ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.269.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 269/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2002 dovolání podané obviněnou I. B. , nar. 23. 12. 1963, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 61 To 466/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 T 124/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 8. 2001, sp. zn. 7 T 124/2000, byla obviněná I. B. uznána vinnou trestnými činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Podle §202 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání jednoho roku. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání podaném obviněnou proti výše citovanému rozsudku rozhodoval Městský soud v Praze, jako soud odvolací. Usnesením z 21. 11. 2001, sp. zn. 61 To 466/2001, bylo odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněná prostřednictvím svého obhájce podala dne 14. 3. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 2 dovolání směřující proti „rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 13. 8. 2001, sp. zn. 7 T 124/2000“. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nesprávné právní posouzení skutku. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná nesouhlasí se skutkovým zjištěním, k němuž dospěl soud I. stupně, a soud odvolací se s ním ztotožnil. Navrhla proto, aby „Nejvyšší soud České republiky zrušil citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2“.
K věci se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Ve svém podání nejprve poukázal na to, že dovolání směřuje proti rozsudku soudu I. stupně (chybně však je za tento soud označen Městský soud v Praze), přestože podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat toliko proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, kterým soud rozhodl ve druhém stupni. V případě, že by přesto bylo dovolání posouzeno tak, že směřuje i proti rozhodnutí soudu odvolacího, poukázal státní zástupce na dobu vydání rozhodnutí odvolacího soudu. Městský soud v Praze rozhodoval o odvolání obviněné ještě před účinností novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tudíž proti němu nelze podle judikatury Nejvyššího soudu České republiky podat dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle §265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé (rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 tr. ř.), jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
Institut dovolání jako mimořádný opravný prostředek byl zaveden novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2002. Časová působnost trestního řádu jako trestně procesní normy se přitom řídí zásadou, podle níž se procesní úkony v trestním řízení provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn. Pokud bylo tedy trestní řízení zahájeno podle trestního řádu účinného dříve a ještě neskončilo, postupuje se v dané věci od data účinnosti nového procesního předpisu podle nových ustanovení. Ve prospěch aplikace dřívějšího trestního řádu mohou být stanoveny výjimky, jestliže je v rámci zajištění kontinuity probíhajícího procesu třeba upřednostnit dřívější procesní právo před pozdějším. Ze závěrečných a přechodných ustanovení čl. II. zák. č. 265/2001 Sb. je zřejmé, že tento zákon neobsahuje žádnou výjimku, podle které by bylo možno dovolání, jako nově zavedený opravný prostředek, aplikovat na rozhodnutí, která nabyla právní moci za účinnosti dřívějšího trestního řádu. Z toho vyplývá, že dovolání je přípustné pouze tehdy, nastanou-li všechny zákonné podmínky pro jeho podání za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb.
V trestní věci obviněné I. B. bylo trestní stíhání pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu (Městského soudu v Praze) dne 21. 11. 2001, tedy za účinnosti trestního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. Podle tehdy platného trestního řádu bylo možno uplatnit v trestním řízení pouze dva mimořádné opravné prostředky, a to stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) a obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud tedy v trestní věci obviněné I. B. neshledal splnění zákonných podmínek pro přípustnost podaného dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř., a to i z dalšího než výše uváděného důvodu, neboť jak správně uvedl ve svém vyjádření státní zástupce, bylo v dané věci dovolání podáno vadně proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, který ve věci rozhodoval v I. stupni, ačkoli z ustanovení §265a odst. 1 jednoznačně vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Nejvyšší soud proto rozhodl v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./ tak, že se toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítá, neboť není přípustné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová