ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.703.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 703/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2002 dovolání podaná obviněnými D. D., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici P. a J. D., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 4 To 28/2002, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 81/2001, a rozhodl takto:
Podaná dovolání se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 2 T 81/2001 byli obvinění D. D. a J. D. uznáni vinnými, a to obviněný D. D. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, obviněný J. D. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Za to byli oba odsouzeni, obviněný D. D. podle §234 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou, obviněný J. D. podle §234 odst. 1 tr. zákona, za použití §35 odst. 1 tr. zákona a §42 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10,5 roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3,5 roku. Oběma obviněným pak byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost uhradit poškozené H. D., škodu ve výši 2.000,- Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že
1)obviněný D. D. a obviněný J. D. společně dne 2. 6. 2001 v době kolem 03.30 hod. na ulici R. tř. u domu společně s dalším doposud neustanoveným spolupachatelem romského původu, fyzicky napadli H. D., a to tím způsobem, že ji povalili na zem, kde do ní kopali, přičemž jí vyrazili z úst zub ze žlutého kovu a následně jí odcizili dámskou kabelku s peněženkou značky KAPPA s osobními doklady, klíči od bytu, čímž poškozené H. D. způsobili škodu ve výši 2.576,70 Kč a uvedeného jednání se obviněný J. D. dopustil poté, co byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 109/96 ze dne 3. 7. 1996 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 336/96 ze dne 22. 8. 1996, kterým byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou, když z výkonu trestu této trestní věci byl propuštěn dne 15. 11. 1997,
2)obviněný J. D. sám, ačkoli mu byl rozhodnutím Dopravního inspektorátu OŘ PČR B.-v. sp. zn. ORBO 703/PDS-DS-2000 ze dne 18. 4. 2000, který nabyl právní moci dne 5. 5. 2000, m. j. uložen trest zákazu činnosti – zákaz řízení motorových vozidel na dobu 20 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí, dne 21. 5. 2000 ve 14.40 hod. řídil v obci V., motorové vozidlo tov. zn. Škoda 120L, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR.
Uvedený rozsudek bezprostředně nenabyl právní moci, neboť proti němu podali oba obvinění odvolání, kterým se dne 12. 2. 2002 zabýval ve veřejném zasedání Krajský soud v Brně. Ten svým usnesením sp. zn. 4 To 28/2002 podle §256 tr. řádu odvolání obou obviněných zamítl.
Prostřednictvím svých obhájců podali oba obvinění ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. řádu dovolání proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně. Důvody uplatněné ve svých dovoláních spatřují oba obvinění v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný J. D. je přesvědčen, že z provedeného dokazování v rámci přípravného řízení i hlavního líčení nevyplynula zcela jednoznačně jeho vina na spáchání trestného činu loupeže a že soud nesprávně vyhodnotil §41 tr. zákona o splnění zákonných podmínek v případě zvlášť nebezpečné recidivy. Je toho názoru, že v případě pochybností, na které poukazuje, měl soud v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ rozhodnout v jeho prospěch a zprostit jej obžaloby v plném rozsahu. Pokud jde o užití §41 tr. zákona, je obviněný přesvědčen, že soud přihlédnul pouze k formálním znakům stanoveným zákonem a zcela opomenul znaky materiální. Má za to, že od spáchání předešlého (a doposud i jeho jediného) trestného činu uplynulo již téměř 6 let a že tato doba uplynulá od posledního odsouzení podstatně nezvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost a je tedy přesvědčen, že nejsou naplněny všechny zákonné znaky zvlášť nebezpečné recidivy. Nesouhlasí s uloženou výší trestu a s právním názorem Krajského soudu v Brně, že uložený trest, resp. jeho výměra je v souladu s trestněprávní zásadou o přiměřenosti ukládaného trestu.
V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí dle ustanovení §265k odst. 1, §265l odst. 1 tr. řádu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný D. D. ve svém dovolání uvádí, že soud nesprávně posoudil důkazní situaci a vycházel především z výpovědi poškozené H. D., ze které však není jednoznačně zřejmé, že by se obviněný dopustil loupežného přepadení. Dále namítá, že nebyla provedena konfrontace v řízení před soudem, i když zde byly výrazné rozpory ve výpovědích. V dodatečném odstranění vad dovolání se odvolává i na ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 5 tr. řádu. Tvrdí, že nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a je toho názoru, že ze zažalovaného jednání nebyl usvědčen poškozenou, ani žádným svědkem.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a přikázal, aby Krajský soud v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle §265c tr. řádu zkoumal, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu.
K podaným dovoláním se písemně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. V obou případech má za to, že podaná dovolání trpí formálními vadami. V případě dovolání sepsaného obhájkyní obviněného D. D. je pod textem uvedeno její jméno a tudíž nelze jednoznačně stanovit, zda obhájkyně za obviněného podala dovolání v souladu s jeho vůlí. Pokud by tato formální vada nebyla odstraněna postupem předsedy senátu podle §265h odst. 1 tr. řádu, je třeba dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu s odůvodněním, že bylo podáno osobou neoprávněnou. Pokud jde o dovolání, které podal obviněný J. D., v případě, že obhájkyně rovněž neodstraní formální vady dovolání (náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.), nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby bylo postupováno podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu a podané dovolání bylo odmítnuto s odůvodněním, že nesplňuje zákonné náležitosti dovolání.
Důvody, pro které lze podat dovolání, jsou taxativně vymezeny v §265b tr. řádu. Jak vyplývá ze zákonné dikce tohoto ustanovení, nelze důvody dovolání jakkoliv rozšiřovat. Nejvyšší soud se tedy nejprve musel zabývat otázkou, zda dovolací důvody uplatněné obviněnými jsou v souladu s citovaným ustanovením zákona. Teprve po splnění této podmínky lze napadené rozhodnutí p ř e z k o u m a t dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání tedy nemůže být nesprávné skutkové zjištění.
Z obsahu podaných dovolání vyplývá, že ačkoliv obvinění uvedli, že dovolání podávají z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v odůvodnění však vznášejí námitky především proti způsobu provádění a hodnocení důkazů a tedy proti zjištěnému skutkovému stavu. J. D. pak navíc namítá vadné posouzení okolností, rozhodných ke zjištění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Namítají tedy údajné skutkové vady, které však nemohou být důvodem přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení. Vzhledem k již výše uvedenému výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění soudu. Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a v návaznosti na tento skutkový stav pak pouze hodnotí správnost jeho hmotně právního posouzení.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání obou obviněných (vedle akceptovatelné argumentace uplatněné nejvyšší státní zástupkyní v písemném vyjádření k podaným dovoláním) byla podána z jiných důvodů, než vymezuje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu rozhodl o odmítnutí dovolání D. D. a J. D., a to v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. listopadu 2002
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych