s provedenými důkazy.
Z provedených důkazů, zejména výpovědí svědků a účastníků však naopak plyne, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda či smlouva, jejíž obsah naplňoval znaky smlouvy o sdružení podle §829 an. obč. zák. Žalobce dovážel kamiony z ciziny koberce, jejichž nákup včetně cla financoval a žalovaný tyto koberce prodával. Toto společné podnikání trvalo zhruba od října 1995 do března 1996. Účastníci dohodli, že po odpočtu nákladů si budou dělit příjmy v poměru 50% pro každého. I žalovaný potvrdil, že výtěžek z prodeje byl dělen rovným dílem, stejně i jeho manželka – svědkyně D. M., která při prodeji pomáhala, potvrdila, že náklady i výdaje měly být rozděleny stejným dílem, přičemž účetnictví vedl žalovaný. Shodně vypověděl jako svědek i syn žalovaného J. M. ml.
Ohledně kardinální otázky vzniku smlouvy o sdružení nelze tudíž dospět k závěru, že zjištění její existence nemá v podstatné části oporu v provedených důkazech a učiněných skutkových zjištěních.
Konečně dovolatel uplatnil též důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, příp. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V ústřední otázce uzavření smlouvy o sdružení nelze odvolacímu soudu vytknout nesprávné právní posouzení, když uzavřel, že tato smlouva mezi účastníky vznikla, její obsah byl určitý a srozumitelný, a to včetně dohody o dělení zisku. Dovolací soud dodává, že nelze dovodit absolutní neplatnost smlouvy o sdružení podle ust. §39 obč. zák., jak se o to pokouší dovolatel, poněvadž tvrzený rozpor s daňovými a účetními předpisy nemohl mít vliv na obsahové znaky této smlouvy podle ust. §829 an. obč. zák.
Z hlediska předmětného názoru není rozhodné rovněž to, zda „faktura“, jež je předmětem sporu, byla či nebyla zahrnuta v účetní evidenci a od této okolnosti nelze odvozovat aktivní věcnou legitimaci, jak se o to pokouší dovolatel. Nárok na vyplacení podílu na majetku sdružení podle hmotného práva, plynoucí z obchodního závazku, nemůže být založen výlučně na účetních a daňových předpisech. Pokud soud zkoumá vymáhaný nárok i z hlediska těchto předpisů, jedná se o hlediska pomocná, nikoliv určující. Hlediska podle předpisů o daních a o účetnictví jsou veřejnoprávní povahy a jsou uplatňována příslušnými správními orgány.
Neobstojí ani dovolatelova námitka o neurčitosti obsahu smlouvy o sdružení pro určení podílu na zisku a nesrozumitelnosti co do vymezení společného majetku. Dovodily-li soudy ústní uzavření smlouvy o sdružení a přitom nebylo mezi účastníky o podílech na majetku určeno jinak, platí ust. §835 odst. 1 obč. zák., že podíly na majetku, včetně zisku, získaném společnou činností, jsou stejné.
Zbývající námitky dovolatele nejsou relevantní, zejména není úkolem soudu zkoumat, zda ten či onen účastník odvedl daň z přidané hodnoty či daň z příjmů a rovněž v dovolacím řízení nelze předkládat nové námitky a tvrzení o nových skutečnostech, které již nebyly uplatněny v předchozím řízení před soudy prvního a druhého stupně.
Ze všech uvedených důvodů se podává, že dovolací soud musel dovolání jako nedůvodné zamítnout, když napadené rozhodnutí je správné (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ust. §142 odst. 1 a §151 odst. 1 v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 1 o. s. ř. Žalovaný jako dovolatel neměl úspěch, žalobci pak podle obsahu spisu v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. ledna 2002
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu