ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.703.2001.1
sp. zn. 29 Odo 703/2001-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně S. Dipl. Arch. A. F. ČR, spol. s r.o., proti žalovaným 1) I. P. a 2) F. K., o zaplacení 1,006.875,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 47/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2001, č. j. 39 Co 492/2000 - 53, ve znění opravného usnesení ze dne 8. června 2001, čj. 4 C 47/99-58, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil ve výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. ledna 2000, čj. 4 C 47/99 - 33 tak, že žalobu na zaplacení částky 211.512,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% z této částky za každý den prodlení od 17. 12. 1997 do zaplacení zamítl; jinak jej v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o náhradě o nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (zastoupeni advokátkou) včasné dovolání, kterým napadli pouze jeho potvrzující výrok včetně výroku o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání opírali o ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), za dovolací důvod označili důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Požadovali, aby dovolací soud rozsudek v napadené části zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám zmínil v důvodech svého rozsudku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku napadeném dovoláními má povahu potvrzujícího rozsudku, je dovolání proti němu přípustné, nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (existence takových vad se ze spisu nepodává a dovolatelé ji ani netvrdili), pouze za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) a §239 o. s. ř.
Podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku uvedené v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. však nejsou dány, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem tohoto soudu v této věci.
Dovolání nejsou přípustná ani podle §239 o. s. ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil (srov. odst. 1 cit. ustanovení) a dovolatelé návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodali (srov. odst. 2 téhož ustanovení).
Dovolání směřující do výroků o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, majících charakter usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.), rovněž nejsou přípustná, poměřováno ustanoveními §237, §238a a §239 o. s. ř. Existenci vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud vyloučil již dříve, dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. výslovně vylučuje v části věty za středníkem a nejde ani o žádný z případů vyjmenovaných v §238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b) až f). Ustanovení §239 o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání již proto, že nejde o potvrzující rozhodnutí ve věci samé.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobkyně však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř., výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. ledna 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu