ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.638.2001.1
sp. zn. 29 Odo 638/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce SOU Z. B., proti žalovanému Z.-o. d. M., o zaplacení částky 36.866,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 78/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2000, čj. 20 Co 367/99-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem jednak připustil zpětvzetí žaloby do částky 1.361,60 Kč s příslušenstvím, zrušil v této části rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil a dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 35.494,40 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Snesl argumenty, pro které považoval právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a ponechal na zvážení dovolacího soudu, zdali označení žalobce nesprávným názvem nezakládá vadu řízení podle §237 odst. 1 o. s. ř. Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel opíral dovolání o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolání však není přípustné mimo jiné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč [ srov. §239 odst. 3 ve spojení s §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V daném případě odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání. Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, musel dovolací soud nejprve posoudit, zda jde či nejde o obchodní věc. Pokud by totiž o obchodní věc šlo, nemohla by být podle §239 odst. 3 a §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustnost dovolání vyslovena, a dovolání by tudíž bylo nepřípustné.
Občanský soudní řád definici věci obchodní z hlediska procesního neobsahuje. Věci obchodní zmiňuje pouze v souvislosti s úpravou civilní pravomoci soudů v ust. §7 odst. 1 o. s. ř. a věcnou příslušností soudů v ust. §9 odst. 3 a 4 o. s. ř. Pro řešení této otázky je proto třeba použít též příslušnou hmotněprávní úpravu.
Částka 35.494,40 Kč, ohledně níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, představuje náklady vynaložené žalobcem na přípravu učnic pro žalovaného v období březen 1992 – červenec 1993, tedy za účinnosti obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), který v §261 odst. 2 pod obchodní závazkové vztahy zahrnuje též vztahy mezi státem (státními organizacemi) a podnikateli, jejichž obsahem je uspokojování veřejných potřeb. O takový vztah jde v dané věci a případný spor mezi stranami tohoto vztahu je potom z hlediska procesního věcí obchodní, na niž je nutno aplikovat §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Ke stejnému závěru by Nejvyšší soud dospěl i v případě aplikace §1 odst. 1 hosp. zák. na obdobné nároky vzniklé za jeho účinnosti, neboť toto ustanovení dopadá na všechny závazkové vztahy právnických osob, jejíž obsahem byla práva a povinnosti spjatá s jejich hospodářskou činností.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. je vyloučena ustanovením §239 odst. 3 ve spojení s §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., na který dovolatel rovněž odkazoval, namítaje, že žalobce byl po celou dobu řízení před soudy obou stupňů označen nesprávným názvem. Nehledě k tomu, že dovolatel nijak neupřesnil, v čem nesprávné označení žalobce spočívá, nelze nesprávné nebo neúplné označení účastníka, který jinak má způsobilost být účastníkem řízení (srov. §19 o. s. ř.), považovat za vadu řízení, podřaditelnou některému z případů uvedených v §237 odst. 1, písm. a) až g) o. s. ř. Takové nesprávné označení účastníka v rozhodnutí není ani na újmu jeho vykonatelnosti jestliže je možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 1999, čj. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6/1999 pod číslem 62).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalovaný zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, žalobci však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok o nákladech dovolacího řízení odůvodněný ust. §146 odst. 2 větou druhou (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. května 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu