ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.730.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 730/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2002 o dovolání podaném obviněným V. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 42 To 20/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 2 T 354/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 11. 2001, č. j. 2 T 354/2001–155, byl obviněný V. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 144/2001 Sb., který podle výroku rozsudku spáchal skutkem spočívajícím v tom, že „blíže nezjištěného dne v první polovině ledna 1949, nejpozději dne 14. 1. 1949 v U. H. i jako výkonný orgán Oblastního úřadu StB Z. v hodnosti strážmistra přidělený k výkonu funkce do U. H. se v případě vyšetřovaného L. D., zúčastnil jeho bití obuškem přes chodidla a jmenovaného pak nutil k mnoha dřepům a následně mu opakovaně pouštěl do těla elektrický proud, aby ho přiměl ke sdělení jím požadovaných faktů do výpovědi, přičemž u poškozeného došlo k těžké duševní poruše v trvání tří až pěti měsíců, dále k hlubokým krevním podlitinám a výronům, kdy mu hrozila mimo jiné zástava srdeční činnosti, přičemž takový způsob výslechu měl charakter krutého týrání.“ Za uvedený trestný čin mu byl podle §222 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud za podmínek §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. v tehdy platném znění, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let.
Na základě odvolání, které proti tomuto rozsudku podal státní zástupce, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 42 To 20/2002, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl, že se obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák pro výkon uloženého trestu zařazuje do věznice s dozorem. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný V. Z. podal prostřednictvím své obhájkyně ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti a současně též rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž bylo ve věci rozhodnuto ve druhém stupni. Dovolání směřuje do výroků o vině i trestu a bylo uplatněno z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Obviněný v tomto ve svém mimořádném opravném prostředku především namítl, že v řízení před soudy obou stupňů nebyly respektovány základní zásady trestního řízení, neboť v rámci zjišťování skutkového stavu věci nebyly řádně přezkoumány všechny podstatné okolnosti případu, tedy nejen okolnosti, jež svědčily v neprospěch dovolatele, ale též okolnosti svědčící jednoznačně v jeho prospěch, přičemž v posledně uvedeném směru je třeba dosavadní dokazování (z hlediska dostatečného objasnění věci) považovat i za zčásti neúplné. V této souvislosti se dovolatel podrobně zabýval výsledky dokazování v předmětné věci a na základě rozboru jednotlivých důkazů a rozporů mezi nimi dospěl k přesvědčení, že učiněné závěry o jeho vině jsou nepřesvědčivé a mělo být proto rozhodnuto zprošťujícím výrokem podle §226 písm. c) tr. ř. Dovolatel dále namítl, že i v případě dovození jeho viny neodpovídá uložený nepodmíněný trest odnětí svobody zákonným kritériím pro ukládání trestu. Vzhledem k věku dovolatele, jeho zdravotnímu stavu i s přihlédnutím k tomu, že od spáchání údajného trestného činu mělo uplynout více než padesát let, nemůže nepodmíněný trest již plnit předpokládaný výchovný účel a má výlučně sankční povahu.
Podle názoru dovolatele bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv vzhledem k uplynutí promlčecí doby bylo nepřípustné. Podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. s přihlédnutím k ustanovení §67 odst. 1 písm. b), §67a písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 327/1999 Sb. mělo být proto zastaveno.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud podle 265k odst. 1 tr. ř. „napadené rozhodnutí zrušil a věc podle §265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby s poukazem na ustanovení §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem“. V následném doplnění dovolání pak jeho petit omezil tak, aby dovolací soud po zrušení napadeného rozhodnutí jej obžaloby v celém rozsahu zprostil.
K dovolání obviněného V. Z. se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a uvedl, že v dovolání jsou tvrzeny skutečnosti zpochybňující správnost skutkových zjištění soudu nalézacího a v návaznosti na to i soudu odvolacího, ačkoliv takové námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný zákonem uvedený dovolací důvod. Naproti tomu dovolání podané z důvodu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. splňuje podle názoru státního zástupce předpoklady k věcnému projednání. Poukázal však na to, že vzhledem k §5 zák. č. 198/1993 Sb. nebylo možno do běhu promlčecí doby započítat dobu od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989. Poněvadž k zahájení trestního stíhání dovolatele došlo teprve 2. 10. 1994, je zřejmé, že zákonné podmínky promlčení nemohly být v posuzovaném případě splněny. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.) a dovolání podané z důvodu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., aby podle §265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný V. Z. je podle §265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti dovolání uvedené v §265d odst. 2 tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř. V této souvislosti je ovšem třeba připomenout, že dovolání vždy směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, má směřovat též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel však zvolil opačný postup. Poněvadž však napadl rozhodnutí soudů obou stupňů a správně označil též výrok, proti němuž dovolání směřuje, nejevila se konstatovaná formální vada v daném případě natolik závažná, aby bylo možno učinit závěr, že dovolání nesplňuje hlediska stanovená v §265f odst. 1 tr. ř., a že je tedy třeba dovolání odmítnout pro nedostatek náležitostí jeho obsahu podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Ve věci obviněného V. Z. směřují dovolací námitky výlučně do hodnocení provedených důkazů, je-li dovolatelem poukazováno na to, že obsah provedeného dokazování reálně prokazoval skutkový stav, který neumožňoval závěr o vině dovolatele. Soudy obou stupňů pak bez zřetele na tyto skutkové okolnosti měly dospět k závěru, že dovolatel naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., což podle dovolatele znamená, že věc nesprávně právně posoudily.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován ve skutkových vadách (tj. v porušení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení skutku. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel ne jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. zák. To platí i pro námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu. Pokud by obviněný podal dovolání jen z výše uvedených důvodů, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Existence tohoto dovolacího důvodu je dovolatelem opírána o nepřípustnost trestního stíhání pro promlčení (§11 odst. 1 písm. b/ tr. ř.) vzhledem k namítanému uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby (§67 odst. 1 písm. b/ tr. zák. s přihlédnutím k §67a písm. b/ tr. zák. ve znění zák. č. 327/1999 Sb.). Tato námitka, tj. že ve věci existoval obligatorní důvod, pro který nebylo možno trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, mělo být zastaveno, je lze z hlediska shora uvedeného dovolacího důvodu považovat za relevantní.
Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se obviněný V. Z. dopustil jako výkonný orgán bývalého Oblastního úřadu Státní bezpečnosti ve Z. při bití a mučení vyšetřovaného (poškozeného) L. D. v lednu roku 1949.
Z hlediska běhu promlčecí doby (jejího počátku) nelze s ohledem na předmětný trestný čin (skutek) nevzít v úvahu ustanovení §5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen „zák. č. 198/1993 Sb.“), podle něhož se do promlčecí lhůty trestných činů nezapočítává doba od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Ve Sbírce zákonů České republiky byl pod č. 14/1994 Sb. za podmínek §57 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), vyhlášen nález Ústavního soudu, jímž jeho plénum rozhodlo dne 21. 12. 1993 o zamítnutí návrhu skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení zák. č. 198/1993 Sb. V rámci tohoto nálezu byl vysloven právní názor, že smyslem §5 citovaného zákona není zřídit novou překážku promlčení, ale prohlásit, po kterou dobu promlčecí lhůty trestných činů, nestíhaných tehdejším režimem z politických důvodů, nemohly běžet, ačkoli běžet měly. Podle tohoto názoru při posouzení §5 nejde ani obecně o institut promlčení jako takový, ani o zavedení nové zákonné překážky běhu promlčecích lhůt. Předmětem ustanovení §5 je proto pouze zjištění, že v určitém časovém úseku pro určitý druh trestné činnosti promlčecí doba nemohla probíhat a z jakých příčin. Ústavní soud dále zdůraznil, že se zřetelem na princip rovnosti před zákonem nezakládá ustanovení §5 žádný zvláštní nebo mimořádný trestně právní režim, především se nemění zásada presumpce nevinny, ani zákaz retroaktivity zákona, což znamená, že trestní stíhání je možné pouze za činy, jež byly trestnými činy v době jejich spáchání a jen na základě zákona tehdy platného, není-li pozdější zákon pro pachatele příznivější. Ustanovení §5 tedy podle názoru Ústavního soudu mění pouze dobu, ve které může k trestnímu stíhání dojít, a vymezuje jen určitý okruh trestných činů, u nichž se tak může stát.
Podle 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou nálezy podle §57 odst. 1 písm. a) tohoto zákona vykonatelné dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud nerozhodne Ústavní soud jinak. Podle článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby.
Obviněný V. Z. v podaném dovolání namítl promlčení trestního stíhání s formálním odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §67 odst. 1 písm. b), §67a písm. b) tr. zák., aniž by k tomu současně uplatnil jakékoliv důvody a argumenty (především k otázkám týkajícím se časového úseku rozhodného pro běh promlčecí doby), čímž by současně vymezil i rozsah možného dovolacího přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř.
K opodstatněnosti dovolání na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto uvést, že v obecné rovině, v níž v daném směru dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek uplatnil, bylo nutno se řídit zásadami vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu vyhlášeném pod č. 14/1994 Sb., neboť dovolatel nenamítl žádné skutečnosti, jež by jeho aplikaci v posuzovaném případě vylučovaly. Jestliže byl dovolatel uznán vinným shora popsaným skutkem, kvalifikovaným s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., činila by promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. 5 let. Z ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. přitom vyplývá, že promlčení trestního stíhání se přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony orgánů činných v trestním řízení směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Jestliže tedy ke sdělení obvinění došlo dne 2. 10. 1994, znamená to (s ohledem na výklad ustanovení §5 zák. č. 198/1993 Sb. Ústavním soudem), že k promlčení trestního stíhání obviněného V. Z. nemohlo dojít, neboť období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 by se do běhu pětileté promlčecí doby nezapočítalo.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na důvody uvedené v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. Z. odmítl, aniž by věc přezkoumával podle §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. prosince 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler