ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.783.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 783/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2002 o dovolání podaném obviněným F. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 6 To 93/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 114/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 1 T 114/2001, byl obviněný F. N. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spočívajícím po skutkové stránce v tom, že „dne 2. března 1998 v J. v restauraci S. si půjčil společně s manželkou od poškozeného V. Š. částku nejméně 600.000,- Kč s tím, že ji vrátí i se smluvním úrokem ve výši 160.000,- Kč nejpozději do 2. dubna 1998, ačkoliv předem věděl, že tomuto závazku nemůže dostát s ohledem na svoje majetkové poměry, neboť před uzavřením smlouvy o půjčce nezaplatil zbývající kupní cenu ze smlouvy uzavřené s paní P. na nemovitost k. ú. M., okr. T. ve výši 535.000,- Kč a především dluhy, které ve shora uvedené době přestavovaly zejména částku 937.080,- Kč ve prospěch Ing. K. a částku 160.976,- Kč ve prospěch a. s. S. B., přičemž na zajištění půjčky použil zpochybnitelné vlastnictví nemovitosti v M. a uzavřel neplatnou kupní smlouvu a dále pak na zajištění smlouvy o půjčce použil směnky podepsané samostatně jím a jeho manželkou a přitom věděl, že nemá k dispozici majetek, kterým by byla částka dohodnutá k vyplacení uhraditelná a získané peníze použil především na úhradu dluhu, o kterém před uzavřením půjčky věděl a který mohl vést k zabavení majetku jemu ručících rodičů. “ Za tento trestný čin podvodu a za sbíhající trestný čin nedovoleného překročení státní hranice dle §171a odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jindřichově Hradci dne 22. 12. 1999, č. j. 7 T 543/99-262, byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč. Pokud by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. 12. 1999, č. j. 7 T 543/99-262, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku okresního soudu rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 6 To 93/2002, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. bylo pak nově rozhodnuto, že podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. se výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 4 roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný F. N. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání. Dovolání směřuje proti shora citovanému pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku o vině a v důsledku toho i proti výroku o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve svém podrobně odůvodněném mimořádném opravném prostředku poukázal především na to, že ve věci nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a skutkové závěry okresního soudu proto neodpovídají požadavkům předpokládaným §2 odst. 5, 6 tr. ř. V důsledku toho bylo vadně rozhodnuto o vině dovolatele a v souvislosti s tím i o trestu. Podle názoru dovolatele spočívá závažná vada již v tom, že byl uznán vinným pro „skutek vymezený zcela odlišnými skutkovými okolnostmi, než pro jaký mu bylo sděleno obvinění a podána obžaloba“. Zdůraznil, že provedené dokazování rozhodně nepotvrdilo, že by v okamžiku uzavření smlouvy o půjčce jednal s úmyslem půjčenou částku poškozenému nevrátit. Dovolatel rovněž vyslovil přesvědčení, že okresní soud neměl žádné reálně existující podklady pro závěr, že kupní smlouva, uzavřená mezi ním a jeho manželkou na straně jedné a poškozeným na straně druhé, byla absolutně neplatná, a to s ohledem na skutečnost, že tento úkon nebyl účastníky učiněn vážně. Dovolatel sice připustil, že primárním záměrem předmětné smlouvy nebyl převod vlastnictví k nemovitostem na poškozeného, ale že se v podstatě jednalo o zajišťovací instrument. Nicméně z této skutečnosti nelze podle jeho názoru dovodit podvodný úmysl. V dovolání dále uvedl, že nebyl ve svém vlastnickém právu k nemovitosti omezen, a ani odstoupení B. P. od kupní smlouvy nemohlo znamenat obnovení jejího vlastnického práva. Okresní soud argumentuje nesplaceným zbytkem kupní ceny vůči B. P. a dluhem Ing. V. K. či závazky vůči subjektu S. B., a. s., se sídlem B., avšak tyto závazky mají dle mínění dovolatele občanskoprávní charakter a s jednáním obviněného vůči poškozenému V. Š. přímo nesouvisí. Namítl, že tvrzení okresního soudu o neplatnosti předmětné smlouvy je v rozporu s reálně zjištěnou situací, kdy se poškozený poté, co nebyl závazek ze smlouvy o půjčce splněn, stal vlastníkem nemovitostí v k. ú. M. a byl jím minimálně po 8 měsíců do doby, kdy sám na základě vlastního rozhodnutí od kupní smlouvy odstoupil. Lze proto dovodit, že poškozenému nevznikla škoda, což znamená, že chybí jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dovolatel vysvětlil důvody, které způsobily jeho neschopnost dostát smluvním závazkům, s tím, že jejich existenci nemohl v době uzavření smlouvy o půjče s poškozeným předpokládat. To by pak vylučovalo, že by poškozeného úmyslně uvedl v omyl. Nalézací soud navíc pochybil, pokud za daného stavu nevyhověl návrhu obhajoby na doplnění dokazování, zejména z hlediska zjištění reálné tržní ceny nemovitosti. Odvolací soud výše zmiňovaná pochybení soudu prvního stupně neodstranil, čímž nesplnil zákonem uloženou přezkumnou povinnost. Následně pak pochybil i při skutkovém a právním posouzení případu, nezohlednil uplatněnou obhajobu a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Vzhledem ke shora konstatovaným důvodům obviněný v petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že by jej podle §226 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zprostil obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší státní zástupce k dnešnímu dni nevyužil svého práva se k podanému dovolání písemně vyjádřit ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Obviněný F. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Ve věci obviněného F. N. však dovolací námitky směřují do oblasti skutkových zjištění, je-li dovolatelem poukazováno na to, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, soudy obou stupňů se nevypořádaly s obhajobou obviněného a rozhodovaly na podkladě neúplného a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž dovolatelem spatřován ve skutkových vadách (tj. vadách procesní povahy), jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci, týkající se jednak skutku samotného a jednak s ním souvisejících dalších významných hmotně právních otázek (smluvních vztahů). Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler