ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.611.2001.1
sp. zn. 29 Odo 611/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Z. z. a n. v B., a. s. , zastoupené , advokátkou , proti žalovanému V. S., zastoupenému , advokátkou , o zaplacení 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 96/2000, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. května 2001, čj. 29 Co 181/2001 – 144, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.825,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. ledna 2001, čj. 12 C 96/2000-127, tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč, přičemž žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně spojil ke společnému řízení dvě věci, v nichž žalobkyně proti žalovanému uplatnila samostatnými žalobami jednak nárok na zaplacení 296.238,80 Kč, za dodaná hnojiva a dále nárok na zaplacení 85.799,- Kč, na základě smlouvy č. … ze dne 12. srpna 1998. Částečným smírem (rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. srpna 2000, čj. 12 C 96/2000-89) se pak žalovaný zavázal uhradit žalobkyni částku 282.033,80 Kč a předmětem řízení tak zůstal nárok žalobkyně na zaplacení 100.000,- Kč, proti kterému uplatnil žalovaný k započtení svou pohledávku na náhradu škody, vzniklé porušením uvedené smlouvy.
Právní posouzení věci soudem prvního stupně, který dospěl k závěru o oprávněnosti pohledávky žalovaného na náhradu škody uplatněné k započtení, nepovažoval odvolací soud za správné. Vyšel z toho, že z provedených důkazů a ze samotného vyjádření žalovaného vyplývá, že obdržel od žalobkyně naturální plnění v částkách 296.238,80 Kč a 85.799,- Kč a že předmětem řízení je tvrzená škoda vzniklá žalovanému ve výši 100.000,- Kč a její započtení na výše uvedené nároky žalobkyně, uznané žalovaným. Listinu ze dne 12. srpna 1998, nadepsanou jako Zálohová smlouva č. …, posoudil odvolací soud jako kupní smlouvu podle §409 a násl. obchodního zákoníku s dohodnutou kupní cenou ve výši 6.600.- Kč za 1 tunu řepky ze sklizně roku 1999. Protože žalovaný následně odmítl nabídku žalobkyně na snížení kupní ceny, nedošlo ke změně smlouvy v ujednání o kupní ceně, a proto podle odvolacího soudu platí mezi účastníky nadále závazky sjednané ve smlouvě. Jakékoliv porušení smluvní povinnosti ze strany žalobkyně a tím i naplnění jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu odvolací soud neshledal, naopak dovodil, že smluvní povinnost porušil sám žalovaný tím, že nedodal žalobkyni smluvené zboží. Proto odvolací soud uzavřel, že tvrzená pohledávka žalovaného na náhradu škody proti žalobkyni neexistuje a že žalovaný je povinen na základě svého uznání žalobního nároku uhradit žalobkyni i částku 100.000,- Kč.
Dále se odvolací soud zabýval otázkou platnosti ústního odstoupení žalovaného od předmětné smlouvy a dospěl k závěru, že k platnému odstoupení od smlouvy nedošlo, neboť tam, kde byla smlouva uzavřena písemně, musí mít i odstoupení od smlouvy písemnou formu. V závěru rozsudku odvolací soud odůvodnil použití §150 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) při rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobkyně napadla rozsudek pouze v rozsahu nepřiznané náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přípustnost dovolání opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., za dovolací důvod označila důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Snesla argumenty, jimiž brojila proti použití §150 o. s. ř. a navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu s tím, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Trval na tom, že od smlouvy platně odstoupil podle §348 odst. 1, 2 obchodního zákoníku, současně však její existenci zpochybňoval poukazem na důvody neplatnosti právních úkonů uvedené v §37 odst. 1, 2 občanského zákoníku a na rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalovaného ztotožnila se závěry odvolacího soudu ve věci samé. Uvedla důvody, pro které nesouhlasila s námitkami dovolatele a požadovala, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1.,15. a 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Napadené výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (mající vždy charakter usnesení podle §167 odst. 1 o. s. ř.), nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon v §237 až §239 o. s. ř. dovolání připouští. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné pouze v případě, že jde o usnesení ve věci samé. Výrok o náhradě nákladů řízení však rozhodnutím ve věci samé není.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
K dovolání žalovaného, přípustnému podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jsa vázán ve smyslu §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. důvody uplatněnými v dovolání včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Přitom se nejprve zabýval správností právního posouzení věci.
Především je třeba uvést na správnou míru zbývající předmět sporu v rozsahu částky 100.000,- Kč (po pravomocném usnesení o schválení smíru obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. srpna 2000, čj. 12 C 96/2000-89), který oba soudy v záhlaví svých rozsudků nesprávně označily jako věc o náhradu škody a který dostatečně nevymezily ani v odůvodnění rozsudků. Předmětem řízení nadále zůstala část nároků žalobkyně uplatněných po žalovaném původně dvěma samostatnými žalobami na zaplacení ceny dodaných hnojiv a na vrácení zálohy poskytnuté podle shora uvedené smlouvy žalovanému. Pohledávku žalovaného na náhradu škody proti žalobkyni uplatněnou k započtení je třeba ve smyslu §98 o. s. ř. považovat pouze za obranu žalovaného proti žalobnímu nároku, nikoli za předmět řízení, jímž mohou být pouze nároky uplatněné žalobkyní proti žalovanému.
Závěr odvolacího soudu o oprávněnosti zbývající části žalobních nároků v rozsahu 100.000,- Kč na základě uznání těchto nároků ze strany žalovaného dovolatel nenapadal, odvolacímu soudu vytýkal pouze nesprávné posouzení kompenzační námitky, v níž uplatnil k započtení proti žalobkyni svoji pohledávku na náhradu škody.
Při posuzování podmínek vzniku tvrzené pohledávky žalovaného odvolací soud dovodil, že není naplněn základní předpoklad nároku žalovaného na náhradu škody proti žalobkyni, jímž je porušení smluvní povinnosti žalobkyně. Tomuto závěru odvolacího soudu nelze vytknout žádné pochybení, neboť tím, že strana smlouvy navrhne druhé straně její změnu, neporušuje povinnost sjednanou ve smlouvě (v daném případě povinnost zaplatit kupní cenu v dohodnuté výši). Navíc povinnost zaplatit kupní cenu nemůže kupující porušit v době, která předchází právní skutečnosti, s níž smlouva nebo zákon vznik povinnosti zaplatit kupní cenu spojuje.
Za této situace, kdy již pro nesplnění jednoho z předpokladů odpovědnosti žalobkyně za škodu vzniklou žalovanému nelze přisvědčit obraně žalovaného a jím tvrzenou pohledávku započítat proti žalobní pohledávce, je právně nerozhodné, zda došlo či nedošlo k odstoupení žalovaného od smlouvy či zda dokonce byla smlouva neplatná z důvodů namítaných dovolatelem. I kdyby totiž byly námitky dovolatele důvodné, nemělo by (v daném případě zcela nadbytečné) nesprávné posouzení otázky platnosti odstoupení od smlouvy či platnosti smlouvy samé žádný význam pro závěr o oprávněnosti nároku žalobkyně a neoprávněnosti kompenzační námitky žalovaného, tedy pro závěr o správnosti napadeného rozsudku, který na posouzení těchto otázek nespočíval. Uplatněnými argumenty se tudíž žalovanému správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., jímž dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že jeho skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolatel pouze označil, aniž jej svými námitkami, směřujícími pouze k právnímu posouzení věci, jakkoli obsahově vymezil.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvody označené žalovaným nebyly uplatněny po právu, přičemž vady řízení uvedené v §242 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a žalovaný je ani netvrdil. Nejvyšší soud tedy podle §243b odst. 2, věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §146 odst. 1, §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. Náklady řízení o dovolání žalovaného vynaložené žalobkyní sestávají z odměny za zastupování v částce 9.750,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Na náhradu nákladů řízení o dovolání žalobkyně nemá žádný u účastníků právo, neboť dovolání bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s řízením o dovolání žalobkyně náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 29. srpna 2002
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu