ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.661.2002.1
sp. zn. 29 Odo 661/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. a., a. s. , proti žalované C. 2000 P., a. s. , zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 2,112.148,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 105/97, k dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2001, čj. 4 Cmo 383/99 – 73 takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2001, čj. 4 Cmo 383/99-73 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením zastavil – odkazuje na §43 odst. 2 a §211 o. s. ř. – řízení o odvolání žalované proti rozsudku ze dne 15. června 1999, č. j. 22 Cm 105/97-52, jímž Krajský obchodní soud v Praze žalované uložil zaplatit žalobci částku 780.778,- Kč, co do částky 1,331.370,- Kč žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že blanketní odvolání, které žalovaná přes výzvu učiněnou usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. srpna 1999 doručenou jejímu právnímu zástupci 10. září 1999, ve stanovené lhůtě (do 14 dnů ode dne doručení) nedoplnila, neobsahuje „zákonem stanovené náležitosti“, v důsledku čehož trpí vadami, které pokračování odvolacího řízení brání.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (zastoupena advokátem) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o „ust. §237 až 239 o.s. ř.“, přičemž namítala, že odvolání mělo být posouzeno věcně, když sice byla vyzvána k doplnění odvolání, nicméně nesplnění tohoto požadavku nemá za následek neprojednatelnost odvolání „bez dalšího“ s tím, že z podaného dovolání je patrno, že žalovaná se odvolává proti té části rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou jí je ukládána povinnost k plnění a z odvolání je rovněž zřejmě, proti kterému rozhodnutí směřuje. Požadovala, aby dovolací soud napadené usnesení soudu odvolacího zrušil.
Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, dále též jen „o. s. ř.“. O takový případ jde i v této věci, neboť odvolací soud o odvolání rozhodl ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. – podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. a je i důvodné.
Byť dovolatelka výslovně nepodřadila dovolací námitky pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241 odst. 3 o.s. ř. a pouze na toto zákonné ustanovení obecně odkazovala, dle obsahu těchto námitek zcela nepochybně uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., totiž, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je v dovolání uplatněným důvodem vázán a rozhodnutí odvolacího soudu může přezkoumat právě jen z tohoto důvodu s tím, že současně přihlédne k vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Ze spisu je zřejmé, že žalovaná proti rozsudku soudu prvního stupně podala dne 13. srpna 1999 odvolání, které adresovala Krajskému obchodnímu soudu v Praze. V odvolání byli řádně označeni účastníci řízení, věc, které se týká (žaloba na zaplacení částky 2,112.148,- Kč, sp. zn. 22 Cm 105/97), odvolání bylo datováno a právním zástupcem žalované podepsáno. V odvolání bylo dále uvedeno, že se podává proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. června 1999, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 780.778,- Kč, „v další části byla žaloba zamítnuta“a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Odvolatelka současně avizovala, že odvolání podává z důvodu právní jistoty s tím, že ve lhůtě jednoho týdne je buď doplní ve smyslu ust. §205 o. s. ř. nebo vezme v plném rozsahu zpět.
Podle ust. §205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání má být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá.
Na usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. srpna 1999 doručené právnímu zástupci žalované 10. září 1999 (srov. doručenku u č. l. 70), v němž jí bylo uloženo do 14 dnů odvolání doplnit, odvolatelka do vydání dovoláním napadeného usnesení nijak nereagovala. Zmiňované usnesení soudu prvního stupně žalovanou podanému odvolání vytýkalo absenci náležitostí dle ust. §205 o. s. ř., to je neuvedení, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí a čeho se odvolatelka domáhá, a obsahovalo rovněž poučení o zastavení odvolacího řízení v případě, že nebudou včas a řádně odstraněny vady bránící pokračování odvolacího řízení.
Náležitost odvolání spočívající v tom, proti kterému rozhodnutí směřuje se pak neomezuje pouze na individualizaci napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně (datem jeho vydání a jednacím číslem), nýbrž, obsahuje-li rozhodnutí více výroků, které jsou ve smyslu ust. §206 odst. 2 o. s. ř. způsobilé samostatně nabýt právní moci, musí být odvolání uvedeno, proti kterým výrokům směřuje, a to tak, aby bylo zřejmé, které z výroků mají být podle odvolatele vyloučeny z přezkumné činnosti odvolacího soudu (§212 odst. 1 o. s. ř. ). Určitost údajů, o tom, proti kterému rozhodnutí odvolání směřuje, má ve výše uvedeném smyslu význam právě a především pro otázku vymezení suspenzivního účinku odvolání, pročež není-li z odvolání zřejmé, jaké části napadeného rozhodnutí se odkladný účinek odvolání týká, jde o vadu podání, bez odstranění které, nelze v odvolacím řízení pokračovat.
Dále zákon požaduje, aby v odvolání bylo uvedeno, v čem je spatřována neprávnost napadeného rozhodnutí nebo postupu soudu, aniž by současně blíže odvolací důvody určoval. Neuvedení údajů o tom, v čem odvolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně a čehož se domáhá, pak nebrání dalšímu pokračování odvolacího řízení, pokud je z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu je odvoláním napadáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 1998, uveřejněné pod č. 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V předmětné věci není odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně neúplné jen proto, že – jak uvedl odvolací soud- neobsahuje, čeho se žalovaná domáhá a v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku, ale zejména proto, že neobsahuje rozsah, v něm rozhodnutí soudu prvního stupně napadá. Přestože právě tato vada odvolání bránila dalšímu pokračování odvolacího řízení, soud prvního stupně žalovanou k jejímu odstranění nevyzval a pochybení v tomto směru nebylo napraveno ani soudem odvolacím.
Podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučí účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Podle ust. §43 odst. 2 o.s .ř . není –li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Dle výše citovaného zákonného ustanovení výzva k odstranění vad podání musí obsahovat údaje o tom, v čem je podání nesprávné nebo neúplné, poučení, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, a poučení o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže podání nebude včas opraveno nebo doplněno. Zastavení odvolacího řízení pro vady odvolání, přichází v úvahu pouze pro ty vady, na které soud odvolatele upozornil a u kterých mu dal konkrétní poučení o způsobu jejich odstranění.
Za stavu, kdy usnesení soudu prvního stupně z 24. srpna 1999, čj. 22 Cm 105/97-70, jímž byla žalovaná vyzvána k odstranění vad odvolání, nekonkretizuje vadu odvolání – neuvedení rozsahu, v němž je prvoinstanční rozhodnutí napadáno, a neobsahuje ani poučení, jak mají být vady odvolání odstraněny, kteréžto pochybení nebylo napraveno ani soudem odvolacím, a kdy neuvedení, v čem je spatřována nesprávnost odvoláním napadeného rozhodnutí a čeho se odvolatel domáhá, samo o sobě nebránilo pokračování v řízení, dovolací soud dospívá k závěru, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu neobstojí, když řízení, které jeho vydání předcházelo, je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.), a současně toto usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d) o.s. ř.).
Nejvyšší soud proto aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. listopadu 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu