ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.40.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 40/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2002 o dovolání podaném obviněným R. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 4 To 93/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 22/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 3 T 22/2000, byl obviněný R. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v předmětu nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu sedmi let. O náhradě škody bylo rozhodnuto výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř., jímž byl poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání podaném obviněným proti shora citovanému rozsudku rozhodoval ve II. stupni Vrchní soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 4 To 93/01, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 3 T 22/2000 podle §258 odst.1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a sám dle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci rozhodl tak, že jednání obviněného R. M. kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a nově mu uložil trest odnětí svobody v délce čtyři a půl roku. Současně podle §49 odst. 1 tr. zák. rozhodl o uložení trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu soukromého podnikání, jehož předmětem činnosti je koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, výroba mražených a sušených potravin, hostinská činnost, a dále spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby, a to na dobu sedmi let. O nároku poškozeného na náhradu škody rozhodl shodně se soudem I. stupně. Toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo obviněnému i jeho obhájci doručeno 6. 2. 2002.
Obviněný R. M. podal prostřednictvím obhájce v předmětné věci dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 4 To 93/01. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval obviněný v tom, že byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., aniž byl dostatečně prokázán tzv. „podvodný úmysl“, tedy subjektivní stránka trestného činu. Podle přesvědčení dovolatele se rozhodnutí Vrchního soudu v Praze navíc opírá o nespolehlivě zjištěné skutečnosti, což podle něj znemožnilo správné právní posouzení inkriminovaného skutku. Lze-li vůbec hovořit o trestném činu, pak jedině o trestném činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., jak byl také původně předmětný skutek kvalifikován obžalobou ze dne 10. 3. 1998, než v průběhu hlavního líčení došlo ke změně právní kvalifikace. S ohledem na shora konstatované skutečnosti obviněný v petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 4 To 93/01 v plném rozsahu zrušil a „vrátil věc k novému projednání v intencích závěrů dovolacího soudu“. Současně obviněný navrhl odložení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
K věci se vyjádřil nejvyšší státní zástupce a uvedl, že rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž bylo pravomocně ukončeno trestní řízení, byl vydán dne 13. 12. 2001, což ho vede k závěru o nepřípustnosti dovolání obviněného R. M. a tím i o nutnosti odmítnutí tohoto dovolání z důvodu uvedeného v §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu uvedené v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř. jen v případech, jestliže toto rozhodnutí, jímž soud rozhodl ve druhém stupni, bylo vydáno za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé (jde-li o rozhodnutí uvedené v odst. 2 cit. ustanovení), jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
Nejprve je ovšem nezbytné poznamenat, že dovolání jako nový mimořádný opravný prostředek bylo zavedeno novelou trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002. Časová působnost trestního řádu jako trestně procesní normy se přitom řídí zásadou, že trestní řízení se koná podle zákona účinného v době řízení. V období do 1. 1. 2002 bylo možno pravomocné rozhodnutí v trestních věcech napadnout pouze stížností pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) nebo návrhem na povolení obnovy řízení (§277 a násl. tr. ř.). Jestliže dovolání bylo zavedeno teprve s účinností od 1. 1. 2002, znamená to, že tento mimořádný opravný prostředek lze uplatnit jen tehdy, nastanou-li podmínky pro jeho podání až po 1. 1. 2002, tj. za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. Tento zákon přitom ve svých přechodných a závěrečných ustanoveních neobsahuje žádnou výjimku, jež by upravovala možnost podat dovolání proti rozhodnutím, která nabyla právní moci před jeho účinností.
V projednávaném případě byl rozsudek Vrchního soudu v Praze (jenž nabyl právní moci dne 13. 12. 2001) doručen obviněnému a jeho obhájci dne 6. 2. 2002, tedy již za účinnosti citované novely trestního řádu. Zbývalo proto posoudit, zda by uvedená skutečnost mohla mít vliv z hlediska běhu lhůty pro podání dovolání, když podle ustanovení §265e odst. 1 tr. ř.lze dovolání podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Podle názoru Nejvyššího soudu není shora konstatovaná skutečnost právně relevantní pro závěr o přípustnosti dovolání, a to především proto, že již zmiňovaná přechodná a závěrečná ustanovení zákona č. 265/2001 Sb. neupravují kontinuitu dřívějšího a pozdějšího procesního práva v tom smyslu, že dovolání je přípustné též v případech, kdy bylo dovoláním napadeno rozhodnutí, jež nabylo právní moci před 1. 1. 2002, jestliže by takové dovolání bylo jinak podáno ve lhůtě předpokládané ustanovením §265e odst. 1, 2 tr. ř. Opačný výklad předmětné otázky by ve svých důsledcích znamenal porušení rovnosti v právech, neboť pak by mohli být favorizováni ti obvinění, kteří se třeba i dlouhodobě vyhýbali doručení rozhodnutí. Dále je třeba vzít v úvahu hledisko garance právní jistoty obviněných v tom směru, že stabilita rozhodnutí, jež se stalo pravomocným před 1. 1. 2002, nemůže být narušena ani dovoláním nejvyššího státního zástupce podaným v jejich neprospěch.
S přihlédnutím k důvodům uvedeným v předcházejících odstavcích, zejména se zřetelem na časovou působnost trestního řádu a z ní vyplývající zásady, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí uvedené v ustanovení §265a odst.1, 2 tr. ř. jen v případech, že takové rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kterou bylo dovolání jako nový mimořádný opravný prostředek do systému opravných prostředků zavedeno.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud neshledal, že v projednávané věci obviněného R. M. byly splněny podmínky, jež by zakládaly přípustnost podaného dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. Proto v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) rozhodl, že se toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítá, neboť není přípustné.
S ohledem na nepřípustnost podaného dovolání nepřicházelo v úvahu rozhodnutí podle §265o tr. ř. Poněvadž návrh na odklad výkonu rozhodnutí podal pouze dovolatel a nikoli v souladu s ustanovením §265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu soudu I. stupně, nebylo zapotřebí rozhodnout o zamítnutí návrhu samostatným výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler