ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.857.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 857/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2002 dovolání podané obviněným D. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 4 To 714/2001, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 63/99, a rozhodl takto:
Dovolání se podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 2 T 63/99 byl obviněný D. S. společně s dalšími spoluobviněnými uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za to byl odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zákona za užití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3,5 roku nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce. Podle §49 odst. 1 tr. zákona a §50 odst. 1 tr. zákona byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, kde by působil jako veřejný činitel, na 6 roků.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že dne 28. 12. 1998 kolem 16,00 hod. na hraničním přechodu C., obvinění P. B. a D. S., jako policejní inspektoři Policie České republiky referátu cizinecké a pohraniční policie C., a obviněný M. G. ve funkci vedoucího směny, při kontrole osobních dokladů státních příslušníků Jugoslávské svazové republiky G. B., a A. H., a při zjištění, že doklady jsou falešné, tyto zajistili a současně po nich požadovali částku 500,- DM, zaplacení které bylo podmínkou jejich propuštění a po předání požadovaného obnosu G. B., který si policisté ponechali pro vlastní potřebu, byli bez dokladů propuštěni.
Uvedený rozsudek bezprostředně nenabyl právní moci, neboť proti němu všichni obvinění podali odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání Krajský soud v Ústí nad Labem, a to nejprve ve veřejném zasedání dne 12. 6. 2000, kdy vynesl rozsudek sp. zn. 4 To 690/99. Tento rozsudek byl na podkladě stížnosti pro porušení zákona zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 4 Tz 260/2001 s tím, že přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve veřejném zasedání konaném dne 7. 1. 2002 Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem sp. zn. 4 To 714/2001 podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu napadený rozsudek Okresního soudu v Teplicích v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 tr. zákona (oba ve znění zákona č. 253/1977 Sb.) a uložil jim – každému z obžalovaných podle §160 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jejichž výkon je podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařadil do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zákona každému z obžalovaných uložil peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zákona, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil každému z obžalovaných náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1tr. zákona byl každému z obžalovaných uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, kde by působili jako veřejní činitelé, na dobu 4 roků.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný D. S. ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e tr. řádu dovolání proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině i trestu z důvodu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Především poukazuje na nesoulad skutkové a právní věty ve výroku o vině, který spatřuje v tom, že ve výroku je sice uvedeno, že se skutku dopustil společně s ostatními spoluodsouzenými, avšak není uvedeno, že trestné činy spáchal ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Další námitku vznáší proti tomu, že odvolací soud v odůvodnění uvádí, že trestné činy posuzuje ve znění zákona č. 253/1997 Sb., zatímco podle jeho názoru měl odvolací soud postupovat podle trestního zákona po novele zákonem č. 96/1999 Sb., tedy podle zákona pro něj příznivějšího. Konečně nesouhlasí ani s výrokem o trestu, a to jednak z důvodu podle jeho názoru nesprávného výroku o vině, a jednak vzhledem k tomu, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §23 odst. 1 a §31 odst. 1, 2, 3 tr. zákona. Odvolací soud dle názoru obviněného nepřihlédl při stanovení druhu a výše trestu ke konkrétnímu stupni nebezpečnosti činu pro společnost podle kriterií obsažených v §3 odst. 4 tr. zákona, ani k možnostem nápravy a poměrům pachatele.
V petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, avšak v jiném složení senátu, popřípadě aby dovolací (v textu dovolání zřejmě omylem „odvolací“) soud při zrušení dovoláním napadeného rozsudku sám ve věci rozhodl tak, že jej uzná vinným skutkem uvedeným v napadeném rozsudku kvalifikovaným jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a jako trestný čin přijímání úplatku dle §160 odst. 2, odst. 3 tr. zákona (ve znění zák. č. 96/1999 Sb.) a uloží mu trest odnětí svobody, jehož výkon odloží na přiměřenou zkušební dobu, dále uloží trest peněžitý a trest zákazu činnosti v rozsahu napadeného rozsudku a dále dle §265o odst. 1 tr. řádu rozhodne před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky tak, že se odkládá výkon nepodmíněného úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců uložený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
S odkazem na ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu obviněný vyslovuje nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v prvé řadě považuje za nedůvodnou námitku nesouladu skutkové a právní věty co do kvalifikace dovolatelova jednání ve formě spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zákona, pokud je z popisu přisouzeného skutku zřejmé společné jednání všech odsouzených. K tomu uvádí, že chybějící kvalifikace jednání dovolatele jako spolupachatele nemá vliv na rozsah jeho trestní odpovědnosti, neboť nejde o zvláštní formu trestného činu, která by rozšířenou právní kvalifikaci nad rámec skutkové podstaty, plynoucí ze zvláštní části trestního zákona, vyžadovala. Dále vyslovuje názor, že lze sice přisvědčit námitce dovolatele ohledně použití pozdější právní úpravy dané zák. č. 96/1999 Sb., nicméně upozorňuje, že i v případě posouzení jednočinného souběhu obou přisouzených skutkových podstat podle trestního zákona ve znění novelizovaném uvedeným zákonem by nové rozhodování o trestu muselo být vedeno zákonnými měřítky ve smyslu §23 a §31 tr. zákona. Přitom je třeba vzít v úvahu, že jak obecným zásadám pro ukládání trestů, tak i kriteriu účelnosti trestního postihu zcela vyhovuje stávající výrok rozsudku v celém svém rozsahu a intenzitě, takže pro jakékoliv zmírnění celkového trestního postihu (např. pro eliminaci trestu odnětí svobody) by nebyly splněny zákonné předpoklady. Za těchto okolností by tedy akceptace uvedené námitky v dovolacím řízení nemohla zásadně ovlivnit dovolatelovo postavení co do konečných důsledků jeho odsouzení a tedy jinak zásadní právní význam takové námitky v obecné poloze nedopadá na konkrétní dovolatelovu situaci. Dovozované porušení zákazu reformace in peius, namítané v této souvislosti, tedy nemá v rámci tohoto dovolacího řízení svoje opodstatnění.
Ostatní námitky obviněného považuje státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství jednak za neslučitelné s použitým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť zasahují do skutkových zjištění soudu, jednak za námitky spíše odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který však v dovolání uplatněn nebyl a navíc všechny tresty uložené obviněnému vyhovují zákonným podmínkám jako co do jejich přípustnosti, tak i výměry.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v závěru svého vyjádření navrhuje, aby dovolací soud rozhodl o odmítnutí dovolání D. S. podle §265i odst. 1 písm. b), f) tr. řádu a aby tak učinil v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je také podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýká.
Poněvadž dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího, popř. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení.
V případě dovolání obviněného D. S., které je opřeno o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je především nutno uvést, že ta část jeho dovolání, která namítá nesprávnou aplikaci ustanovení §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zákona, upravujících hlediska rozhodná pro ukládání trestu, se nekryjí s uváděným dovolacím důvodem. Tyto námitky totiž zasahují do skutkových zjištění soudu a jejich hodnocení (§2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu) ve vztahu k uloženému trestu. V této části lze použitý dovolací důvod považovat za formálně uplatněný. Navíc v této části dovolání uplatněné námitky obviněného nelze argumentačně podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť mu nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a nebyl mu vyměřen trest mimo zákonnou t trestní sazbu. Ve vztahu k této části dovolání by proto připadal v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Podstatou dovolání obviněného je však námitka směřující do nepřezkoumatelnosti výroku o vině napadeného rozsudku s právní kvalifikací podle §160 odst. 2, 3 tr. zákona ve znění zák. č. 253/1997 Sb., přestože ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákona byla pro něj příznivější právní úprava pozdější, ve znění novely zák. č. 96/1999 Sb. Obviněný považuje citovanou novelu za příznivější vzhledem k zavedení alternativy peněžitého trestu vedle původně samostatného trestu odnětí svobody. Má za to, že v jeho případě došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius ve smyslu ustanovení §259 odst. 4, 5 a §254 odst. 1 tr. řádu. Tato námitka se tedy plně kryje s uplatněným dovolacím důvodem a Nejvyšší soud se s ní dále zabýval a dospěl k těmto závěrům.
Obviněnému D. S. je nutno přisvědčit v tom, že pozdější úprava zavedená novelou zák. č. 96/1999 Sb., účinnou od 9. 6. 1999 je u jeho nejpřísněji právně kvalifikovaného jednání ve smyslu ustanovení §160 odst. 3 tr. zákona s ohledem na nově zavedenou možnost uložení i peněžitého trestu vedle trestu odnětí svobody v nezměněné trestní sazbě příznivější. Odvolací soud tedy měl v projednávaném případě aplikovat ustanovení §16 odst. 1 tr. zákona a postupovat podle výše citované novely.
Vzhledem k tomuto zjištění se dále Nejvyšší soud musel zabývat otázkou, do jaké míry uvedené pochybení mohlo ovlivnit postavení obviněného z hlediska rozhodnutí odvolacího soudu o jeho vině a trestu. Jak bylo již výše uvedeno, zmíněná novela trestního zákona v projednávaném případě se nijak nedotýká právního posouzení jednání obviněného jako jednočinného souběhu trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 tr. zákona (otázka právní kvalifikace jednání obviněného byla ostatně řešena již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 4 Tz 260/2001). S ohledem na skutečnost, že samotná úprava, provedená novelou č. 96/1999 Sb. se týká pouze zavedení nové alternativy , tedy možnosti uložení vedle trestu odnětí svobody i trestu peněžitého u ustanovení §160 odst. 3 tr. zákona, Nejvyšší soud dospěl k závěru,že případný zásah do napadeného rozhodnutí odvolacího soudu na podkladě uplatněného mimořádného opravného prostředku by se nemohl nijak příznivěji dotknout současného postavení obviněného D. S. K tomuto závěru vedla Nejvyšší soud i skutečnost, že by nové rozhodování ve vztahu k výroku o trestu muselo nutně vycházet z kriterií §23 a 31 tr. zákona, která již jednou odvolací soud v napadeném rozsudku zcela správně aplikoval. Navíc je nutno dodat, že obviněným namítané porušení zásady zákazu reformace in peius nemá žádné opodstatnění.
Konečně se Nejvyšší soud zabýval i obviněným namítaným nesouladem mezi skutkovou větou a právní větou ve výroku o vině napadeného rozsudku, pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zákona. Z popisu skutku se podává, že u všech spoluobviněných šlo o společné jednání, navíc tato skutečnost je slovně vyjádřena i v části právní věty. Absence vyjádření formy zavinění – spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona se v projednávané věci nijak nedotýká rozsahu trestní odpovědnosti obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. V daném případě Nejvyšší soud shledal, že ani ty námitky, které odpovídají použitému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nezakládají tedy důvod k odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, by při projednání dovolání a v jeho důsledku nemohly vést ke změně postavení obviněného a jsou svou povahou v daném případě bez zásadního právního významu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání D. S. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, a to v neveřejném zasedání za splnění podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odložení výkonu trestu podle §265h odst. 3, §265o tr. řádu, neboť takové rozhodnutí je podmíněno návrhem předsedy senátu soudu prvního stupně, který takový návrh Nejvyššímu soudu nepředložil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. prosince 2002
Předseda senátu :
Mgr. Josef H e n d r y c h