ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.333.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 333/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. července 2002 o dovolání podaném obviněným A. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2002, sp. zn. 5 To 92/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, pod sp. zn. 103 T 203/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 6. 2. 2002, č. j. 103 T 203/2001 – 116, byl obviněný A. P. po bodem 1), 2) tohoto rozsudku uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pod bodem 3) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák.. a pod bodem 4) trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. Podle §234 odst.1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou (§39a odst. 2 písm.c/ tr. zák.). Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto, že obviněný je povinen uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně M. v. ČR škodu ve výši 387,- Kč.
O odvolání obviněného A. P., jímž napadl předmětný rozsudek, rozhodoval ve II. stupni Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 5 To 92/2002, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o vině v bodech 1) a 2) a ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak sám ve věci rozhodl tak, že obviněného znovu uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Při nezměněném výroku o vině pod bodem 4) napadeného rozsudku obviněnému podle §234 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem Krajský soud v Ostravě dále rozhodl tak, že podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vině pod bodem 3) a podle §223 odst. 1 tr. ř., z důvodů §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. Jinak byl napadený rozsudek ponechán nezměněn.
Obviněný A. P. podal prostřednictvím obhájce (obhájkyně) v dané věci ve lhůtě stanovené v 265e odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání směřující proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu. Tento mimořádný opravný prostředek obviněný uplatnil z důvodu uvedeného v ustanovení §265 b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle námitek dovolatele spočívalo rozhodnutí soudu II. stupně na nesprávném právním posouzení skutků, vycházejícím z vadně provedeného odvolacího řízení. Pokud jde o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., je v uvedené souvislosti dovolatelem poukazováno na to, že jeho matka M. P., jež měla být údajnou obětí inkriminovaného jednání, od počátku trestního řízení ve věci nevypovídala a soud při zjišťování skutkového stavu vycházel pouze z výpovědí nepřímých svědků a nepřímých důkazů. Přitom nevzal v úvahu, že částka 500,- Kč nebyla v posuzovaném případě cizím majetkem, a že její vydání se neuskutečnilo v příčinné souvislosti s konfliktem, ke kterému došlo mezi poškozenou a obviněným. Obdobně nesprávně podle přesvědčení dovolatele postupovaly oba soudy i pokud jde o skutek kvalifikovaný jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť vycházely „pouze z prostého popisu události, aniž by se zabývaly okolnostmi, za jakých ke skutku došlo“. V důsledku toho nebyla objasněna základní otázka, zda poškozený policista byl obviněným udeřen úmyslně či nikoli. Za stavu, kdy obviněný úmyslné jednání popíral s tím, že jednal v kritickém okamžiku reflexivně a nikdo ze svědků neuvedl a nevysvětlil, z jakých důvodů považoval jednání obviněného za úmyslné napadení policisty, nebylo bez pochybností možno dovodit, že došlo k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu po subjektivní stránce (zavinění). Podle názoru obviněného nebylo možno za takové situace rozhodnout o vyslovení viny.
V petitu svého dovolání obviněný s ohledem na shora konstatované důvody navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil ve výroku o vině, „pokud tento soud rozhodoval v odvolacím řízení o rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 6. 2. 2002, č. j. 103 T 203/2001 – 116, v bodech 1), 2), 4) a ve výroku o trestu“. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud následně svým rozsudkem ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) , odst. 2 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší státní zástupce se ke dnešnímu dni k dovolání obviněného A. P. nevyjádřil.
Obviněný A. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání a toto dovolání podal za podmínek §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť soud rozhodl ve II. stupni ve věci samé a dovolání napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak vyplývá z odůvodnění dovolání, existenci těchto zákonem předpokládaných vad spatřuje dovolatel v nesprávném a neúplném hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývajícího vadně zjištěného skutkového stavu věci. Důsledkem nesprávných skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, mělo být podle dovolatele podmíněno navazující vadné hmotně právní posouzení skutků, kvalifikovaných jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., ačkoliv ve skutečnosti nebyly splněny podmínky pro použití této právní kvalifikace (chybějící příčinný vztah mezi jednáním a následkem, popř. chybějící /či jednoznačně neprokázané/ úmyslné zavinění obviněného).
Zde je nezbytné připomenout, že případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění (skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru). Zákon totiž v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu I. stupně (popř. doplněného v řízení před soudem II. stupně) a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení. V případě obviněného A. P. vycházely oba soudy ze skutkového stavu popsaného ve výrokové části rozsudků, jež v posuzovaném případě zahrnuje všechny zákonné znaky skutkových podstat obou trestných činů.
Námitky uplatněné v předmětném dovolání na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se však týkají vad ve skutkových zjištěních, jako důvodů, které měly mít vliv na navazující hmotně právní posouzení skutku. Takové důvody však zákon v taxativním vymezení dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.) neuvádí. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením, že se dovolání obviněného A. P. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler