ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.921.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 921/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2002 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní ve prospěch obviněného J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 6 To 356/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 49/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 5. 2002, sp. zn. 33 T 49/2002, bylo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. K. pro trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit skutkem popsaným v návrhu na potrestání ze dne 29. 3. 2002.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 6 To 356/2002, rozhodl o stížnosti Obvodního státního zástupce pro Prahu 4 proti shora citovanému usnesení tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadené usnesení a podle 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §171 odst. 1 tr. ř. postoupil trestní věc obviněného Obvodnímu úřadu M. č. P. k řízení o přestupku pro skutek spočívající v tom, že „dne 7. 3. 2002 ve večerních hodinách na nezjištěném místě v ČR (v rámci natáčení reportáže o situaci kolem obchodu se zbraněmi a výbušninami) měl zakoupit ruční granát se zapalovačem, zásahovou výbušninu a 2 ks třecího zapalovače, vše ve funkčním stavu, přičemž měl odmítnout sdělit osobu, která nákup zkontaktovala i osobu, od které měl výbušniny zakoupit, čímž měl umožnit pachateli trestného činu nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. uniknout trestnímu stíhání, přestože byl poučen dle příslušných zákonných ustanovení, výbušniny poté měl odevzdat na Policii ČR, Místní oddělení M. v P.“
Ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. podala nejvyšší státní zástupkyně proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání ve prospěch obviněného J. K. Důvody uplatněnými v dovolání jsou důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., tedy, že pro postoupení věci nebyly splněny podmínky a napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení věci.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně nejprve vyjádřila souhlas s důvody, jež vedly soud I. stupně k zastavení předmětného trestního stíhání pro nedostatek subjektivní stránky žalovaného trestného činu, v čemž zjevně spatřovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V další části dovolání pak vyslovila námitku, která se týkala totožnosti skutku. Napadenému rozhodnutí vytkla, že správnímu orgánu byla postoupena k vyřízení věc pro jiný skutek, než pro který byl podán návrh na potrestání. Návrh na potrestání podle jejího názoru považoval za trestné jednání obviněného spočívající v tom, že nesdělil policii informace o kontaktu s osobami, které zbraně a výbušniny měly obstarat, nikoliv v tom, že si opatřil zbraně a výbušniny sám.
Vzhledem k těmto důvodům v petitu svého dovolání navrhla, aby dovolací soud zrušil citované usnesení Městského soudu v Praze a sám rozhodl tak, že stížnost státního zástupce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 5. 2002, sp. zn. 33 T 49/2002 se podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítá.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně podal prostřednictvím svého obhájce dne 14. 10. 2002 písemné vyjádření obviněný. Uvedl, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu, a považoval „za pochybení soudu druhé instance kvalifikaci, že jeho jednáním měla být naplněna skutková podstata přestupku podle §40 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích.“ Proto vyjádřil souhlas s obsahem dovolání nejvyšší státní zástupkyně a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265r odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. a), b), c) tr. ř., aby podle §265 odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 6 To 356/2002, a aby tak učinil ve veřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z těchto zákonných důvodů je tedy dovolání určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Pokud jde o námitky, které by se měly vztahovat k deklarovanému dovolacímu důvodu, jsou v dovolání formulovány pouze tak, že dovolatelka vyslovila přesvědčení o správnosti rozhodnutí nalézacího soudu, který v něm konstatoval neexistenci jednoho ze znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu – subjektivní stránky. Dovolatelka tedy považovala usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 5. 2002, sp. zn. 33 T 49/2002 za správné a v souladu se zákonem. Toto rozhodnutí nebylo ani podaným dovoláním napadeno, tvrzení vyslovená v této části dovolání tedy nelze považovat za dovolací námitky a Nejvyšší soud se jimi nezabýval (§265f odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání a o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Jak bylo uvedeno výše, dovolatelka odůvodnila v této části svůj mimořádný opravný prostředek tím, že v posuzované trestní věci byla správnímu orgánu postoupena k vyřízení věc pro jiný skutek, než pro který byl podán návrh na potrestání.
Podle zásady obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř., §220 odst. 1 tr. ř.) soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Trestní zákon ani trestní řád přitom pojem skutku nedefinují a ponechávají vymezení pojmu skutek právní nauce a právní praxi. Za jeden skutek se v právní nauce a praxi považují ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného pro trestní právo, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Soud přitom podle ustálené soudní praxe může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (návrhu na potrestání). (Srov. např. rozhodnutí uveřejněné v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR pod č. 52/1975). Tento skutek musí vyčerpat v celé šíři a zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, přičemž není vázán právním posouzením skutku uvedeným v obžalobě či návrhu na potrestání (srov. např. rozhodnutí uveřejněné v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR pod č. 24/1982). Za skutek uvedený v žalobním návrhu (návrhu na potrestání) je nutno považovat i další skutek popsaný v tomto návrhu, i když není uvedena právní kvalifikace tohoto dalšího skutku. I o takovém skutku musí soud ve smyslu ustanovení §220 tr. ř. rozhodnout (obdobně rozhodnutí uveřejněné v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR pod č. 3/1982).
Důsledkem rozhodnutí o postoupení věci podle §171 odst. 1 tr. ř. je následné projednání skutku před orgánem, jemuž byla věc postoupena. Rozhodnutí o postoupení věci podle §171 odst. 1 tr. ř. se týká vždy jen skutku a nikoli jeho možného právního posouzení (srov. R 44/1996 Sb. rozh. tr.). Postoupit věc jinému orgánu lze jen tehdy, když je věc dostatečně objasněna z hlediska, že stíhaný skutek není trestným činem, ale mohl by být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Soud přitom nemůže ve svém rozhodnutí činit závazný závěr o tom, že obviněný spáchal konkrétní přestupek nebo kárné provinění a orgán příslušný ke stíhání přestupku nebo kárného provinění není vázán rozhodnutím soudu v tom směru, zda skutek je přestupkem nebo kárným proviněním, protože soud není příslušný ke stíhání skutku jako přestupku nebo kárného provinění, ale může o skutku rozhodovat jen jako o trestném činu (srov. R 3/1974 Sb. rozh. tr.).
Přestupku na úseku používání výbušnin podle §40 odst. 1 písm. b) zák. č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších zákonů se dopustí ten, kdo neoprávněně získá nebo přechovává výbušninu.
V posuzovaném případě byl dne 29. 3. 2002 podán návrh na potrestání pro skutek spočívající v tom, že obviněný „dne 7. 3. 2002 ve večerních hodinách na nezjištěném místě v ČR (v rámci natáčení reportáže o situaci kolem obchodu se zbraněmi a výbušninami ) zakoupil ruční granát se zapalovačem, zásahovou výbušninu a 2 ks třecího zapalovače, vše ve funkčním stavu, přičemž odmítl sdělit osobu, která nákup zkontaktovala i osobu, od které výbušniny zakoupil, čímž umožnil pachateli trestného činu nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. uniknout trestnímu stíhání, přestože byl poučen dle příslušných zákonných ustanovení, výbušniny poté odevzdal na Policii ČR – MO M. v P.“ Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o postoupení předmětné trestní věci Obvodnímu úřadu M. č. P. k řízení o přestupku pro citovaný skutek, jehož dikce vyjádřená ve skutkové větě se ve všech skutkových okolnostech shodovala s dikcí skutkové věty návrhu na potrestání. Učinil tak v souladu s platnou právní úpravou, neboť povinností soudu bylo tento skutek v rozsahu dikce skutkové věty návrhu na potrestání vyčerpat v celé šíři a zabývat se všemi jeho stránkami, aniž by však ve svém rozhodnutí činil závazný závěr o spáchání konkrétního přestupku a předjímal tak rozhodnutí příslušného orgánu, jak je vysvětleno shora.
Nejvyšší soud z důvodů uvedených shora námitky nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř. považuje za neodůvodněné a dovolání za zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko nejvyšší státní zástupkyně vyjádřené v dovolání ohledně postoupení posuzované věci k řízení o přestupku pro jiný skutek, než pro který byl podán návrh na potrestání, je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora, je podané dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2002
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová