ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.454.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 454/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2002 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného L. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 12 To 47/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 45/98, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, č. j. 1 T 45/98 bylo podle §223 odst. 1 tr. řádu, §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu pro nepřípustnost zastaveno trestní stíhání obviněného L. Š. pro dvojnásobný trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 podle článku I písm. a). Výše uvedených trestných činů se obviněný dopustil tím, že „1) dne 21. 2. 1992 v P. 2, A. ul. č. p. 4, při podpisu úvěrové smlouvy čís. 105387/92 úmyslně uvedl pracovníky B. B., a. s., v omyl o skutečnostech pro obezřetné rozhodování o úvěrové angažovanosti banky, když předstíral záměr použít peníze z úvěru ve výši 45.000.000,- Kč na nákup, rekonstrukci a vybavení domu č. p. 143 v P., s vědomím a rozhodnutím peníze použít k jinému účelu, 2) dne 25. 3. 1993 v P. 4 – S., H. u. č. p. 2532/133 v bytě při jednání a uzavírání smlouvy o půjčce ve výši 25.000.000,- Kč a zástavní smlouvy zajišťující tuto půjčku nemovitostmi v k. ú. J., T., okres K. V., identifikovanými v zástavní smlouvě, zatajil N. K., sepsání zástavních smluv na stejné nemovitosti ze dne 19. 3. 1993 se zástavním věřitelem A. P., a. s., filiálka P., na dozajištění celkové pohledávky z úvěrových smluv č. 398, 608, 557, 611, nejméně ve výši 61.000.000,- Kč, včetně očekávaného uzavření zástavních smluv a vkladu do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v K. V., ve prospěch zástavního věřitele A., a. s., filiálka P., přičemž úmyslně způsobil poškozené N. K., neodstranitelnou vážnou újmu v rozhodování v této záležitosti tím, že jí znemožnil znalost jednak skutečných zástavních poměrů, jednak objektivních poznatků ke správné představě o pořadí vzniku a zapsání jejího zástavního práva do katastru nemovitostí.“
Vrchní soud v Praze projednal a usnesením ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 12 To 47/02 v neveřejném zasedání zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost, kterou napadl výše uvedené usnesení krajský státní zástupce.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podala v neprospěch obviněného ve lhůtě stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Tento mimořádný opravný prostředek uplatnila z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť směřuje proti usnesení o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přičemž v řízení jemu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že přestože soud I. stupně provedl dokazování vyčerpávajícím způsobem, výsledná skutková zjištění, která odvolací soud bezvýhradně převzal, z hlediska použité právní kvalifikace posoudil nejen v rozporu se zákonem, ale i obecně platnými zásadami logiky. Nalézací soud nesprávně přisoudil obviněnému toliko úmysl své předpokládané věřitele uvést v omyl o podmínkách reálné splatnosti a zajištění jejich budoucích pohledávek, čímž je měl poškodit toliko na jejich právu rozhodovacím, tedy právu rozhodnout se, zda poskytnout nebo neposkytnout obviněnému úvěr či půjčku, ačkoli z provedených důkazů je podle názoru nejvyšší státní zástupkyně zřetelně patrná majetková motivace obviněného. Dovolatelka dále uvedla, že v případě poškozené B. B., a. s., obviněný opakovaně uvedl nepravdivý údaj o účelu požadovaného úvěru, který byl v podnikatelském záměru záměrně falšován. Dále obviněný jako zajišťovací instrument uzavřel zástavní smlouvu, jejímž předmětem byla nemovitost, kterou v té době vůbec nevlastnil. V případě poškozené N. K. bylo dle názoru dovolatelky prokázáno, že obviněný vylákal na poškozené půjčku v době, kdy nebyl solventní natolik, aby byl schopen půjčku vrátit. Přitom obviněný bezpečně znal špatnou finanční situaci své firmy, mj. v důsledku urgencí splátek jednotlivých bank. Je proto zcela nepochybné, že obviněný uvedl poškozenou v omyl ohledně své solventnosti v úmyslu přimět ji k poskytnutí půjčky a tím na její úkor získat majetkový prospěch. Podle vyjádření nejvyšší státní zástupkyně vyplynul z dokazování provedeného soudem prvního stupně závěr, že obviněný jednoznačně v obou případech jednal přinejmenším s vědomím, že půjčené peníze ve smluvené lhůtě nebude schopen vrátit, jednal tedy v nepřímém úmyslu zapůjčené finanční prostředky nevrátit. Proto takto zjištěný skutkový stav nelze podle názoru nejvyšší státní zástupkyně hodnotit pouze jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák., ale jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst.4 tr. zák.
V petitu dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby „Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 47/02, ze dne 26. 4. 2002, usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 45/98, ze dne 20. 11. 2001 jakož i další výroky na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.“
Obviněný k dnešnímu dni nevyužil práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se k dovolání a vyslovit souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Opis dovolání byl jemu i jeho obhájci doručen 4. 7. 2002.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. c) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř.osobou oprávněnou k podání dovolání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Nejvyšší státní zástupkyně opřela svůj mimořádný opravný prostředek o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť směřuje proti usnesení o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přičemž v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak již bylo konstatováno, z odůvodnění dovolání vyplývá, že tento důvod dovolatelka spatřuje výlučně v nesprávném posouzení rozsahu zavinění obviněného, když namítá, že v posuzované věci obviněný jednoznačně v obou případech jednal s vědomím, že půjčené finanční prostředky ve smluvené lhůtě nebude schopen vrátit a jednal tedy v nepřímém úmyslu zapůjčené finanční prostředky nevrátit. Tímto nesprávným posouzením zavinění obviněného mělo být podmíněno navazující nesprávné právní posouzení skutku, které je podle přesvědčení dovolatelky třeba kvalifikovat namísto trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Námitky uplatněné v dovolání tedy mají svůj podklad ve skutkových zjištěních nalézacího soudu, a nikoli v jejich vadném právním posouzení, jak jej definovala dovolatelka ve svém podání.
V této souvislosti je nutno připomenout, že případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (byť v důsledku dovolání podaného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l/ tr. ř., totiž že v řízení předcházejícím vydání usnesení o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c/ tr. ř byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.), je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění (skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru). Zákon totiž v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost jeho hmotně právního posouzení.
Pokud Krajský soud v Praze, jako soud nalézací, dospěl ke skutkovým zjištěním tak, jak je vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí, a soud odvolací se s nimi ztotožnil, bylo by možno dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněný pouze v případě, že by oběma soudy zjištěné skutky neumožňovaly použití právní kvalifikace jako trestných činů poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. Tak tomu však v posuzovaném případě není. Zjištěným skutkovým stavem je totiž vymezen rámec možného dovolacího přezkumu. Takto změněná skutková zjištění pak byla podkladem pro následný postup o použití amnestie prezidenta republiky z 3. 2. 1998, jíž tyto trestné činy podléhaly, a trestní stíhání obviněného bylo zastaveno pro nepřípustnost podle §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu §11 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, jestliže je v rozporu právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán. Konečně ani samotná dovolatelka nenamítala nesoulad mezi učiněným skutkovým zjištěním a použitou právní kvalifikací, nýbrž již zmiňované skutkové vady měly podle jejího názoru podmiňovat nesprávnost právního posouzení skutku. Hodnocení důkazů směřujících k posouzení zavinění obviněného a následné určení druhu zavinění je však skutkovým zjištěním, které je podkladem následného právního posouzení. Námitky uplatněné v dovolání směřují tedy výlučně vůči vadám, jež mají svůj základ ve skutkovém zjištění, a jež měly mít vliv na navazující hmotně právní posouzení.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání z jiných důvodů, než uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1, písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením, že se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová