ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.730.2002.1
sp. zn. 29 Odo 730/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H., M. a spol. v. o. s., správkyně konkursní postaty úpadce A., a.s., proti žalované P. I., s.r.o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 53.364,- Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 598/94, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2002, č.j. 3 Cmo 847/99-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 1999, č.j. 22 Cm 598/94-102 ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 44.210,- Kč, ve výroku o nákladech řízení rozsudek změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně učiněnými z provedených důkazů. Ve shodě se soudem prvního stupně posoudil listinu z 10. listopadu 1992 označenou jako „závěry z jednání ve věci úhrady prací a služeb podle faktur s již prošlou splatností“ jako uznání závazku dle §132 odst. 1 hospodářského zákoníku ze strany státního podniku S. B., když tato listina obsahuje jak důvod vzniklého závazku, tak jeho rozsah. Zdůrazňoval, že „kauza vzniku závazku“ ani skutečnost, zda žalobkyni vzniklo právo fakturovat (při eventuálním smluvním vzniku závazku), či zda žalobkyni bylo plněno (při eventuálním vzniku bezesmluvního závazku), nejsou pro závěr o existenci závazku v době jeho uznání právně významné, když ostatně žalobkyně v podané žalobě výslovně smlouvu jako základ tvrzeného závazku neuváděla a dle výše uvedené listiny právní předchůdce žalované uznal závazek z důvodu poskytnutého plnění (prací a služeb) a nikoli závazek vzniklý na základě smlouvy. Z těchto důvodů rovněž považoval za nadbytečné provedení důkazů navrhovaných žalovanou k otázce vzniku smluvního vztahu mezi účastníky. Nedůvodnou shledal rovněž námitku žalované týkající se státní poznávací značky vozidla, na němž měla žalobkyně poskytnout žalované plnění, a to s ohledem na uznávací prohlášení z 10. listopadu 1992, když ani neuvedení vozidla v inventurním soupisu, jímž byl předáván majetek privatizovaného státního podniku (po datu uznání závazku), ani to kdo byl majitelem a držitelem tohoto vozidla, neměl pro rozhodnutí věci za právně významné.
S odkazem na ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby ve znění zákona č. 92/1992 Sb. nepovažoval odvolací soud za právně relevantní ani to, zda závazek byl či nebyl veden v evidenci závazků privatizovaného státního podniku, když nabyvatel privatizovaného majetku převzal závazky státního podniku související s privatizovaným majetkem a v době mezi podpisem uznávacího prohlášení a privatizací majetku státního podniku nebyl zánik závazku tvrzen, ani prokazován. Z tohoto důvodu za nevýznamnou považoval odvolací soud rovněž námitku žalované, podle které nebyl privatizován celý majetek státního podniku, ale pouze jeho část, když v tomto směru poukazoval na skutečnosti zjištěné z výpisu z obchodního rejstříku ohledně státního podniku S. B., dle kterého již od 27. července 1994 tento státní podnik nevyvíjel podnikatelskou činnost a fungoval pouze jako „zbytkový státní podnik“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná zastoupená advokátkou JUDr. M. S. podáním učiněným u soudu prvního stupně 5. března 2002 včasné dovolání, které směřovala do výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni 44.210,- Kč a souvisejícího výroku o nákladech řízení. Přípustnost dovolání odvozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. b), písm. f) občanského soudního řádu a ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění platném do 31. prosince 2000.
Namítala, že nesprávným postupem soudu v průběhu řízení jí byla odňata možnost jednat před soudem, a to tím, že odvolací soud neprovedl žalovanou navržené důkazy, přestože byly pro rozhodnutí ve věci významné, a částečně ani neodůvodnil, proč tak neučinil. Provedení těchto důkazů by pak mělo význam pro zjištění, na koho bylo vozidlo, které bylo žalobkyní opravováno, evidováno v roce 1991 (v době provádění opravy) a v roce 1994 (v době privatizace státního podniku S. B.), kterážto zjištění dle žalované byla rozhodující z hlediska případného unesení „důkazního břemene o neexistenci závazku“. Odvolacímu soudu dále vytýkala, že neprovedl žalovanou navržené důkazy k prokázání, že „nedošlo k přechodu závazku na žalovaného“, a nijak se nevypořádal s námitkou, že závazek nesouvisel s privatizovaným majetkem a tudíž na žalovanou nepřešel.
S odkazem na svůj návrh na vyslovení přípustnosti dovolání učiněný v rámci písemného podání ze dne 19. prosince 2001, o kterém odvolací soud nijak nerozhodl, zdůrazňovala, že v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nemusí být konkretizována otázka, pro kterou má být dovolání připuštěno, a dovolání jsou tak otevřeny všechny právní otázky, na kterých soud své rozhodnutí založil.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřovala v posouzení listiny ze dne 10. listopadu 1992 jako uznání závazku s následky dle ustanovení §132 hospodářského zákoníku a §133 občanského soudního řádu, jakož i v závěru, že „kauza vzniku závazku“ není pro rozhodnutí ve věci právně významná, včetně toho, jak odvolací soud vyřešil právní otázku žalovanou tvrzeného rozporu uplatněného nároku s kogentními předpisy.
Požadovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a současně navrhovala, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí na dobu, než o dovolání rozhodne.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č . 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 – dále jen „o. s. ř.“). O tento případ jde i v dané věci, když prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno 11. června 1999 a odvolací soud žalovanou podané odvolání projednal a o tomto rozhodl v souladu s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. – podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
V průběhu dovolacího řízení došlo ke změně v osobě správce konkursní podstaty úpadkyně A., a.s., když k datu 27. července 2002 byl z obchodního rejstříku vymazán konkursní správce JUDr. P. V. a k témuž datu zapsána jako správkyně konkursní podstaty obchodní firma – H., M. a spol., identifikační číslo …, P. 2, K. n. 3, PSČ: … (viz. úplný výpis z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B., vložka …). Dle úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného výše označeným soudem, oddílu A., vložky … byla do obchodního rejstříku dne 2. června 2000 zapsána veřejná obchodní společnost H., M. a spol. se sídlem P. 2, K. n. 3, PSČ: … (k 23. lednu 2002 došlo k zápisu změny sídla na P. 5, U N. 1298/37, PSČ: …), IČ … s předmětem podnikání – činnost správce konkursní podstaty. Vzhledem k shora uvedené změně osoby správce konkursní podstaty dovolací soud v dovolacím řízení pokračoval s žalobkyní – H., M. a spol. veřejnou obchodní společností.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.). Podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odst. 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. platí ustanovení §237 odst. 2, §238 odst. 2 a §238a odst. 2 obdobně.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, byl jeho prvním rozsudkem ve věci.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání výrokem svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., když žalovaná (dovolatelka) sice před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podáním datovaným 19. prosince 2001 učinila, ovšem dovolání směřuje proti výroku rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. V předmětném sporu jde totiž zcela nepochybně o obchodní věc [spor mezi podnikateli o zaplacení prací, které žalobce provedl v rámci svého předmětu podnikání, pro podnikatele (jeho právního nástupce), který tyto práce objednal k zajištění své podnikatelské činnosti], což vyplývá z obsahu spisu, zejména objednávky č. 0110305/91 vystavené státním podnikem S. B., faktur, jimiž byla vyúčtována žalovaná částka, jakož i výpisu z obchodního rejstříku, dle kterého měl úpadce od 28. prosince 1990 v předmětu podnikání mimo jiné i opravy dopravních prostředků, strojů a mechanizmů a provoz umývacího servisu motorových vozidel.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci 2) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou zmatečnostní vadu v dovolání tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. existenci těchto vad zkoumá – pokud je dovolání podáno včas a osobou k tomu legitimovanou – z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává.
Dovolatelka výslovně označuje dovolací důvod obsažený v §237 odst. 1 písm. b), písm. f) o. s. ř ; vady podle §237 odst. 1 písm. a), c), d), e) a g) o. s. ř. nenamítá a z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Dovolatelka existenci vady dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přechodu závazku státního podniku S. B. na žalovanou, aniž fakticky namítá, že v řízení vystupoval jako účastník ten, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení. Samotné tvrzení, že osoba s právní subjektivitou neměla být účastníkem řízení, pak způsobilé založit vadu řízení dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1998 sp. zn. 20 Cdo 382/98 publikované v časopise Soudní judikatura číslo sešitu 15/98 označené: SJ 107/98).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolání je přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu výše citovaného ustanovení se rozumí takový postup soudu v průběhu řízení, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád poskytuje, přičemž není rozhodující, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Za odnětí možnosti jednat před soudem nelze považovat takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení patří právo přednést (doplňovat) své návrhy, vyjádřit se k rozhodným skutečnostem, k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům, právo označit důkazní prostředky, právo se souhlasem předsedy senátu klást v rámci výslechu otázky svědkům, znalcům a účastníkům a právo shrnout na závěr jednání své návrhy, vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vydané ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. a usnesením předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky, §101 odst. 1, §117 odst. 1, §118 odst. 1,3, §123, §126 odst. 3, §131, §215 o. s. ř.).
Odnětí možnosti jednat před soudem, tedy naplnění vady ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolatelka spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud neprovedl dovolatelkou navržené důkazy, v důsledku čehož nesprávně posoudil otázku existence závazku, jakož i otázku přechodu tohoto závazku na žalovanou.
Ve skutečnosti, že v řízení nebyly provedeny některé z žalovanou navržených důkazů, naplnění vady řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spatřovat nelze, neboť občanský soudní řád neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, totiž rozhoduje ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (použitelného rovněž v odvolacím řízení – srov. §211 o. s. ř. ) soud, a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Případné pochybení soudu v tomto směru lze – podle okolností případu - vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (řízení je postiženou jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K takové vadě jakožto dovolacímu důvodu pak dovolací soud může a musí přihlédnout jen v případě, je-li dovolání přípustné. Sama o sobě však taková vada – i kdyby byla skutečně zjištěna – přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolání tak není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Vycházeje z výše uvedených závěrů dovolací soud podle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. §243b odst. 4 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu první (per analogiam) o. s. ř., když dovolatelka po procesní stránce zavinila odmítnutí dovolání a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu