ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.691.2001.1
sp. zn. 29 Odo 691/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře, v právní věci žalobkyně E., akciová společnosť K., zast., advokátem, proti žalovaným 1. S. c. p., příspěvkové organizaci, zast., advokátem, a 2. České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 110 00, zast., advokátem, o zaplacení 213,722.810,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 168/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2001, čj. 5 Cmo 580/2000-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna uhradit každému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 106.105,- Kč, do rukou jejich advokátů.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23.3.2000, čj. 53 Cm 168/97-88, kterým tento soud zamítl vůči oběma žalovaným žalobu na zaplacení 213,722.810,- Kč s přísl.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný. Rozsudek je srozumitelný a dostatečně odůvodněný. K námitce žalobkyně, že se soud nevypořádal s její argumentací, že bylo porušeno ustanovení §67 a §89 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále též jen „ZCP“), odvolací soud konstatoval, že ustanovení §67 ZCP, které stanoví, že S. c. p. (dále jen „Středisko“) odpovídá za škodu, která vznikla osobám, jejichž účty a registry vede, v důsledku chyby nebo neúplnosti v evidenci, na daný případ vůbec nedopadá. Toto ustanovení upravuje případy, kdy se Středisko dopustí nějaké chyby ve své evidenci, či nezaeviduje nějaký případ, ač to učinit mělo; jde tedy o záležitosti technické povahy, se kterými je spojována uvedená odpovědnost.
V projednávané věci byla ve Středisku provedena změna na účtu majitele cenných papírů z příkazu obchodníka s cennými papíry, což je případ řešený ustanovením §23 ZCP, který soud prvního stupně správně ve věci aplikoval. Neobstojí ani výtka, že soud prvního stupně neposuzoval porušení ustanovení §89 ZCP, které stanoví, že odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti podle tohoto zákona se řídí úpravou škody v obchodním zákoníku, pokud tento zákon nestanoví něco jiného. Soud prvního stupně uvedené ustanovení aplikoval, když vycházel z principu objektivní odpovědnosti i pro porušení povinností stanovených zákonem o cenných papírech a rozšířil tedy, v souladu s ustanovením §89 ZCP, pravidlo obsažené v ustanovení §757 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Důvodná není ani námitka, že byla porušena rovnost účastníků tím, že soud prováděl dokazování k porušení ustanovení §415 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) ačkoli to nikdo nenavrhoval a takové porušení netvrdil. Právní posouzení náhrady škody náleží soudu a pokud je pojal šíře, než navrhovala žalobkyně a zkoumal i otázku předcházení škodě, nebyla tím porušena rovnost účastníků.
Odvolatelka vytýká Středisku porušení ustanovení §69 ZCP, spočívající v tom, že neutajilo údaje o čísle účtu a stavu účtu a prozradilo je nepovolané osobě. K tomuto tvrzení nenavrhla žádné důkazy a soud prvního stupně proto žádné důkazy neprováděl. Soud prvního stupně k tomu konstatoval, že ani služby (tj. zjištění čísla účtu a stavový výpis z účtu) neprovedlo Středisko v rozporu s povinností stanovenou v §69 odst. 1 ZCP. Tímto ustanovením určená povinnost znamená, že Středisko je povinno chránit údaje v evidenci svých klientů před přístupem osob, které k němu nejsou oprávněny ze zákona nebo na základě zákona a nesdělovat je jiným než oprávněným osobám. Žalobkyně v tom směru nenavrhla doplnění dokazování ani před odvolacím soudem, proto k tomu odvolací soud neučinil žádná skutková zjištění. Odvolací soud uzavřel, že kdyby Středisko prozradilo údaje nepovolané osobě, která se prokázala zfalšovaným dokladem totožnosti, porušilo by povinnost utajovat údaje. V daném případě by však nebyla dána příčinná souvislost mezi porušením této povinnosti a vznikem škody, neboť škoda žalobci nevznikla jako nutný následek takového porušení, tedy prozrazení údajů o stavovém účtu nepovolané osobě, ale až tím, že Středisko provedlo registraci převodu cenných papírů na základě pokynu obchodníka s cennými papíry, který nesprávný pokyn dal na základě neplatné smlouvy.
Vzhledem k tomu, že se registrace uskutečnila na základě pokynu obchodníka s cennými papíry, soud prvního stupně na projednávanou věc správně aplikoval ustanovení §23 odst. 1 ZCP, které stanoví, že obstaral-li koupi nebo prodej zaknihovaného cenného papíru obchodník s cennými papíry, je povinen dát bez zbytečného odkladu příkaz k registraci převodu. Tento obchodník je povinen Středisku takové oprávnění prokázat podle odvolacího soudu jednak tím, že osvědčí, že je licencovaným obchodníkem s cennými papíry a dále tím, že doloží smlouvu s majitelem cenných papírů. Podle názoru odvolacího soudu nelze na Středisku požadovat, aby takovou smlouvu prověřovalo natolik, že by mělo zjistit, že osoba, která ji za majitele cenného papíru podepsala, učinila tak na základě zfalšovaného dokladu, a tedy neplatně. Tak daleko povinnost Střediska v tomto vztahu jít nemůže, neboť to by odpadal rozdíl mezi obchody, které se uskutečňují na přepážkách a obchody, které se realizují prostřednictvím obchodníků s cennými papíry. V tomto případě leží právě na obchodníkovi, a nikoli na Středisku, riziko, že dá nesprávný pokyn, tedy pokyn, který nemá oporu v platně uzavřené smlouvě mezi ním a majitelem cenného papíru.
Podle §23 odst. 2 ZCP totiž pro odpovědnost obchodníka s cennými papíry platí ustanovení §22 odst. 3 ZCP, které stanoví, že ten, kdo dal nesprávný, neúplný nebo opožděný příkaz k registraci převodu, odpovídá za škodu, která v důsledku toho vznikla. To, že obchodník s cennými papíry nebyl v projednávané věci se žalobkyní, resp. jejím právním předchůdcem, jakožto majitelem cenných papírů, v žádném vztahu, neboť smlouva nebyla platně uzavřena, je nerozhodné. Ke vzniku škody nedošlo porušením povinnosti ze smlouvy ale tím, že obchodník s cennými papíry dal Středisku nesprávný pokyn, který neměl oporu v platné smlouvě (a tedy vůbec neměl být dán) a v důsledku toho vznikla majiteli cenných papírů škoda. Jestliže Středisku nevznikla povinnost k náhradě škody, nemohl tento závazek vzniknout ani druhému žalovanému z titulu ručení za závazky Střediska. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
K žádosti žalobkyně připustil odvolací soud dovolání k otázce, zda Středisko odpovídá za škodu způsobenou registrací převodu cenných papírů, jestliže dal příkaz k registraci obchodník s cennými papíry na základě komisionářské smlouvy uzavřené s majitelem cenných papírů, o níž se následně prokázalo, že je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do přípustnosti odkázala na výrok soudu o připuštění dovolání a jako důvod označila nesprávné právní posouzení.
Dovolatelka tvrdí, že ke vzniku objektivní odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §89 ZCP s použitím ustanovení §373 obch. zák., případně ustanovení §67 ZCP, není třeba zkoumat zavinění Střediska, ale to, zda porušilo právní povinnost a zda v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda.
181
Porušení právní povinnosti Střediska spočívá podle dovolatelky v porušení ustanovení §23 odst. 1 druhá věta ZCP, podle kterého je obchodník s cennými papíry povinen prokázat Středisku, že je oprávněn dát příkaz k registraci převodu, jestliže obstarával prodej zaknihovaného cenného papíru. Středisku vzniká povinnost registrovat převod jen v případě, že obchodník toto oprávnění prokázal. Podle §56 odst. 7 ZCP má Středisko právo na poskytnutí všech potřebných podkladů k prověření oprávnění obchodníka s cennými papíry příkaz podat. Porušení povinnosti Střediska spočívá v tom, že považovalo za prokázané oprávnění obchodníka dát příkaz k registraci a to, že obchodník obstarával prodej zaknihovaného cenného papíru. Obě tyto skutečnosti však prokázané nebyly, protože obchodník neměl uzavřenou odpovídající smlouvu s majitelem cenných papírů, a proto nebyl oprávněn příkaz k registraci podat. Středisko přitom nevyužilo všechny zákonem dané možnosti k prokázání potřebných skutečností.
Dovolatelka spatřuje porušení povinností Střediska v tom, že
- smlouvu nepodepsala společnost F. I. i. f., a.s., což bylo obchodní jméno majitele cenných papírů, ale F. I. a.s., což je jiná obchodní společnost s jiným názvem,
- ve smlouvě nebylo uvedeno rodné číslo K., který smlouvu podepsal jménem majitele cenných papírů,
- ve smlouvě bylo uvedeno číslo pasu K. … přičemž správné číslo pasu bylo …,
- Středisko se spokojilo s tím, že u statutárního orgánu nebylo ve smlouvě uvedeno jeho bydliště.
Dovolatelka dovozuje, že odvolací soud nesprávně aplikoval na projednávanou věc §23 ZCP, protože odpovědnost podle §22 odst. 3 ZCP se vztahuje na obchodníka pouze v tom případě, že obstarává koupi nebo prodej zaknihovaného cenného papíru a v souvislosti s tím vydá nesprávný příkaz k registraci převodu. V projednávané věci však obchodník prodej cenných papírů neobstarával, protože nebyl se žalobcem v právním vztahu.
Dále dovolatelka odůvodňuje svoji námitku, že Středisko porušilo ustanovení §69 odst. 1 ZCP. Touto námitkou se však dovolací soud zabývat nemůže, neboť na této otázce odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když pouze konstatoval, že k prokázání příslušných tvrzení nenavrhla žalobkyně žádné důkazy, a že i pokud by byla prokázána pravdivost jejích tvrzení, nemělo by to pro rozhodování o projednávané věci žádný význam.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud „dovolání vyhověl.“
První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se plně ztotožňuje s argumentací obou soudů. Tvrdí, že argumentace žalobkyně nesměřuje k objasnění otázky, kterou odvolací soud označil za otázku zásadního právního významu. Tvrzení žalobkyně mají především skutkový charakter a v dovolacím řízení nemají opodstatnění. Dále pak odkazuje na svá předchozí podání.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že se připojuje k vyjádření prvního žalovaného. Dále uvedla, že podle jejího názoru dovolatelka neodůvodnila dovolání ani jedním z důvodů, taxativně vymezených v občanském soudním řádu, když náležitě nezdůvodňuje své tvrzení, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, ale věnuje se převážně skutkovým otázkám.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné dle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., není však důvodné.
K otázce, ohledně které připustil odvolací soud dovolání, dovolací soud uzavřel, že pro posouzení odpovědnosti Střediska za vzniklou škodu není rozhodující otázkou to, zda smlouva, kterou prokazoval obchodník s cennými papíry, byla neplatná, ale to, zda Středisko řádně splnilo svou povinnost posoudit tuto smlouvu z hlediska její způsobilosti prokázat oprávnění obchodníka s cennými papíry dát pokyn k provedení registrace převodu cenného papíru, tedy i z hlediska její platnosti.
Vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá náhrady škody, která jí vznikla v průběhu roku 1995, posuzoval dovolací soud věc podle zákona o cenných papírech ve znění účinném do 30.6.1996.
Z ustanovení §56 odst. 1 ZCP m.j. vyplývá, že Středisko je povinno evidovat změny majitelů cenných papírů v případě smluvních převodů cenných papírů na základě příkazu k registraci převodu (§21 ZCP). Jestliže obstaral koupi nebo prodej cenného papíru obchodník s cennými papíry (dále jen „obchodník“), dává příkaz k registraci obchodník (§23 odst. 1 ZCP). Z ustanovení §23 odst.1 a 3 ve vazbě na ustanovení §22 odst. 1 a 2 ZCP (která stanoví pro případ, že se registrace provádí na obsahově shodných příkazů převodce a nabyvatele, že pokud příkazy k registraci nejsou obsahově shodné, Středisko příkaz neprovede), lze dovodit, že Středisko neprovede registraci převodu na základě příkazu obchodníka s cennými papíry, jestliže tento obchodník neprokáže své oprávnění dát k registraci příkaz.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že součástí průkazu oprávnění obchodníka dát pokyn k registraci převodu je doložení smlouvy obchodníka s majitelem cenných papírů o obstarání jejich převodu.
Pro řešení předestřené právní otázky je podstatné, jakým způsobem je obchodník povinen své oprávnění prokazovat, resp. do jaké hloubky je Středisko povinno zkoumat pravost listin k průkazu předložených.
Dovolací soud uzavřel, že Středisko musí v rámci své povinnosti prověřit předloženou smlouvu tuto smlouvu zkoumat jen potud, aby zjistilo, zda má předepsané podstatné náležitosti, které jsou jasně a srozumitelně formulovány, zda jsou její strany dostatečně identifikovány a zda je podepsána osobami, oprávněnými za smluvní strany jednat.
Dovolatelka namítá, že smlouva, kterou obchodník s cennými papíry prokazoval své oprávnění dát příkaz k registraci, trpí tak zjevnými nedostatky (které v dovolání specifikuje), že Středisko nemělo na základě takového průkazu pokynu k registraci uposlechnout, neboť takovou smlouvou obchodník s cennými papíry neprokázal své oprávnění příkaz dát.
182
S tímto závěrem dovolatelky se dovolací soud neztotožnil. I když je správné tvrzení dovolatelky, že razítko komitenta na komisionářské smlouvě neobsahuje plné obchodní jméno, není již správné její tvrzení, že smlouvu podepsal jiný subjekt, než její právní předchůdce. K tomu, aby byla smlouva platně uzavřena, postačuje z hlediska identifikace jejích účastníků, jestliže jsou účastníci označeni tak, aby nemohlo dojít k jejich záměně s jinou osobu. V posuzované smlouvě je sice namísto plného obchodního jména komitenta „F. I. i. f., a.s.“ uvedeno zkrácené obchodní jméno „F. I. a.s.,“ sídlo společnosti a její identifikační číslo však je uvedeno správně. Uvedené údaje jsou dostatečně identifikující, a to tím spíše, že v záhlaví smlouvy je uvedeno plné obchodní jméno komitenta. Přitom dovolatelka ani netvrdí, že by v době uzavření smlouvy existovala jiná osoba s obchodním jménem, sídlem a identifikačním číslem shodným s údaji na razítku u podpisu komitenta.
Pokud jde o námitku dovolatelky, že předseda představenstva, který měl podepsat smlouvu, nebyl ve smlouvě dostatečně identifikován, dovolací soud uzavřel, že byl-li tento předseda zapsán v obchodním rejstříku a ve smlouvě identifikován v souladu s tímto zápisem, nelze Středisku vytýkat nedostatečnou péči při posuzování smlouvy.
Z ustanovení §27 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném v rozhodném období, vyplývá, že proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Jestliže tedy Středisko nezpochybnilo platnost předložené smlouvy pro nedostatek jednatelského oprávnění, když jednající osoba byla označena v souladu se zápisem v obchodním rejstříku, nelze mu vytýkat pochybení. Pro úplnost pak je třeba uvést, že žalobkyně mohla, v rámci běžné podnikatelské opatrnosti, jakmile došlo k zániku jednatelského oprávnění osoby zapsané v obchodním rejstříku, na tento zánik upozornit Středisko.
Za správný považuje dovolací soud i závěr odvolacího soudu, že obchodník s cennými papíry odpovídá podle ustanovení §22 odst. 3 ZCP i tehdy, jestliže dal pokyn Středisku na základě neplatné komisionářské smlouvy. Odpovědnost podle uvedeného ustanovení vyplývá z toho, že dal nesprávný (neúplný nebo opožděný) příkaz k registraci bez ohledu na to, co tuto nesprávnost způsobilo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska posuzovaného dovolacího důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek dovolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, 142 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 7 sníženou podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2002
JUDr. Ivana Štenglová,v . r.
předsedkyně senátu