ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.771.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 771/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2002 o dovolání podaném obviněným B. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 5 To 149/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 14/01, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/01, byl obviněný B. N. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným pod body 1, 2) výrokové části rozsudku. Byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále trest propadnutí věci. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 2 T 126/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. 6 To 360/2001, včetně rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazujících. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný B. N. a poškozená D. S., rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 5 To 149/01 tak, že k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. předmětný rozsudek zrušil v celém výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám rozhodl tak, že podle §247 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej zařadil pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výrokové části rozsudku. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 12. 1. 2001, sp. zn. 2 T 126/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. 6 To 360/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání poškozené D. S. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný B. N. dovoláním, které podal prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání směřuje proti výroku o vině i o trestu, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal především na nedostatky v provedeném dokazování. Podle jeho přesvědčení nepřímé důkazy, z nichž soudy obou stupňů vycházely, netvořily logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku nejen prokazovaly všechny okolnosti žalovaného skutku, ale též dovolatele usvědčovaly z jeho spáchání. V této souvislosti pak namítl, že provedené nepřímé důkazy svědčí o určitém podezření vůči jeho osobě, nevylučují však reálnou možnost, že pachatelem mohla být také jiná osoba. Soudy obou stupňů měly proto pečlivě prověřovat i argumentaci obhajoby, zejména dovolatelovu verzi celého případu. Tento nedostatek měl za následek, že soudy při svém rozhodování nevycházely z prokázaných faktů, ale pouze z nepodložených úvah v dovolatelův neprospěch. Napadené rozhodnutí tak spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, neboť podle přesvědčení dovolatele mohlo jeho jednání naplňovat nejvýše zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §252 tr. zák.
Dovolatel dále poukázal na to, že trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 2 T 126/99, vykonal dnem 8. 2. 2002, resp. k tomuto datu byl z jeho výkonu podmíněně propuštěn. To znamená, že tento trest byl vykonán dříve, než ve věci rozhodl odvolací soud. Z tohoto důvodu Vrchní soud v Praze proto nesprávně svým rozsudkem zrušil dřívější, již vykonaný trest, a znovu uložil trest souhrnný. Podle názoru dovolatele zahrnutím dřívějšího, již odpykaného trestu do dalšího trestu za jiný trestný čin došlo k situaci, kdy by případný trest vykonával dvakrát.
V petitu svého dovolání obviněný B. N. proto navrhl, aby dovolací soud jednak „napadený rozsudek zrušil a přikázal nové projednání věci“ a dále „přikázal soudu prvního stupně, aby v souladu s trestním řádem důsledně zkoumal, šetřil a zabýval se i argumenty obhajoby, a to nikoli pouze formálně“.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a uvedla, že dovolatelem uváděné důvody pro podání dovolání (§265b odst. 1 písm. g/, h/ tr. ř.) nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť uplatněné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je třeba vzít v úvahu skutečnost, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští a v zákonem stanovené sazbě. Namítá-li dovolatel existenci vad při ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., činí tak bez zřetele k ustanovení §35 odst. 3 tr. zák., z něhož vyplývá, že ustanovení o souhrnném trestu se neužije pouze tehdy, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. K tomu ovšem u dovolatele nedošlo. Za dané situace lze konstatovat, že dovolání obviněného bylo podáno z jiných důvodů než jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a o tomto odmítnutí aby rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný B. N. je podle §265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst.1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Ve věci obviněného B. N. směřují dovolací námitky především do oblasti hodnocení důkazů a navazujících skutkových zjištění, je-li dovolatelem poukazováno na to, že věc nebyla dostatečně objasněna, zejména pokud jde o skutkové okolnosti svědčící ve prospěch dovolatele a které podle jeho přesvědčení vylučují použitou právní kvalifikaci skutku, který měl být posuzován nejvýše jako trestný čin podílnictví podle §252 tr. zák. S přihlédnutím k výkladu podrobně rozvedenému shora, nelze ovšem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovat ve skutkových, tj. procesních vadách. Pokud by bylo dovolání uplatněno výlučně z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedeno v ustanovení §265b tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací námitky obviněného pod uvedený dovolací důvod ovšem podřadit nelze, neboť mu byl uložen druh trestu, který zákon připouští a trest mu nebyl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. Jestliže však dovolatel namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., jde o důvod předpokládaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v podstatě je namítáno, že výše citované ustanovení trestního zákona bylo aplikováno nesprávně a rozhodnutí tedy spočívá na „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde proto o námitky právně relevantní.
Z odůvodnění dovolání vyplývá, že dovolatel spatřuje existenci konstatované hmotně právní vady ve skutečnosti, že souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. nebylo možno v jeho případě uložit, neboť trest uložený předcházejícím rozsudkem byl v době rozhodování odvolacího soudu již vykonán, resp. obviněný byl z výkonu tohoto trestu propuštěn. Tato argumentace je ovšem ve zřejmém rozporu s ustanovením §35 odst. 3 tr. zák., jak na to správně ve svém vyjádření poukázala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uložení souhrnného trestu za sbíhající se trestné činy by v daném případě nepřicházelo v úvahu pouze za stavu, jestliže by předcházející odsouzení obviněného bylo již zahlazeno (§69 tr. zák.). Další námitka dovolatele, že zahrnutí dřívějšího, již odpykaného trestu do dalšího trestu za jiný jeho trestný čin, by mělo za následek, že by trest vykonával dvakrát, svědčí o tom, že dovolatel přehlédl ustanovení §38 odst. 1 tr. zák. o započítání vazby a trestu, kdy zákon výslovně počítá s možností započítání vykonané vazby nebo trestu do úhrnného nebo souhrnného trestu.
Skutečnosti uvedené v předcházejícím odstavci tedy vylučují závěr, že by v případě obviněného B. N. došlo k uložení souhrnného trestu na podkladě nesprávného hmotně právního posouzení, tj. že by došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §35 odst. 2 tr. zák.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného B. N. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler