ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.705.2001.1
sp. zn. 29 Odo 705/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře, v právní věci žalobkyně G., a.s., zast., advokátkou, proti žalované K., a.s., zast., advokátem, o zaplacení 195,498.286,- Kč s přísl. ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 92/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2001, č.j. 5 Cmo 688/2000-107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 104.740,- Kč, do rukou advokáta žalované.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9.8.2000, č.j. 50 Cm 92/2000-58, kterým tento soud zrušil svůj směnečný platební rozkaz ze dne 17.2.2000, č.j. Sm 32/2000-10.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že směnečné řízení je ovládáno zásadou koncentrace, vyjádřenou v ustanovení §175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), která spočívá v tom, že při posuzování platnosti směnečného platebního rozkazu lze přihlížet jen k těm námitkám, které žalovaná vznesla ve lhůtě tří dnů od jeho doručení.
Žalovaná ve včasných námitkách namítala absolutní neplatnost smlouvy o koupi akcií ze dne 4.1.1999 (dále též jen „smlouva“), neexistenci kauzálního vztahu a tedy to, že směnka kryje nedluh. K této námitce uvedla skutková tvrzení, v nichž mimo jiné zachytila i to, jakým způsobem byl vymezen předmět plnění ve smlouvě o koupi akcií. Kromě toho její námitky obsahovaly i jisté právní hodnocení.
Soud prvního stupně postupoval při posuzování této zásadní námitky správně. Odvolací soud dospěl k závěru, že právní hodnocení nemusela žalovaná vůbec uvádět, neboť to přísluší soudu. Je tedy zcela nepodstatné, zda absolutní neplatnost smlouvy a dodatku k ní, která má za následek neexistenci kauzálního vztahu, vyvozovala z nemožnosti plnění či neurčitosti smlouvy. I kdyby námitky obsahovaly jen tvrzení, že smlouva je neplatná, šlo by o odůvodněné námitky a bylo na soudu, aby posoudil, zda se jedná o námitky důvodné. Jinými slovy to, že žalovaná spojuje při konkretizaci své zásadní námitky, vznesené proti směnečnému platebnímu rozkazu, s určitými tvrzeními jiné právní hodnocení, než je obsaženo v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nijak nezpochybňuje správnost napadeného rozsudku. Výtka žalobkyně soudu prvního stupně, že porušil zásadu koncentrace, proto není důvodná.
Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že smlouva o koupi akcií, ze které vznikl závazek krytý směnkou, je smlouvou absolutně neplatnou pro neurčitost předmětu plnění, když akcie vymezené v čl. I. odst. 2 smlouvy vůbec objektivně neexistovaly a v době uzavření smlouvy tedy šlo o plnění absolutně nemožné. I z vyjádření žalobkyně k námitkám žalované totiž vyplynulo, že k datu podpisu smlouvy bylo základní jmění společnosti Č. d., a.s. tvořeno 551.680 ks kmenových akcií na jméno, o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč a 2,693.495 ks kmenových akcií na majitele, o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč. Žalovaná byla v době uzavření smlouvy vlastníkem pouze 509.748 ks akcií na jméno. Za situace, kdy v čl. IV. smlouvy bylo jednoznačně vyjádřeno, že částečné plnění odporuje hospodářskému účelu smlouvy, je správný závěr, že neurčitost části předmětu plnění je v daném případě takovou vadou právního úkonu, kterou nelze oddělit od jeho ostatního obsahu a má tedy za následek neplatnost celé smlouvy.
Soud prvního stupně se vypořádal i s tvrzením, žalobkyně, že u akcií vymezených v čl. I. odst. 2 smlouvy, jde o chybu v psaní, když je jako nedůvodné zamítl a odvolací soud se s jeho závěrem ztotožnil.
Neobstojí ani tvrzení žalobkyně, že soud měl hodnotit jen dodatek ke smlouvě ze dne 19.3.1999. Právo na odstupné bylo zakotveno ve smlouvě a dodatek k ní již jen konkretizoval způsob jeho realizace, tedy splatnost a zajištění směnkou. Pro posouzení zda právo na odstupné vzniklo, je tedy rozhodné, zda je smlouva platná. I kdyby bylo možno učinit závěr, že dodatek ke smlouvě obsahuje uznání, na výsledku sporu by to ničeho nezměnilo, neboť uznat lze jen existující závazek. Uznání by pak mělo za následek jen přesun důkazního břemene. To však v projednávané věci stejně leží na žalované, neboť jde o věc směnečnou.
Odvolací soud vyhověl návrhu žalobkyně a připustil proti svému rozsudku dovolání, aniž otázku, pro kterou dovolání připouští, vymezil ve výroku svého rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako důvody dovolání uvedla, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a nesprávné právní posouzení věci [ §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. ].
V odůvodnění dovolání uvedla, že žalovaná opřela své námitky o to, že smlouva o koupi akcií není kupní smlouvou, ale smlouvou o smlouvě budoucí, že článek V. smlouvy, který upravuje její právo odstoupit od smlouvy, je neurčitý, neboť není jisto, jaký byl účastníky zamýšlený obsah úkonu, zda smlouva zaniká až zaplacením odstupného či již oznámením o odstoupení, a že předmět plnění je částečně nemožný, neboť druhá skupina akcií Č. d., která byla předmětem prodeje, v počtu 1,866.224 kusů znějících na jméno, I. …., v nominální hodnotě 1.000,- Kč, v tomto počtu neexistovala. Uvedla, že v tomto počtu akcie sice měla, ale že tyto akcie zněly na majitele.
Dovolatelka soudí, že soud porušil princip koncentrace řízení, neboť v rozporu s tím, jak žalovaná formulovala svoji námitku, posuzoval smlouvu z hlediska určitosti předmětu plnění. Pouze a výhradně proto, že dovodil - v rozporu s tvrzením obou účastníků - že smlouva je neplatná pro neurčitost celého předmětu plnění, vyhověl návrhu žalované. Přitom se soud vůbec nezabýval námitkou nemožnosti plnění. Žalobkyně je přesvědčena, že právní závěry obou soudů jsou v rozporu se skutkovými tvrzeními žalované. Ta totiž uvedla, že jedna skupina akcií, která měla být předmětem převodu, vůbec neexistovala, a proto plnit nemohla a soud v rozporu s tímto tvrzením uzavřel, že ze smlouvy neplynulo, co měla žalovaná plnit. Jestliže však se soud zabývá posuzováním námitek, může tak činit pouze v intencích věcné námitky, jak ji formulovala žalovaná. Vzhledem k tomu, že oba soudy nezaujaly stanovisko k námitce nemožnosti plnění, dovozuje dovolatelka, že ji neshledaly důvodnou.
Nesprávné právní posouzení spočívá podle dovolatelky v tom, že soud na jedné straně vycházel z písemné smlouvy, která zachycuje projev vůle účastníků, na druhé straně však opřel své závěry o nejasnou vůli účastníků, která je v rozporu se slovním vyjádřením úkonu zachyceném v písemném znění smlouvy.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nedošlo k porušení zásady koncentrace dovozovala, že míra odůvodněnosti námitek musí být posuzována z pohledu procesního práva, přičemž je třeba se inspirovat ustanovením §42 a 79 o. s. ř. Tvrdí, že z jejích námitek vyplývá, že se dovolávala co do neplatnosti smlouvy jak nemožnosti plnění, tak neurčitosti smlouvy.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky, pro něž připustil dovolání, výrokem rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.2.1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, otištěný v příloze sešitu č. 7, ročníku 1997, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž řešení dovolání zpochybnilo.
Protože výrokem odvolacího soudu lze dovolání připustit jen pro řešení právních otázek, je dovolatelka oprávněna napadnout rozsudek odvolacího soudu pouze z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., popřípadě z důvodů, ke kterým musí soud přihlížet i bez návrhu (§242 odst. 3 o. s. ř.). Proto se dovolací soud mohl zabývat pouze námitkou nesprávného právního posouzení, nikoli již námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalovaná opřela své námitky o to, že smlouva o koupi akcií není kupní smlouvou, ale smlouvou o smlouvě budoucí, že článek V. smlouvy, který upravuje její právo odstoupit od smlouvy, je neurčitý, neboť není jisto, jaký byl účastníky zamýšlený obsah úkonu, zda smlouva zaniká až zaplacením odstupného či již oznámením o odstoupení, a že předmět plnění je částečně nemožný. Dovolatelka soudí, že soud porušil princip koncentrace řízení, neboť v rozporu s tím, jak žalovaná formulovala svoji námitku, posuzoval smlouvu z hlediska určitosti předmětu plnění. Pouze a výhradně proto, že dovodil - v rozporu s tvrzením obou účastníků - že smlouva je neplatná pro neurčitost celého předmětu plnění, vyhověl návrhu žalované. Přitom se vůbec nezabýval námitkou nemožnosti plnění.
O námitce nesprávného právního posouzení dovolací soud uzavřel, že právní závěr odvolacího soudu je správný. Otázka právního posouzení skutkových zjištění, která soud učinil, je pouze věcí soudu, přičemž soud není vázán právními závěry, které z těchto skutkových zjištění učinil účastník řízení. Jestliže tedy soud dospěl k závěru, že tvrzení žalované o neplatnosti smlouvy je důvodné, není již rozhodující, že shledal jiný důvod neplatnosti, než ke kterému dospěla žalovaná. Jinými slovy, jestliže soud prvního stupně ze skutkových zjištění o obsahu posuzované smlouvy dovodil, že těmto skutkovým zjištěním je třeba přiřadit jako důvod neplatnosti smlouvy neurčitost předmětu plnění, nikoli nemožnost plnění (jak kvalifikovala uvedená skutková tvrzení žalovaná), nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení z hlediska porušení zásady koncentrace řízení. Jak správně uvedl odvolací soud, právní závěry žalované nejsou pro posouzení jejích námitek rozhodné. Rozhodná jsou pouze její skutková tvrzení a tato tvrzení závěr, že je smlouva neplatná, obsahovala.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované náhradu nákladů právního zastoupení podle §3 odst. 1 bod 7. a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. za jeden úkon právní pomoci ve výši 104.665,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení v částce 75,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Jestliže povinná nesplní dobrovolně co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho soudního výkonu.
V Brně 11. června 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu