ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.428.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 428/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2002 o dovolání podaném obviněným R. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 3 To 134/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 4/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2001, sp. zn. 34 T 4/2000 bylo mimo jiné rozhodnuto tak, že obviněný R. H. byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který rozsudkem sp. zn. 3 To 134/2001 ze dne 14. 2. 2002 podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f), tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že uznal obviněného R. H. vinným trestným činem pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák, kterého se dopustil tím, že společně s L. J. „v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, v přesně nezjištěné době, nejméně od měsíce prosince r. 1994 do měsíce ledna 1995, v Č. T., okr. K. i jinde, po předcházející vzájemné dohodě, vědomi si od počátku svého jednání skutečnosti, že ve svém následku bude jejich jednáním český stát zkrácen na cle a daních, obžalovaný H. po příslibu finanční provize zlákal obžalovaného J. k účasti na dále uvedeném jednání, zajistil finanční prostředky ve výši 6.500.000,- Kč k zaplacení dodávky motorové nafty rakouskému dodavateli a následného odběratele motorové nafty, přičemž obžalovaný J. jako jednatel společnosti J. – OIL, s. r. o., poté společně s obžalovaným H. objednali u firmy N. V., se sídlem v R., pro firmu J. – OIL, s. r. o., dodávku celkem 17 vagónů s motorovou naftou, k zaplacení dodávky založili u ČSOB, a. s., pobočka O., běžný účet a z tohoto převedli dodavateli částku 6.500.000,- Kč, předanou obžalovanému H., v mezidobí dále obžalovaný J. za účasti obžalovaného H. uzavřel se společností K., s. r. o. smlouvu o odběru motorové nafty, přičemž posléze obžalovaný J. po proclení a úhradě cla a daní z finančních prostředků, předaných mu obžalovaným H. 3 vagónů s motorovou naftou, dne 9. 1. 1995 podáním písemné žádosti Celnímu úřadu v Č. T. zajistil přepoukázání 14 cisteren s motorovou naftou, nacházejících se v režimu tranzitu v objemu 804.900 kg v celní hodnotě 4.854.311,- Kč, Celnímu úřadu O. – O. – H. n., kde poté v rozporu s ustanovením §140 odst. 2 zák. č. 13/1993 Sb., Celního zákona byl dosud nezjištěnou osobou předložen padělaný nákladní list a zajištěno, aby železniční vozy nebyly označeny nálepkou „pod celním dohledem“, v důsledku čehož bylo zboží propuštěno do volného oběhu a takto odňato celnímu dohledu, čímž byl český stát zkrácen na cle o 388.345,- Kč, na spotřební dani o 6.729.546,- Kč a na dani z přidané hodnoty o 2.633.884,- Kč, čímž došlo k porušení ustanovení §19 odst. 1, odst. 2 a §12 odst. 2 písm. a) – i) zák. č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů o dani z přidané hodnoty a §140 odst. 2 celního zákona č. 13/1993 Sb. ze dne 15. 12. 1992“. Za tento čin vrchní soud obviněnému uložil podle §148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků.
Obviněný R. H. podal prostřednictvím obhájce v dané věci ve lhůtě stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání směřující proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu. Tento mimořádný opravný prostředek obviněný uplatnil z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že „pravomocné usnesení spočívá v nesprávném posouzení skutku“.
Podle námitek dovolatele nebylo v průběhu trestního řízení prokázáno, že se obviněný R. H. podílel na podvodném jednání neznámých pachatelů, kteří vyměnili nákladní listy a zajistili neoznačení 14 vagónů nálepkou „pod celním dohledem“, následkem čehož bylo zboží vydáno firmě K., s. r. o. Obviněný uvedl, že „škodu státu, pokud státu škoda byla způsobena (Č. d. uhradily částku 9.751.775,- Kč v roce 1996), způsobili neznámí pachatelé, kteří odňali zboží celnímu dohledu. Z výkladu ust. §238, §240 celního zákona tím, že zboží odsouzenému J. nebylo předáno, mu nevznikla povinnost zaplatit clo a další daně a tudíž se nemohli dopustit trestného činu dle §148 odst. 1, 3 tr. zákona“. Dovolatel dále uvedl, že se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s otázkou, zda a jakým způsobem byl trestný čin vlastně spáchán a poukázal na neúplnost provedených důkazů. Měl zato, že pokud zboží nebylo J. předáno, nevznikla mu povinnost uhradit clo, DPH a spotřební daň. V petitu svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v části týkající se výroku o vině v bodě ad 1 a výroku o trestu navazující na tento výrok o vině a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
K dovolání obviněného R. H. se dne 12. 6. 2002 vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a uvedla, že obsahem dovolání je opakování obhajoby obviněného tak, jak byla uplatněna zejména v odvolacím řízení. Připomněla, že subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být totožný a nelze proto zaměňovat daňovou event. jinou povinnost a odpovědnost za zkrácení daně. Oba obvinění si podle jejího názoru museli být svého nezákonného postupu vědomi a míra jejich trestní odpovědnosti byla v rozsudku odvolacího soudu správně právně posouzena. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu ve druhém stupni, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak již bylo konstatováno, z odůvodnění dovolání vyplývá, že tento důvod dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s otázkou, zda a jakým způsobem byl trestný čin spáchán a poukázáním na neúplnost a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Těmito vadami mělo být podmíněno navazující právní posouzení skutku, které je podle přesvědčení dovolatele třeba považovat za nesprávné ve smyslu výše uvedeného dovolacího důvodu. Obviněný tedy ve skutečnosti nevytýká napadenému rozhodnutí konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, tedy nesprávnou právní kvalifikaci již stabilizovaného skutkového základu, nebo jinak vadné hmotně právní posouzení věci, nýbrž prosazuje odlišné hodnocení důkazů ve směru k jiné definici skutku, než k jaké dospěl nalézací soud.
V této souvislosti je nutno připomenout, že případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění (skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru). Zákon totiž v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1, písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. H. podal dovolání z jiných důvodů, než uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením, že se dovolání obviněného R. H. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří P á c a l
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová