ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.826.2001.1
sp. zn. 29 Odo 826/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelů A. J. Ž., a B. D. Ž., o neplatnost vyloučení z D., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 98/99, o dovolání Družstva 447 proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2001, č.j. 7 Cmo 850/2000-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9.6.2000, č.j. 28 Cm 98/99-16, určil Krajský obchodní soud v Praze, že rozhodnutí členské schůze D. (dále jen „družstvo“) ze dne 27.1.1999 o vyloučení navrhovatele A. z družstva je neplatné a zamítl návrh na určení, téhož ve vztahu k navrhovatelce B.
Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí ohledně vyhovujícího výroku ve věci samé tím, že podle §231 odst. 3 obchodního zákoníku (ve znění platném v rozhodné době, tj. 27.1.1999 - dále též jen „obch. zák.“), může být člen družstva vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má člen právo podat odvolání k členské schůzi. Podle §231 odst. 4 obch. zák. soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami.
V dopise, kterým družstvo oznámilo navrhovateli A. rozhodnutí členské schůze o jeho vyloučení, se pouze obecně konstatuje, že opětovně porušuje členské povinnosti a povinnosti vyplývající z funkcí, jež v družstvu vykonával, aniž by byly tyto povinnosti blíže specifikovány. Přitom listinné důkazy předložené družstvem k prokázání porušování povinností prvním navrhovatelem mohou sloužit pouze k průkazu porušování povinností vyplývajících z výkonu funkce jako předsedy družstva, nikoli jako člena družstva. Napadené rozhodnutí členské schůze tedy není v souladu ani s ustanovením §231 odst. 3 obch. zák., ani se stanovami družstva, když družstvo neprokázalo, že navrhovatel A. porušil členské povinnosti. Soud prvního stupně rovněž uzavřel, že jsou-li oba navrhovatelé společnými členy družstva, je rozhodnutí o vyloučení v rozporu s ustanovením §703 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť družstvo doručilo rozhodnutí o jejich vyloučení pouze navrhovateli A.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které má oporu v provedeném dokazování a nebylo ani odvolatelem zpochybněno. Uzavřel, že výtka odvolatele, že soud prvního stupně nezjistil skutkový stav dostatečně, a že měl z vlastní iniciativy provádět další dokazování, není opodstatněná. Taková potřeba ve smyslu §120 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) při zjišťování skutkového stavu v souzené věci neexistovala. Členská schůze ve svém rozhodnutí nijak nekonkretizovala porušení povinností prvním navrhovatelem, a proto nebylo co dokazovat. Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně.
Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo v otevřené lhůtě dovolání, aniž výslovně specifikovalo jeho důvody a důvod jeho přípustnosti.
V dovolání družstvo uvedlo, že spatřuje zásadní rozpor v rozhodování obou soudů s ustanovením §120 odst. 2 o. s. ř., protože soud neprovedl ke zjištění skutkového stavu i jiné důkazy, než byly navrhovány. Kdyby soudy jiné důkazy provedly, byly by zjistily, že navrhovatel A. porušoval usnesení členské schůze nejen jako předseda družstva, ale i jako jeho člen. Dovolatel tvrdí, že při jednání odvolacího soudu namítal a dokládal důkazy porušování povinností člena družstva žalovaným A. Porušení povinností člena družstva spatřuje především v tom, že bezdůvodně zadržoval účetní a další dokumenty dovolatele, ačkoliv mu členská schůze uložila jejich vydání a dále v tom, že nerespektoval usnesení členské schůze pokud jde o nakládání s nebytovými prostorami v domě, které dovolatel vlastní. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě o situaci, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
V projednávané věci dovolatel tvrdí, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, když neprovedl důkazy o tom, že navrhovatel A. porušoval své členské povinnosti a že neprovedením těchto důkazů by soud zjistil, že navrhovatel A. porušoval nejen povinnosti předsedy družstva, ale i povinnosti jeho člena.
Jak se uvádí shora, důvodem přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., může být pouze nesprávné právní posouzení právní otázky zásadního významu. Nesprávné právní posouzení však dovolatel vůbec nenamítá. Proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 přípustné není.
Tvrzenými nedostatky ve skutkových zjištěních se proto dovolací soud nemůže zabývat.
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O nákladech řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (analogicky), neboť dovolatel procesně zavinil, že dovolací soud musel dovolání odmítnout a navrhovateli A. nevznikly náklady řízení, o kterých by musel dovolací soud rozhodnout.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. června 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu