ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.242.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 242/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2002 dovolání podané obviněným Ing. T. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 6 To 630/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 90/97, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. T. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 14. 9. 2001, sp. zn. 72 T 90/97 uznán vinným trestnými činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §224 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání pěti roků. Dále pak bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 6 To 630/2001 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl sám a uložil obviněnému podle §224 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Pro výkon trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel pak krajský soud uložil ve stejné výměře jako soud I. stupně.
Obviněný prostřednictvím svého obhájce podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání proti „oběma výše citovaným rozhodnutím“. V dovolání uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nesprávné právní posouzení skutku. V důvodech mimořádného opravného prostředku obviněný především vytkl krajskému soudu, že v napadeném rozhodnutí „ignoroval pochybení okresního soudu, jež ve svém předchozím rozhodnutí tomuto soudu vytkl, přestože nalézací soud se ve svém novém rozhodnutí se zjištěnými pochybeními opětovně nevypořádal“. Hlavní námitky uplatňované dovolatelem prakticky od počátku trestního řízení směřovaly proti obsahu jednotlivých důkazů a především proti hodnocení provedených důkazů oběma soudy. Obviněný pak podrobně poukazoval na jednotlivé důkazy s tím, že jejich hodnocení považoval za jednostranné v jeho neprospěch.
V petitu svého dovolání pak obviněný navrhl, aby „Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil, a aby s ohledem na rychlé ukončení věci za použití §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem“.
Do doby rozhodnutí o podaném dovolání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k tomuto mimořádnému opravnému prostředku.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle §265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Důvody, pro které lze podat dovolání, jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. a jejich výčet je taxativní. Nelze je proto žádným způsobem rozšiřovat. Nejvyšší soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda dovolací důvody uplatněné obviněným jsou v souladu s citovaným ustanovením zákona. Teprve po splnění této podmínky l z e napadené rozhodnutí p ř e z k o u m a t dovolacím soudem.
Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval dle zjištění nalézacího soudu v tom, že obviněný „dne 24. 3. 1997 kolem 7.15 hod. v O. – N. V. v podnapilém stavu řídil osobní automobil typu Škoda Felicia, SPZ OVT 20 - 57, při přejíždění z pravého do levého jízdního pruhu narazil do osobního automobilu typu Hyundai Accent, SPZ OVT 44 - 43, jedoucího v tomto levém pruhu, který byl nárazem odhozen na pravou stranu na svodidla, a poté narazil do odstaveného dodávkového automobilu typu Chrysler Dogde, SPZ OVP 92 - 77, přičemž řidič J. L. utrpěl zranění, kterému v nemocnici dne 27. 5. 1997 podlehl, na vozidle Hyundai vznikla E. L. škoda ve výši nejméně 300 000,- Kč, na dodávkovém vozidle Chrysler vznikla Ž. s. B., a. s., škoda ve výši 136 711,- Kč, přičemž řidič Ing. T. B. měl nejméně 1,25 promile alkoholu v krvi“. V souladu se zákonem byl takto zjištěný skutek kvalifikován jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání tedy nemůže být nesprávné skutkové zjištění založené na nesprávném hodnocení provedených důkazů tak, jak se jej domáhal obviněný.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že námitky obviněného směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedených před soudem I. stupně, jež bez dalšího převzal i soud odvolací. Uplatněný dovolací důvod se tedy primárně opírá o vady ve skutkových zjištěních jako okolností podmiňujících následné vadné hmotně právní posouzení.
Vzhledem k již výše deklarovanému výkladu obsahu ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění soudu. Nejvyšší soud m u s í vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. V návaznosti na tento skutkový stav Nejvyšší soud pouze hodnotí správnost hmotně právního posouzení. Dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení zákona proto nemohou být skutkové, nýbrž právní vady napadeného rozhodnutí.
S ohledem na shora konstatované skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než vymezuje ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Jak již bylo uvedeno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž dle obsahu uplatněných námitek spatřován ve skutkových vadách. Teprve důsledkem tohoto postupu mělo být následně vadné i hmotně právní posouzení věci, přičemž nutno připomenout, že obviněný v dovolání nespecifikoval v jakém ustanovení mělo být v dané věci hmotné právo chybně aplikováno. Dovolatel totiž nejen musí v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., avšak obsah konkrétních dovolacích důvodů musí korespondovat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jaký taxativně vymezuje ustanovení §265b tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému v dané věci Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, a to v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř/.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v závěru svého dovolání. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu I. stupně, nikoliv dovolatel. Nebylo proto třeba rozhodnout o zamítnutí návrhu samostatným výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová