ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.704.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 704/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2002 o dovolání podaném obviněným M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 8 To 176/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 68/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 3 T 68/2001 byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že obviněný „dne 26. 7. 1999 v přesně nezjištěné době kolem 09.00 hod. v P., v podatelně K. b., a. s., pobočka P., uplatnil příkaz k úhradě na vrub účtu společnosti L., a. s., D. M., P., na částku 436.580,- Kč ve prospěch účtu vedeného u K. b. a. s. B., který patří společnosti S. s., s. r. o., ve které byl jediným jednatelem a společníkem, přičemž tento příkaz k úhradě byl opatřen falešným podpisem náměstka generálního ředitele pro marketing společnosti L., a. s. a odlišným otiskem razítkem společnosti L., a. s., po převodu finančních prostředků téhož dne odpoledne kolem 16.20 hod. z účtu své společnosti částku ve výši 425.000,- Kč vybral a použil pro svou potřebu a poškozené K. b., a. s., pobočka P., způsobil škodu ve výši 425.000,- Kč“. Za uvedený trestný čin mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud dále zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 2 T 68/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 6 To 220/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena přiměřená povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen nahradit škodu ve výši 425.000,- Kč poškozené „a. s. K. b. B.“, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento subjekt odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 8 To 176/2002 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 6. 2002 (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.).
Obviněný M. H. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a současně též usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání). Dovolání směřuje proti výroku o vině i trestu, a rovněž proti navazujícímu výroku o náhradě škody. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel poukázal zejména na to, že oba soudy nevycházely z faktického skutkového stavu věci, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že následně celou věc nesprávně právně posoudily. Dovolatel především zdůraznil, že v inkriminované době ( 26. 7. 1999, kolem 09.00 hod.) nebyl a nemohl být v podatelně K. b., a. s., pobočka P., neboť v té době se nacházel v P., tedy asi 300 km od místa spáchání údajného trestného činu. Uvedená okolnost byla podle dovolatele potvrzena obsahem výpovědí svědků P. Z., P. M. a nepřímo i výpovědí svědka S. Podle jeho přesvědčení byly závěry soudů o jeho vině dovozeny pouze na základě spekulativních úvah, aniž by se soudy vypořádaly též s argumenty obhajoby uplatněnými v souvislosti s inkriminovaným jednáním dovolatele ve vztahu ke K. b., a. s. Dovolatel konstatoval, že v podstatě již od samého počátku „učinil konstantní tvrzení ohledně své nevinny a svými tvrzeními postavil takovou verzi skutkového děje, která v převážné části našla oporu v provedených důkazech a soudy dvou stupňů se s takto uplatněnou obhajobou žádným relevantním způsobem nevypořádaly.“ Jejich rozhodnutí byla proto založena na nesprávném právním posouzení skutku, respektive na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a jsou tak vadná ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Další dovolací důvod, uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle dovolatele spočívá v tom, že v průběhu odvolacího řízení u Městského soudu v Praze došlo k jeho odnětí zákonnému soudci. Odůvodněnost tohoto tvrzení dovolatel shledal ve skutečnosti, že při projednávání jeho odvolání u Městského soudu v Praze došlo ke změně v obsazení senátu, když soudce JUDr. P. S., jemuž byla věc přidělena, odročil již zahájené veřejné zasedání za účelem doplnění dokazování z původního termínu na den 12. 6. 2002, kdy však z důvodu čerpání dovolení nebyl přítomen a věc projednal senát v jiném složení za předsednictví JUDr. V. C . Podle přesvědčení dovolatele mělo v případě krátkodobé nepřítomnosti soudce JUDr. S. dojít k odročení veřejného zasedání, neboť tento soudce sám předvolal svědky i obhájce, přičemž věc následně vyřizoval jiný soudce. Takový postup podle názoru dovolatele vzbuzuje pochybnosti, zda nedošlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen LPS), v němž je stanoveno, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Z výše uvedených důvodů proto v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí a „sám ve věci ve smyslu ust. §265m tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že obžalovaného zprostí obžaloby dle ust. §226 trestního řádu.“
Nejvyšší státní zástupce k dnešnímu dni nevyužil svého práva písemně se k dovolání obviněného vyjádřit (§265h odst. 2 tr. ř.).
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti dovolání uvedené v §265d odst. 2 tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř. V této souvislosti je ovšem třeba připomenout, že dovolání vždy směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, má směřovat též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel však zvolil opačný postup. Poněvadž však napadl rozhodnutí soudů obou stupňů a správně označil též výrok, proti němuž dovolání směřuje, nejevila se konstatovaná formální vada v daném případě natolik závažná, aby bylo možno učinit závěr, že dovolání nesplňuje hlediska stanovená v §265f odst. 1 tr. ř., a že je tedy třeba dovolání odmítnout pro nedostatek náležitostí jeho obsahu podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Ve věci obviněného M. H. směřují dovolací námitky výlučně do hodnocení provedených důkazů, je-li dovolatelem poukazováno na to, že obsah provedeného dokazování reálně prokazoval skutkový stav, který neumožňoval závěr o vině dovolatele. Soudy obou stupňů pak bez zřetele na tyto skutkové okolnosti měly dospět k závěru, že dovolatel naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., což znamená, že věc nesprávně právně posoudily.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován ve skutkových vadách (tj. vadách procesní povahy), jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. zák. Pokud by obviněný podal dovolání jen z výše uvedených důvodů, muselo by být odmítnuto podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Druhý dovolací důvod obviněného M. H. spočíval v námitce, že v řízení před odvolacím soudem mělo dojít k porušení principu tzv. zákonného soudce vyjádřeného v čl. 38 odst. 1 LPS, když soudce JUDr. P. S., který nařizoval veřejné zasedání a vykonával ve věci procesní úkony, byl v průběhu řízení nahrazen jiným soudcem. Předmětnou námitku je třeba z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. považovat za relevantní.
Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Z ustanovení §31 odst. 2 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že odvolací senáty krajských soudů se skládají z předsedy senátu a dvou soudců. Podle §9 odst. 1 cit. zák. vykonává v obvodu hlavního města P. působnost krajského soudu Městský soud v Praze. V posuzované věci (podle č. l. 216 – 218 spisu) rozhodoval ve veřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2000 o odvolání obviněného M. H. senát ve složení: JUDr. V. C. (předseda), JUDr. A. M. a JUDr. V. W. Součástí protokolu o veřejném zasedání je usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že pro změnu v obsazení senátu bude veřejné zasedání konáno znovu. Na podkladě šetření, které před rozhodnutím o dovolání provedl za podmínek §265o odst. 2 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu, bylo z písemného vyjádření místopředsedy Městského soudu v Praze pro věci trestní ze dne 10. 10. 2002 zjištěno, že ke změně ve složení senátu došlo s ohledem na čerpání (neplánované) dovolené JUDr. P. S. Uvedená změna se uskutečnila v souladu s rozvrhem práce Městského soudu v Praze, stanoveným předsedou tohoto soudu pro rok 2002 (ve znění doplňku č. 8), z něhož vyplývá, že v době nepřítomnosti některého člena senátu 8 To, zastupují členové senátu 7 To, do něhož byla na dobu od 1. 5. do 31. 10. 2002 zařazena JUDr. V. W. Tato soudkyně měla podle stanoveného pořadí povinnost nepřítomného člena senátu 8 To zastoupit. Předmětné skutečnosti místopředseda Městského soudu v Praze doložil příslušnými písemnými podklady.
Námitka dovolatele, že Městský soud v Praze, který rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku (odvolání), nebyl náležitě obsazen, neboť senát, který věc projednával nebyl složen ze zákonných soudců, nemá tedy vzhledem k výše uvedeným skutečnostem opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. H. odmítl, aniž by věc meritorně přezkoumával. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2002
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler