ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.604.2002.1
sp. zn. 29 Odo 604/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobce V. Z., proti žalované E. 2001, a.s., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 510 588,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 147/2000, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.2.2002, č.j. 1 Cmo 356/2001-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové uložil rozsudkem ze dne 7. února 2001, č.j. 40 Cm 147/2000-69 žalovanému, aby žalobci zaplatil 510 588,50 Kč s příslušenstvím a dále žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2002, č.j. 1 Cmo 356/2001-91, odmítl odvolání žalovaného a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaný podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opožděně.
Žalovaná, podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná se též domnívá, že postupem obou soudů jí byla odňata možnost jednat před soudem. Proto navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238, 238a a §239 o. s. ř. V projednávaném případě není přípustnost dovolání dána podle ustanovení §237 o.s.ř. již z toho důvodu, že usnesení odvolacího soudu nebylo vydáno ve věci samé. Dovolání není přípustné podle ustanovení §238 a 238a o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v těchto ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. A konečně nelze přípustnost dovolání dovozovat ani z ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li odvolací soud podle ustanovení §218a odst. 1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodl Nejvyšší soud podle §146 odst. 3 o.s.ř.(ve spojení s ustanoveními §243b odst. 5 a §224 odst. 1 o.s.ř.), když žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r .
předsedkyně senátu