ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.281.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 281/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2002 dovolání podané obviněnými 1) L. H., a 2) J. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 61 To 536/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 127/2000, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění L. H. a J. H. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 5. 2001, sp. zn. 6 T 127/2000 uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili tím že dne 8. 12. 1999 v době okolo 16.00 hodin v P. 4, V Š., v prostoru výměníkové stanice, v sídle firmy H., s. r. o. poté, co jim poškozený T. V. odmítl doplatit částku 53.000,- Kč za provedení instalatérských prací a souhlasil toliko se zaplacením částky 43.000,- Kč, vytrhl obviněný L. H. poškozenému z ruky obálku s částkou 43.000,- Kč, na tuto částku mu odmítl vydat potvrzení a následně po přepočítání této peněžní částky požadovali obvinění po poškozeném okamžité doplacení i zbylých 10.000,- Kč, a to za použití vulgárních nadávek uvedených ve spise a pohrůžkou uzamknutí v místnosti a držení v ní až do okamžiku zaplacení, a jelikož se poškozený snažil svým mobilním telefonem zn. Nokia 5110 v hodnotě 900,- Kč přivolat Policii ČR, udeřil jej obviněný H. do ramene a vytrhl mu tento mobilní telefon spolu s aktivační kartou v hodnotě 1.500,- Kč z ruky a na žádost o jeho vrácení reagoval tím, že poškozeného uchopil a stiskl jej pod krkem při dolním konci levého kývače v blízkosti klíční kosti a v jamce nad hrudní kostí. Za tento trestný čin byl oběma obviněným uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 1.. 2002, sp. zn. 61 To 536/2001 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podali obvinění ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze. V dovolání uplatnili důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pochybení soudů obou stupňů spatřovali především v nesprávném „právním posouzení skutku (pokud jejich jednání je kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a nikoliv trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.), zejména však v nerespektování zásady „in dubio pro reo“, pokud byli v předmětné věci uznáni vinnými a odsouzeni“. V další části svého dovolání pak obvinění vznesli své námitky k hodnocení výpovědi poškozeného T. V. soudy obou stupňů, poukázali na rozporuplnost výsledků lékařských vyšetření a zpochybnili závěr soudů obou stupňů o nevěrohodnosti výpovědi svědka B. Závěrem konstatovali, že jejich vina nebyla spolehlivě a nade vší pochybnost prokázána, a že soudy obou stupňů nerespektovaly při svém rozhodnutí zásadu „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“.
V petitu dovolání pak obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby Nejvyšší soud České republiky podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že podle §226 písm. a) tr. ř. se v celém rozsahu oba dovolatelé zprošťují obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
K dovolání obviněných se dne 5. 6. 2002 vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a uvedla, že celé dovolání vyznívá jako druhé odvolání, neboť obsah dovolání tvoří výlučně argumenty, které uplatňovali oba obvinění v rámci své obhajoby a se kterými se soudy obou stupňů, zejména soud nalézací, v plném rozsahu vypořádaly. Obvinění nevytýkají napadenému rozhodnutí konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, tedy nesprávnou právní kvalifikaci skutku, ale prosazují odlišné právní hodnocení důkazů ve směru k jiné definici skutku, než k jaké dospěl nalézací soud. Podle jejího názoru soud I. stupně správně zjištěný skutkový stav podřadil i pod správné ustanovení trestního zákona. V závěru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i písm. b), e) trestního řádu odmítl a současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle §265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./.
Důvody, pro které lze podat dovolání, jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Jak vyplývá ze zákonné formulace tohoto ustanovení, jedná se o taxativní výčet a nelze je proto žádným způsobem rozšiřovat. Nejvyšší soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda dovolací důvody uplatněné obviněnými jsou v souladu s citovaným ustanovením zákona. Teprve po splnění této podmínky lze napadené rozhodnutí přezkoumat dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání tedy nemůže být nesprávné skutkové zjištění.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obvinění v něm uplatnili námitky směřující výhradně proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. Jedná se tedy o skutkové vady, jež však nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení věci, a nemohou být tedy důvodem přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení. Vzhledem k již výše deklarovanému výkladu obsahu ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění soudu. Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. V návaznosti na tento skutkový stav Nejvyšší soud pouze hodnotí správnost jeho hmotně právního posouzení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných bylo podáno z jiných důvodů, než vymezuje ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž dle obsahu uplatněných námitek spatřován ve skutkových vadách. Teprve důsledkem tohoto postupu mělo být následně vadné i hmotně právní posouzení věci. Dovolatel totiž nejen že musí v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., ale obsah konkrétních dovolacích důvodů musí také korespondovat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému v dané věci Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, a to v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří P á c a l
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová