ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.907.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 907/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2002 o dovolání podaném obviněným J. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 8 To 228/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 70/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 4 T 70/2001, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 3. 4. 1996 nahlásil u Č. K., d. p., a. s., P., pojistnou událost, týkající se dopravní nehody, která se stala dne 8. 7. 1995 v L. n. S., přičemž v hlášení uvedl, že k dopravní nehodě došlo při řízení vozidla Renault Laguna s přidělenou převozní značkou, ačkoli věděl, že k nehodě došlo při řízení vozidla Renault Laguna s přidělenou SPZ, přičemž si byl vědom toho, že vozidlo s SPZ není pojištěno a pojištěno bylo pouze právě vozidlo s převozní značkou a na základě takto nepravdivě nahlášené pojistné události bylo firmě T., s. r. o. dne 23. 5. 1996 vyplaceno pojistné plnění ve výši 352.280,- Kč, a to ku škodě Č. K., d. p. a. s., se sídlem P.“. Za tento trestný čin mu byl podle §250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců (§54 odst. 3 tr. zák.). Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen nahradit poškozené pojišťovně Č. K., d. p., a. s. se sídlem P., škodu ve výši 352.280,- Kč. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost způsobenou škodu uhradit v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 8 To 228/2002, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 6. 2002 (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. T. prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl výrok o vině a výrok o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především poukázal na existenci rozporů ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, kdy v popisu skutku je uvedeno, že pojistné plnění bylo vyplaceno „firmě T., s. r. o.“, tedy právnické osobě, přičemž podle tzv. právní věty výroku rozsudku měl ke škodě cizího majetku obohatit sebe, ačkoliv jako fyzická osoba žádné plnění neobdržel, což znamená, že se obohatit nemohl. Dovolatel dále namítl, že trestnost činu v daném případě zanikla promlčením, a to s ohledem na ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Tento názor opřel o výpovědi svědků a listinné důkazy, z nichž dovodil, že datum 3. 4. 1996 je dnem, kdy byl po doručení neznámou osobou zaregistrován v pojišťovně K. protokol o hlášení dopravní nehody, která se stala již 8. 7. 1995, a není tudíž nutně dnem, kdy dovolatel nahlásil pojistnou událost. Obvinění bylo přitom dovolateli sděleno až po 23. 8. 2000. Dovolatel dále oběma soudům vytkl, že nevzaly v úvahu ani to, že předmětné vozidlo nebylo ve skutečnosti v jeho vlastnictví ani ve vlastnictví firmy T., s. r. o., ale jeho vlastníkem byl pan J. K. Poněvadž vozidlo mělo odstranitelnou vadu, převzala jej firma T., s. r. o. do opravy. Když s ním poté dovolatel havaroval, J. K. od kupní smlouvy odstoupil a vozidlo bylo následně prodáno jinému zájemci. To znamená, že za stavu, kdy v době nehody nebyl dovolatel vlastníkem vozidla, vztahovala se na uvedený případ předmětná pojistná smlouva. Uvedené okolnosti mohly soudy zjistit z předložených listinných důkazů. Dovolatel současně poukázal i na to, že pojišťovna nemohla být uvedena v omyl, neboť věděla o chybné SPZ ještě před vyplacením pojistného plnění, což je nepochybně významné z hlediska posouzení znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Shora konstatované skutečnosti pak vedly dovolatele k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném posouzení žalovaného skutku. Proto v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce k dnešnímu dni nevyužil svého práva písemně se k dovolání obviněného vyjádřit ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Obviněný J. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání současně splňuje obsahové náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g)tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Ve věci obviněného J. T. směřují dovolací námitky především do oblasti hodnocení důkazů, je-li dovolatelem poukazováno na to, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se skutečnostmi svědčícími v jeho prospěch a v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění týkající se skutkových okolností, jež měly být významné jednak z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a jednak z hlediska zjištění podmínek zániku trestnosti činu uplynutím promlčecí doby. Namítané nedostatky v objasnění věci (tj. vady procesní povahy) pak měly mít za následek nesprávné právní (tj. hmotně právní) posouzení skutku. Vzhledem k důvodům podrobně rozvedeným shora, je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze uplatnit, pokud by byl spatřován výlučně ve skutkových vadách. V takovém případě by bylo nutno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
V posuzovaném případě však část dovolacích námitek směřuje i do právního posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel v podaném dovolání též namítl, že popis skutku neodpovídá tzv. právní větě výroku rozsudku, podle níž měl obohatit sebe, ačkoliv skutek je popsán tak, že pojistné plnění bylo vyplaceno firmě T., s. r. o., tj. právnické osobě. Z toho podle dovolatele vyplývá, že pokud on sám neobdržel žádné plnění, nemohl se ani obohatit.
Shora uvedené námitky je třeba považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Z popisu skutku totiž vyplývá, že na základě podvodného jednání obviněného J. T., spočívajícího v nepravdivě nahlášené pojistné události „bylo firmě T., s. r. o. dne 23. 5. 1996 vyplaceno pojistné plnění ve výši 352.280,- Kč“. Podle další části výroku rozsudku obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou, čímž spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Ve výše uvedené souvislosti je zapotřebí uvést, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. nemusí dojít výlučně tím, že pachatel ke škodě cizího majetku obohatí sebe, když v dikci citovaného ustanovení zákon předpokládá, že může dojít též k obohacení jiného. To znamená, že může jít o subjekt rozdílný od pachatele, přičemž znak „obohacení jiného“ může být naplněn i obohacením blíže neurčené osoby či skupiny osob (srov. např. R 18/1991 Sb. rozh. tr.).
V projednávaném případě lze dovolateli přisvědčit v tom, že v rámci zákonem předpokládané alternativy, že pachatel sebe nebo jiného obohatí, by popisu skutku ve výroku rozsudku odpovídala formulace, že ke škodě cizího majetku obohatil jiného. Tato vada však nemohla mít žádný vliv na právní kvalifikaci skutku, který by v obou případech musel být posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Předmětné pochybení proto nemá po právní stránce zásadní význam. Současně s ním nelze spojovat ani závěry o tom, že po odstranění konstatované vady by se situace obviněného podstatně změnila v jeho prospěch, jestliže by Nejvyšší soud v uvedeném směru podanému dovolání vyhověl.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že dovolání obviněného J. T. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler