ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.110.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 110/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2002 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného M. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 8 To 4/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 13/94, a podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 8 To 4/02, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. 41 T 13/94, se zrušují . Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze z 3. 12. 2001, sp. zn. 41 T 13/94 bylo podle §231 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. per analogiam zastaveno trestní stíhání obviněného M. J., pro skutek kvalifikovaný v obžalobě městského státního zástupce v Praze jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit tím, že dne 13. 9. 1993 v rozmezí od 8.15 do 10.00 hod. v P. 8, ul. N. čp. 43, v době zjevně akutně probíhající nemoci poškozené nezletilé L. Š., jmenovanou nejdříve fyzicky napadl údery rukou do obličeje, kovovou přezkou od vodítka dopadajícími na celé tělo, kopáním nohou do hýžďové krajiny, poté připravil roztok z octu s blíže nezjištěným podílem tekutiny s obsahem alkoholu, do kterého přimísil koření kari, pepř, muškát, ingredience konzervačního nálevového prostředku Nova a násilím jej vpravil do úst poškozené tak, až pronikl do zažívacího traktu a došlo i k aspiraci do dýchacího systému, nato poškozenou svlékl, posadil do vany se studenou vodou, kterou k tomuto účelu napustil, a pod trestem jí zakázal vanu opustit, posléze dveře od koupelny zavřel a poškozenou zde zanechal, v přímé souvislosti s působením obviněného na oslabený organismus poškozené nezletilé L. Š. došlo k rozvoji těžkého šokového stavu, nastalého v důsledku fyzikálních a chemických vlivů, které vyústily ve smrt nezletilé vdechnutím zvratků v odpoledních hodinách téhož dne, bez zajištění lékařské pomoci.
O stížnosti městského státního zástupce v Praze podané proti výše citovanému usnesení rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením z 21. 1. 2002, sp. zn. 8 To 4/02 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného M. J., směřující proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze. Důvodem uplatněným v dovolání jsou důvody uvedené v §265a odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť došlo k zastavení trestního stíhání, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Další dovolací důvod spatřovala nejvyšší státní zástupkyně v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. /v dovolání chybně označen jako §265a odst. 1 písm. k) tr. ř./, v tehdy platném znění /podle zák. č. 200/2002 Sb. účinného od 24. 5. 2002, jímž byl novelizován trestní řád, se jedná o písm. l) citovaného ustanovení/, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Ve svém mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně nejprve stručně zopakovala důvody, jež uvedly ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů, jež spočívají především v dovozovaném porušení čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., tzn. v porušení práva obviněného na projednání jeho záležitosti spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Podle názoru soudů obou stupňů je takto se projevující porušení mezinárodní smlouvy možným důvodem pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. /po 1. 1. 2002 podle písm. j) téhož ustanovení/.
Nejvyšší státní zástupkyně sice na jedné straně připustila, že s ohledem na okolnosti průběhu předmětného trestního řízení se jeví doba jeho dosavadního trvání spíše jako ne zcela přiměřená, avšak na druhé straně způsob nápravy porušeného práva obviněného na spravedlivý proces by nevedl k zajištění odpovídající rovnováhy mezi ochranou práva obviněného rozhodnout o jeho vině a trestu v přiměřené době a účinnou ochranou zákonem chráněného zájmu, který svým jednáním poškodil. Podle názoru dovolatelky nebyly splněny především formální podmínky pro zastavení trestního stíhání s poukazem na to, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Citovaná „Úmluva“ totiž v čl. 6 odst. 1 ani v jiném ustanovení neobsahuje důsledek porušení jí proklamovaných práv, nýbrž představuje rámcovou směrnici pro její signatáře, aby způsob zajištění dodržování všech atributů práva na spravedlivý proces upravily ve vnitrostátním právu. Z tohoto logicky vyplývá, že nelze v takových případech, o jaký se v dané věci jedná, aplikovat ustanovení §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. ve znění před novelou, neboť toto předpokládá existenci ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání přímo v mezinárodní smlouvě.
Nejvyšší státní zástupkyně dále namítla nesplnění ani věcného důvodu k rozhodnutí o ukončení trestního stíhání. V tomto směru poukázala na další osoby, jichž se trestní stíhání dotýká, a to poškozeného, který v případě zastavení trestního stíhání se nemůže domáhat rozhodnutí o nároku na náhradu škody, a to ani v občanskoprávním řízení. Pokud by tedy právo poškozeného na spravedlivý proces mělo být potlačeno ve prospěch takového práva obviněného, který mu způsobil újmu, byl by takový výklad mezinárodní normy jistě v rozporu s jejím účelem.
V petitu dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 8 To 4/02, i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. 41 T 13/94, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce. Uvedl v něm pouze, že se plně ztotožňuje s usnesením Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání.
Dále bylo třeba zkoumat, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v ustanovení §265b tr. ř. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je mimo jiné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění po výše citované novele je důvodem dovolání existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V posuzované věci jde tedy o případ druhý, neboť již proti rozhodnutí soudu I. stupně byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Za splnění těchto zákonných podmínek tedy mohl Nejvyšší soud přistoupit k p ř e z k o u m á n í napadeného rozhodnutí na základě postupu podle §265i odst. 3 tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům.
Trestní stíhání v předmětné věci bylo zahájeno dne 14. 9. 1993 pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit tím, že dne 13. 9. 1993 způsobil nezletilé L. Š. zranění, na jehož následky týž den zemřela, a dále dne 1. 12. 1993 pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit dne 28. 10. 1992 tím, že způsobil nezletilé L. Š. popáleniny II. a III. stupně na hýždích a proximálních partiích obou stehen.
Dne 20. 6. 1994 byla u Městského soudu v Praze podána na obviněného obžaloba pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Prvního z žalovaných trestných činů se měl dopustit tím, že dne 13. 9. 1993 v rozmezí od 8.15 do 10.00 hod. v P. 8, ul. N. č. 43, v bytě, v době zjevně akutně probíhající nemoci poškozené nezletilé L. Š., jmenovanou nejdříve fyzicky napadl údery rukou do obličeje, kovovou přezkou od vodítka dopadajícími na celé tělo, kopáním nohou do hýžďové krajiny, poté připravil roztok z octu s blíže nezjištěným podílem tekutiny s obsahem alkoholu, do kterého přimísil koření kari, pepř, muškát, ingredience konzervačního nálevového prostředku Nova a násilím jej vpravil do úst poškozené tak, až pronikl do zažívacího traktu a došlo i k aspiraci do dýchacího systému, nato poškozenou svlékl, posadil do vany se studenou vodou, kterou k tomuto účelu napustil, a pod trestem ji zakázal vanu opustit, posléze dveře od koupelny zavřel a poškozenou zde zanechal, v přímé souvislosti s působením obviněného na oslabený organismus poškozené nezl. L. Š. došlo k rozvoji těžkého šokového stavu, nastalého v důsledku fyzikálních i chemických vlivů, které vyústily ve smrt nezletilé vdechnutím zvratků v odpoledních hodinách téhož dne, bez zajištění lékařské pomoci. Druhého ze žalovaných trestných činů se měl dopustit tím, že dne 28. 10. 1992 v době kolem 7.30 hod. v bytě v P. 8, ul. N. č. 43, v úmyslu poranit, posadil poškozenou nezletilou L. Š. na rozpálená plynová kamna a způsobil tak nezletilé popáleniny v rozsahu 5 % povrchu těla s poškozením kůže II. a III. stupně v oblasti hýždí a obou stehen, poranění si vyžádalo hospitalizaci poškozené od 28. 10. do 27. 11. 1992 na klinice popáleninové medicíny i pro ohrožení života rozvojem popáleninového šoku, zanechalo následky – trvalé kožní změny a při lokalizaci v rizikové oblasti poškozenou podstatně omezovalo v obvyklém způsobu života po celou dobu hojení.
Hlavní líčení ve věci probíhalo v měsících září 1994 (poté rozhodnuto o přibrání znalců k vypracování dalšího znaleckého posudku), únoru 1995 a dne 8. 3. 1995 byl ve věci vyhlášen první rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako trestný čin ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 tr. zák. byl obžaloby zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř. K odvolání obviněného i jeho rodičů Vrchní soud v Praze zrušil tento rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Odvolací soud shledal ve věci podstatné vady jak v přípravném řízení, tak především v řízení před soudem, konstatoval nedostatečná, nejasná a neúplná skutková zjištění a kromě nápravy zjištěných pochybení uložil městskému soudu provést nové důkazy včetně vypracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Tento posudek byl vypracován dne 20. 2. 1996 a hlavní líčení pak bylo konáno v dubnu, květnu, červnu a dne 5. 8. 1996 byl vyhlášen rozsudek se shodným výrokem jako rozsudek předcházející. Tento rozsudek pak byl usnesením Vrchního soudu v Praze z 15. 10. 1996, sp. zn. 7 To 49/96 zrušen v odsuzující části a věc znovu vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud konstatoval opětovně nedostatečná skutková zjištění ve věci a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Uložil nalézacímu soudu doplnit dokazování mj. i o písemné vyjádření již slyšených znalců. Soud I. stupně poté činil úkony k zajištění důkazů ve smyslu pokynů vrchního soudu a provedl hlavní líčení ve dnech 24. 10. 1997 a 9. 2. 1998, kdy vyhlásil odsuzující rozsudek. Dne 26. 5. 1998 byl tento rozsudek zrušen odvolacím soudem pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, vady rozsudku a Městskému soudu v Praze bylo přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout, a to podle §262 tr. ř. v jiném složení senátu.
Další odsuzující rozsudek byl ve věci vyhlášen dne 2. 11. 1998, obviněný byl uznán vinným znovu trestným činem vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 9. 3. 1999, sp. zn. 7 To 11/99 byl tento rozsudek zrušen a odvolací soud sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem.
Proti citovanému pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti dne 6. 7. 1999 v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona, o níž rozhodoval Nejvyšší soud. Rozsudkem z 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 119/99 bylo vysloveno porušení zákona v ustanoveních §259 odst. 3 tr. ř., §219 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. a §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch i v neprospěch obviněného. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl zrušen v celém rozsahu, dále byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 2. 11. 1998 včetně navazujících rozhodnutí a Městskému soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval zjištěná porušení zákona v citovaných rozhodnutích soudů obou stupňů i zjevně rozdílné názory těchto soudů na vinu obviněného, resp. rozdílné hodnocení důkazů ve věci provedených, přičemž tento stav se v rozhodování obou soudů opakoval a nebyl vyřešen ani změnou senátu rozhodujícího v prvním stupni. Ve shodě s vrchním soudem hodnotil postup městského soudu při hodnocení důkazů jako jednostranný v neprospěch obviněného s tím, že i odůvodnění rozhodnutí městského soudu obsahuje mj. znevažující polemiku s názory vyslovenými v předchozím zrušovacím rozhodnutí vrchního soudu, je tudíž nepřesvědčivé a zejména zpochybňuje objektivitu soudu při projednání a rozhodnutí této závažné trestní věci. Nejvyšší soud pak vyslovil závazný právní názor ohledně možného v úvahu přicházejícího právního posouzení jednání obviněného, jež však bude nutné posoudit až po doplnění dokazování v jím naznačených směrech.
Městský soud v Praze poté ve věci konal hlavní líčení ve dnech 27. – 29. 3. 2000, kdy vyhlásil odsuzující rozsudek, jímž uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku se odvolal jak městský státní zástupce v Praze, tak i obviněný a jeho rodiče. Z podnětu podaných odvolání Vrchní soud v Praze usnesením z 27. 6. 2000 napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí a to jiným senátem (§262 tr. ř.). Těžiště konstatovaných pochybení nalézacího soudu spočívalo v tom, že přes důrazné pokyny odvolacího i Nejvyššího soudu, nepostupoval s náležitou objektivitou při provádění důkazů a jejich hodnocení, dále pak opětovně nerespektoval závazné právní názory soudů vyšších stupňů, což vše vyústilo v nejasná a neúplná skutková zjištění.
Jinému senátu Městského soudu v Praze byla věc přidělena dne 1. 8. 2000. Dne 27. 2. 2001 podal předseda tohoto senátu návrh na odnětí věci tomuto soudu a její přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně. O tomto návrhu rozhodl Vrchní soud v Praze dne 23. 3. 2001 tak, že věc Městskému soudu v Praze neodňal. Hlavní líčení poté Městský soud v Praze nařídil na dny 22. – 26. 10. 2001. Z důvodu omluvy obviněného (očekávaný termín porodu manželky) a dvou znalců nebylo v tomto termínu hlavní líčení konáno a bylo nařízeno na 3. 12. 2001. Městský soud v Praze však dne 3. 12. 2001 konal ve věci neveřejné zasedání, v němž podle §231 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. per analogiam zastavil trestní stíhání obviněného M. J., jak je již uvedeno v úvodu tohoto rozhodnutí.
Své rozhodnutí Městský soud v Praze odůvodnil poukazem na délku trvání trestního řízení v dané věci s tím, že z důvodů nezávislých na vůli obviněného toto řízení probíhá zdaleka nikoliv přiměřenou dobu (poukázal přitom na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku z roku 1983 Pretto versus Itálie), za kterou lze dle judikatury Evropského soudu považovat ve výjimečných případech dobu šesti let. Přitom předmětná věc nemá dle názoru městského soudu charakter věci výjimečné, snad pouze provedením činu a jeho tragickým následkem, a k překročení citované lhůty došlo výlučně díky pochybení orgánů činných v trestním řízení, především Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Další pokračování trestního řízení by dle názoru tohoto soudu bylo v rozporu s ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy) i čl. 38 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod (dále jen Listiny).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve svém rozhodnutí přijal argumenty soudu I. stupně, jimiž odůvodnil rozhodnutí o zastavení trestního stíhání v této věci, přičemž tyto podpořil citací dalších rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který za nepřiměřenou délku soudního řízení považoval i dobu kratší šesti let s tím, že řízení v těchto věcech nebylo příliš složité a že obviněný nepřispěl k prodloužení jeho délky. V předmětné věci pak k otázce její složitosti zdůraznil, že nevybočovala z rámce obdobných trestních věcí, jedná se o jeden skutek spáchaný jedním obviněným, dva podstatné svědky a znalce. Sám obviněný žádným způsobem k prodloužení doby řízení nepřispěl. V závěru svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze vyjádřil své úvahy o možnosti aplikace porušení mezinárodní smlouvy (Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. zák.) jako důvodu pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. /od 1. 1. 2002 §11 odst. 1 písm. j) tr. ř./.
Kritérium „přiměřené lhůty“ ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 6 Úmluvy je subjektivním pojmem a nelze je dle názoru Nejvyššího soudu vykládat paušálně stanovením určité a konkrétní délky, po kterou by mohlo být trestní stíhání konáno, aniž by dobou trvání řízení došlo k porušení citovaných ustanovení. V posuzovaném případě lze přisvědčit tvrzení soudů obou stupňů v tom, že sám obviněný svým přístupem k tomuto řízení, kromě využívání zákonných možností podávat opravné prostředky, nepřispěl k prodlužování především soudního řízení. Na druhé straně však se nelze ztotožnit s dalším argumentem soudů nižších stupňů v tom smyslu, že se nejedná o věc složitou. Předmětem trestního stíhání ve věci je v současné době již jen jeden skutek (ohledně druhého bylo pravomocně rozhodnuto o zproštění obviněného části obžaloby), jehož se měl dopustit sám obviněný. Avšak objasnění skutkového stavu vyžadovalo provedení řady nepřímých důkazů při absenci důkazů přímých, resp. po jejich zpochybnění či konstatování jejich procesní nezpůsobilosti k přijetí v řízení před soudem (výpovědi svědků J. a B.). I pochybení orgánů činných v přípravném řízení, jež nezajistily místo činu důkladně a řádně, vyvolala v průběhu řízení nutnost doplňování již provedených znaleckých posudků, dokonce potřebu vypracování nových posudků, odborných vyjádření a opatřování dalších listinných důkazů. Výsledky provedených důkazů v průběhu soudního řízení opakovaně nedovolovaly jednoznačný závěr o vině obviněného žalovaným jednáním a bylo tedy třeba dokazování doplňovat. V posuzovaném případě je možné uzavřít, že se jedná o věc, kterou nelze považovat za jednoduchou, naopak je možné ji označit za věc důkazně náročnou, tedy ve smyslu dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu za věc složitou.
V dalším považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout fakt, že trestní stíhání obviněného M. J. bylo pravomocně skončeno výše citovaným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze dne 9. 3. 1999. V řízení bylo znovu pokračováno teprve v důsledku mimořádného opravného prostředku ministra spravedlnosti – stížnosti pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) uplatněného ve prospěch i v neprospěch obviněného. To znamená, že až vyslovení porušení zákona Nejvyšším soudem vedlo ke zrušení rozhodnutí soudů I. i II. stupně a k přikázání věci Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Původní řízení ve věci do jejího pravomocného ukončení tedy trvalo necelých šest let. Délka tohoto řízení byla ovlivněna faktory, které byly již popsány v předcházejících odstavcích. Na posouzení důvodnosti podaného dovolání má tato okolnost podstatný význam ve vztahu k poněkud zjednodušenému pohledu na tzv. přiměřenost (nepřiměřenost) délky řízení, vyjádřenou v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako soudu nalézacího. Smyslem dalšího řízení ve věci po rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona totiž bylo především odstranění vad, pro něž nebylo možno na stabilitě dosavadního pravomocného rozhodnutí spravedlivě trvat.
Na základě zjištění o průběhu trestního stíhání obviněného do současného stadia je nutné konstatovat, že především soud I. stupně svým opakovaným nerespektováním pokynů soudu odvolacího přispěl k prodloužení doby, po kterou zejména řízení před soudy trvá. Tyto průtahy v řízení lze přičítat především na vrub soudu I. stupně, avšak na druhé straně nelze pominout ani tu skutečnost, že důvodem pro opakované vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí odvolacím soudem, byly kromě opakovaně vytýkaných procesních pochybení i nově se nabízející možnosti doplnění skutkových zjištění.
Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu citovaného článku Úmluvy je v podstatě vyjádřením práva na to, aby obviněný (nebo jiná oprávněná osoba) nebyl vystaven dlouhotrvající nejistotě v řízení před státními orgány. V relaci s takovým právem občanů je pak jemu odpovídající povinnost státních orgánů projednávat věci tak, aby toto i ústavou zaručené právo nebylo porušováno. Je však třeba, aby v soudním řízení byl každý případ posuzován individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem, rozhodným pro určení přiměřenosti lhůty k jeho projednání před obecnými soudy. V dané souvislosti nelze přehlížet základní zásady, na nichž je založeno trestní řízení a jeho účel, tj. náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Povinností orgánů činných v trestním řízení není jenom respektování všech zákonných práv obviněného, ale současně i dalších osob, subjektů trestního řízení, především poškozených, kteří mají právo na spravedlivý proces s obviněným. Při konstatování závažných průtahů ve věci nelze proto zásadně přistoupit k nutnosti zastavení trestního stíhání, neboť by tím došlo k porušení práv a zájmů poškozených v tomto řízení avšak i samotných obviněných, a to v případech, kdy obviněný by chtěl dosáhnout pro něj příznivějšího výsledku trestního řízení, tedy zproštění obžaloby.
V uvedené trestní věci tedy Nejvyšší soud zjistil, že právo obviněného na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě nebylo porušeno tak extrémním způsobem, aby došlo k přímému porušení příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, a tudíž aby se takové porušení dostalo do extrémního rozporu s právem státu na trestní stíhání pachatele, a mohlo se tedy stát podkladem pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného. V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací nejvyšší státní zástupkyně, jíž použila ve svém dovolání.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné, neboť na podkladě skutkového stavu, z něhož v předmětné věci oba soudy vycházely, nebylo možno dospět k právnímu závěru, že jsou dány podmínky pro zastavení trestního stíhání z důvodu §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. per analogiam. Uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), k) tr. ř. je proto třeba považovat za způsobilé dovolací důvody, i když důvod podle písm. k) citovaného ustanovení zákona je nyní v trestním řádu /ve znění novely č. 200/2002 Sb. uveden pod písm. l)/. Z podnětu podaného dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 8 To 4/02 a současně zrušil i rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. 41 T 13/94. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání a bude třeba provádět další dokazování.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem I. stupně, Městský soud v Praze je povinen nařídit hlavní líčení a rozhodnout o podané obžalobě při respektování právních názorů vyslovených zdejším soudem již v řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová