ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.846.2001.1
sp. zn. 29 Odo 846/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně H. a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované M. R. A. v.o.s. v likvidaci, zastoupené, advokátem, o zaplacení 313.894,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 1030/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2001, č.j. 4 Cmo 257/99-50, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2001, č.j. 4 Cmo 257/99-50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. března 1999, č.j. 26 Cm 1030/98-29, v jeho výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 167.953,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně žalobu na zaplacení úroků z prodlení za pozdní úhradu faktur zamítl z důvodu, že žalobkyně požadovanou výši úroků z prodlení věrohodnými důkazními prostředky neprokázala, když její tvrzení o výši úroků z prodlení nebyla v průběhu řízení prokázána.
Odvolací soud při posuzování odvolání vyšel z dokazování provedeného soudem prvního stupně, které žalobkyně, ani závěry z něho učiněné, nezpochybňovala a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Odvolatelka, která namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, ve svém odvolání poukázala na to, že žalovanou částku požaduje z titulu sankce, která byla mezi účastníky sjednána jako smluvní pokuta v kupní smlouvě č. 3/95 ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení a v kupní smlouvě č. 49/94 dokonce ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení, a to pro případ, že bude kupující, tj. žalovaná v prodlení se zaplacením kupní ceny. Skutečnost, že v uvedených kupních smlouvách se hovoří o smluvní pokutě, kdežto v další korespondenci mezi účastníky, jakož i v žalobě bylo použito termínu úrok z prodlení, označila za nepodstatnou, neboť charakter této sankce je podle ní nepopíratelný a oba účastníci věděli, že jde o tutéž sankci, byť nazývanou dvěma termíny, která spočívá v povinnosti žalované v případě prodlení se zaplacením kupních cen zaplatit sjednanou sankční platbu. Protože žalobkyně ve svém odvolání uplatněnou sankci poprvé požadovala z titulu smluvní pokuty, odvolací soud toto její podání, po zjištění stanoviska žalované, která proti postupu odvolacího soudu neměla výhrady, ale vznesla námitku promlčení nároku na smluvní pokutu, akceptoval jako změnu návrhu podle §95 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Odvolací soud po porovnání údajů zjištěných soudem prvního stupně se skutečností, že žalobkyně uplatňuje požadavek na zaplacení předmětné částky z titulu smluvní pokuty až ode dne doručení odvolání soudu, dospěl k závěru, že nárok na smluvní pokutu není v částce 167.953,- Kč promlčen, a proto v tomto rozsahu žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty přiznal.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, a to z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. (dovolatelka cituje obě uvedená ustanovení podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001).
Podle dovolatelky odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tím, že ze své iniciativy posoudil odvolání žalobkyně jako změnu návrhu ke dni 10. června 1999, ač žalobkyně v tomto podání takovou změnu nenavrhla. Dále poukázala na to, že žalobkyně návrh změnila až svým podáním doručeným odvolacímu soudu dne 28. června 1999, kdy poprvé požadovala úhradu smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z dlužných částek. Protože však již byl k tomuto dni nárok žalobkyně na smluvní pokutu zcela promlčen a žalovaná při ústním jednání u odvolacího soudu námitku promlčení vznesla, měl odvolací soud za tohoto stavu žalobu v celém rozsahu zamítnout, a to z důvodu promlčení ke dni podání změny návrhu, tj. k 28. červnu 1999.
Za skutkové zjištění nemající podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování označila, že se odvolací soud vůbec nezabýval splatností smluvní pokuty. Podle dovolatelky žalovala žalobkyně nesplatnou pohledávku, neboť vyúčtovala, urgovala a žalovala až do dne 28. června 1999 úrok z prodlení, nikoliv smluvní pokutu.
Odvolacímu soudu dále vytkla to, že „provedl jako důkaz vyúčtováním úroku z prodlení a měl tím za prokázané, že smluvní pokuta byla vyúčtována a je tedy splatná“. Toto zjištění a závěr soudu však oporu v provedeném dokazování podle jejího mínění nemají, neboť důkaz o vyúčtování smluvní pokuty žalobkyní v řízení před soudy obou stupňů předložen nebyl.
Dovolatelka v souvislosti se svými shora uvedenými námitkami zdůraznila, že smluvní pokuta a úrok z prodlení jsou dva zcela odlišné právní tituly, podléhající odlišnému právnímu režimu i v oblasti účetnictví, které nelze zaměňovat a které mohou stát nezávisle vedle sebe; jsou účtovány samostatně, a takto mohou být i žalovány. Případné rozhodnutí, že se v daném případě jednalo o smluvní pokutu již od 10. června 2001, by podle ní mělo za následek povinnost žalované provést změnu v účetnictví, neboť bylo účtováno o úroku z prodlení a nikoliv o smluvní pokutě, to vše se značným finančním dopadem v oblasti daňové a sankční ze strany příslušného finančního úřadu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání projevila s názory žalované nesouhlas. Podle ní byla v jejím odvolání doručeném soudu dne 10. června 1999 změna právního titulu, na základě něhož se po žalované zaplacení žalované částky domáhala, obsažena; od uvedeného data se tak běh promlčecí doby ohledně nároku na smluvní pokutu přerušil. Rovněž tak oponovala názoru žalované, že nárok žalobkyně na smluvní pokutu nebyl nikdy splatný, když na podporu svého opačného mínění poukázala na výzvu ze dne 4. října 1996 k úhradě sankce za prodlení s placením kupní ceny ve výši 0,05 % za každý den prodlení adresovanou žalované; byť byla sankce nesprávně označena jako úrok z prodlení, jednalo se o smluvní pokutu, což bylo podle žalobkyně jednoznačně patrné ze způsobu výpočtu sankce. Podle ní je rozsudek odvolacího soudu správný, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání je v této věci přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a je i důvodné, i když z jiných důvodů, než které uplatnila dovolatelka.
Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č.l. 35) požadovala vymáhanou částku nikoli jako úrok z prodlení, který žalobou uplatnila, nýbrž „z titulu sankce, kterou smluvili účastníci v kupních smlouvách č. 3/1995 a č. 49/1994 pro případ, že kupující, tj. žalovaný, bude v prodlení se zaplacením kupní ceny“, tedy jako smluvní pokutu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že toto podání akceptoval jako změnu návrhu dle §95 o. s. ř. a usnesením vyhlášeným na jednání (srov. protokol na č.l. 47) změnu návrhu připustil. Rozhodnutí o změněné žalobě pak odvolací soud, aniž doplnil nebo opakoval dokazování, založil na zjištění, že si účastníci ve smlouvách sjednali smluvní pokutu. Taková skutková zjištění o existenci a obsahu ujednání o smluvní o pokutě však soud prvního stupně neučinil, neboť žalobní nárok žalobkyně posuzoval jako nárok na zákonný úrok z prodlení. Za této situace nelze účastníku, v jehož neprospěch tato skutková zjištění vyznívají, upřít možnost nechat je přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Proto nebyly dány podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud měl tento rozsudek podle ustanovení §221 odst. 1, věty první, o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Pokud tak odvolací soud nepostupoval a namísto toho rozsudek soud prvního stupně změnil, přičemž své rozhodnutí opřel o skutkové zjištění, na němž soud prvního stupně svůj rozsudek nezaložil, odepřel žalované možnost nechat správnost tohoto skutkového zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jejího odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. (shodně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud pak k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 1, části věty za středníkem a podle §243b odst. 2, věty první, o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. prosince 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu