ECLI:CZ:NS:2002:3.TZ.296.2001.1
sp. zn. 3 Tz 296/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců Mgr. Josefa Hendrycha a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. F. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 1996, sp. zn. 10 To 302/96, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 114/96, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 1996, sp. zn. 10 To 302/96,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. e), odst. 2, §259 odst. 3 tr. ř. v tehdy platném znění, §35 odst. 2 tr. zák. v tehdy platném znění a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění, v neprospěch obviněného J. F.
Tento rozsudek se zrušuje a současně se zrušuje ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. 6. 1996, č. j. 1 T 114/96-97. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu Praha - západ se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. F. byl rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. 6. 1996, č. j. 1 T 114/96-97, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jehož se podle výroku rozsudku dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „dne 10. 6. 1995 kolem 13. 30 hod. v obci D., okr. P. – z., na silnici při řízení osobního automobilu zn. Š 120 L zezadu narazil do před ním jedoucího cyklisty ing. J. K., který tak utrpěl kompresivní zlomeninu těla 2. bederního obratle.“ Za uvedený trestný čin byl obviněnému podle §224 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců „za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 1 T 142/95-100, ze dne 22. 1. 1996.“ Dále bylo vysloveno, že podle „§39a odst. 2 písm. c)“ tr. zák.“ se obviněný pro výkon výše uvedeného trestu zařazuje do věznice s ostrahou, a že se mu podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. dále ukládá trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel, na dobu 5 let.
Na základě odvolání státního zástupce pak Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 8. 1996, sp. zn. 10 To 302/96, shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se obviněný J. F. odsuzuje k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců (§35 odst. 2 tr. zák.), který vykoná ve věznici s ostrahou. O uložení trestu zákazu činnosti, jakož i o zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 1996, č. j. 1 T 142/95-100, rozhodl odvolací soud shodně s rozsudkem soudu prvního stupně. Tímto rozhodnutím odvolacího soudu bylo trestní stíhání obviněného v dané věci pravomocně skončeno dnem 13. 8. 1996.
Předmětný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl dne 9. 11. 2001 ministr spravedlnosti České republiky stížností pro porušení zákona podanou podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného J. F.
V tomto svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel namítl, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení zásady o hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a v důsledku toho bylo následně vadně rozhodnuto o uložení souhrnného trestu (§35 odst. 2 tr. zák.). V této souvislosti stěžovatel poukázal především na to, že Okresní soud Praha – západ rozhodoval ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 114/96 o trestném činu spáchaném dne 10. 6. 1995. Přitom však nezjistil, že ve vztahu souhrnnosti je ukládaný trest nejen k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 1996, sp. zn. 1 T 142/1995, ale též k trestnímu příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 12. 1995, sp. zn. 2 T 240/95, který byl obviněnému J. F. doručen dne 13. 6. 1996 a jeho obhájci dne 18. 6. 1996. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 27. 6. 1996. Z toho stěžovatel dovodil, že i v tomto případě jde o tzv. vícečinný souběh trestných činů, neboť trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. ve věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 114/96 se obviněný dopustil ještě před tím, než mu byl doručen trestní příkaz Okresního soudu v Berouně. Jestliže za tohoto stavu bylo rozhodnuto jen o uložení souhrnného trestu k rozsudku ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 1 T 142/95, došlo k porušení ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. o souhrnném trestu. Krajský soud v Praze jako soud odvolací toto pochybení nezjistil a novým výrokem o souhrnném trestu se při aplikaci §35 odst. 2 tr. zák. dopustil téže vady jako soud prvního stupně. To ve svém důsledku pak znamenalo, že nově uložený trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců a nezrušený trest odnětí svobody z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně v trvání 7 měsíců se ve svém součtu (tedy celkem 29 měsíců) jeví jako nepřiměřený postih obviněného, jemuž měl být za sbíhající se trestnou činnost uložen společný trest.
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 13. 8. 1996, sp. zn. 10 To 302/96 (správně ovšem Krajského soudu v Praze /srov. §59 odst. 1 tr. ř./)., byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud tento rozsudek podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uložení trestů, včetně dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Nejprve je zapotřebí uvést, že z ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. v tehdy platném znění vyplývá, že odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. Podle §35 odst. 2 tr. zák. postupuje soud podle zásad uvedených v odstavci 1) citovaného ustanovení, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Účelem ustanovení o úhrnném a souhrnném trestu je postih jednočinného i vícečinného souběhu trestných činů spáchaných jedním pachatelem, o nichž se rozhoduje buď v témže řízení (§35 odst. 1 tr. zák. - úhrnný trest) nebo postupně v samostatných trestních řízeních. To znamená, že ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. o souhrnném trestu zajišťuje, aby obviněný byl ve stejné situaci jako v případě trestu úhrnného, tzn. jako by o všech spáchaných trestných činech bylo rozhodnuto v jednom řízení. Tím se současně vyloučí, aby k tíži obviněného rozhodovala o druhu a výměře trestu okolnost, zda se řízení o sbíhajících se trestných činech konalo společně či odděleně. Při ukládání souhrnného trestu musí mít soud na zřeteli všechny sbíhající se trestné činy, tj. trestné činy, které již byly předmětem dřívějšího rozsudku či několika předchozích rozsudků (pokud šlo o sbíhající se trestnou činnost), tak i ty trestné činy, kterých se týká obžaloba v projednávané věci ohledně zbývající části souhrnu.
Objasnění skutečností, zda v konkrétním případě jde o vícečinný souběh trestných činů, jež je zároveň podmínkou pro použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., je nutno učinit předmětem dokazování, tzn. že postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. musí být spolehlivě zjištěn skutkový stav věci i v rozsahu nezbytném pro posouzení všech otázek týkajících se uložení souhrnného trestu.
Z důvodů, jež budou rozvedeny níže, je zřejmé, že v napadeném rozhodnutí ani v jemu předcházejícím řízení nebyly shora uvedené zásady dodrženy.
Trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 12. 1995, sp. zn. 2 T 240/95, byl obviněný J. F. uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., který spáchal dne 31. 5. 1995. Za tento trestný čin mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 27. 6. 1966. Jde o rozhodnutí, které má povahu odsuzujícího rozsudku, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku u trestního příkazu nastávají jeho doručením obviněnému (§314e odst. 5 tr. ř.). Jak vyplývá ze spisu, k tomuto doručení došlo dne 13. 6. 1996.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 1996, č. j. 1 T 142/95-100, který nabyl právní moci dne 15. 2. 1996, byl obviněný J. F. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným (§8 odst. 1 tr. zák.), jehož se dopustil dvěma útoky v době od 9. 6. do 14. 6. 1995. V tomto případě mu byl uložen (samostatný) trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně.
Okresní soud Praha - západ, který rozhodoval v další trestní věci obviněného J. F. vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 1 T 114/96, správně vzal v úvahu že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. ze dne 10. 6. 1995 se obviněný dopustil před vyhlášením odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 1996, avšak nezjistil, že ke spáchání projednávaného trestného činu došlo i před 13. 6. 1996, kdy byl obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Berouně ve věci sp. zn. 2 T 240/95. Tato okolnost pak vedla k nesprávnému postupu při ukládání souhrnného trestu, neboť trestní příkaz Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 12. 1995, sp. zn. 2 T 240/95 ve výroku o trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců zrušen nebyl. Téhož pochybení se pak dopustil i Krajský soud v Praze, který sice v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušil, avšak následně sám obviněnému uložil souhrnný trest, v jehož rámci zrušil ve výroku o trestu pouze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 1996, č. j. 1 T 142/95-100. Tímto vadným rozhodnutím pak založil stav, kdy za vícečinně se sbíhající trestné činy byly obviněnému uloženy dva samostatné tresty v celkové výměře 29 měsíců.
Povinností Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího přitom bylo, aby v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, proti nimiž odvolatel mohl podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přičemž byl povinen přihlížet i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány. Pokud by tento zákonem stanovený postup dodržel, nepochybně by z protokolu o hlavním líčení (č. l. 94) zjistil, že Okresní soud Praha - západ neměl při svém rozhodování k dispozici spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 142/95, nýbrž jen opis rozsudku tohoto soudu v dané věci. Přitom právě z uvedeného spisu mohlo být zjištěno, že u obviněného J. F. zřejmě paralelně probíhají nebo již proběhla další trestní stíhání (např. též u Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 200/95). Tato okolnost by byla nepochybně významná z hlediska nutnosti bedlivě se zabývat případným vícečinným souběhem posuzovaného trestného činu s dalšími trestnými činy obviněného projednávanými v jiných trestních věcech. K objasnění těchto otázek, bylo konečně možno vyslechnout i obviněného, který se mohl vyjádřit přinejmenším k tomu, zda proti němu není souběžně vedeno další trestní stíhání a v jakém se nachází stadiu. Jestliže odvolací soud za daného stavu zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu pouze z důvodu, že uložený trest považoval za nepřiměřený, nelze tento postup považovat za správný. Podstata vad rozsudku i řízení před tzv. nalézacím soudem totiž spočívala v oblasti skutkových zjištění; vadný výrok o trestu měl být proto zrušen podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. v tehdy platném znění mohl odvolací soud sám ve věci rozsudkem rozhodnout, jen pokud bylo možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn. Poněvadž soud prvního stupně z již konstatovaných důvodů skutkový stav správně nezjistil a odvolací soud ve veřejném zasedání dokazování nedoplňoval, nebyl postup podle §259 odst. 3 tr. ř. na místě. V důsledku jeho chybné aplikace bylo pak rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo i vadami vztahujícími se k uplatnění ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. o souhrnném trestu.
Za tohoto stavu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně. S ohledem na povahu vad týkajících se skutkových zjištění k základním otázkám uložení trestu za sbíhající se trestné činy podle kriterií stanovených zákonem, lze mít současně za to, že v projednávané věci jsou splněny podmínky nepřiměřenosti uloženého trestu předpokládané ustanovením §266 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl porušen zákon (ex tunc) v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1, písm. e), odst. 2, §259 odst. 3 tr. ř. v tehdy platném znění a v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. v tehdy platném znění, a v řízení mu předcházejícím též v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění, a to v neprospěch obviněného J. F. Vzhledem k takto zjištěnému porušení zákona Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a současně zrušil ve výroku o trestu i rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. 6. 1996, č. j. 1 T 114/96-97. Dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Poněvadž v posuzované věci skutkový stav správně zjištěn nebyl, rozhodl Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. dále tak, že Okresnímu soudu v Praze - západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Trestní věc obviněného J. F. se tak vrací do stadia, kdy soud prvního stupně bude muset znovu rozhodnout o trestu. Bude především zapotřebí, aby si tento soud z hledisek naznačených Nejvyšším soudem ujasnil otázku případného vícečinného souběhu předmětného trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., který obviněný spáchal dne 10. 6. 1995, s trestnými činy projednávanými soudy v jiných trestních věcech téhož obviněného. K tomu si ovšem bude muset opatřit příslušné spisy a doplnit dokazování jejich přečtením, resp. přečtením jejich podstatných částí. Teprve na tomto základě bude mít vytvořeny podmínky pro správné rozhodnutí o souhrnném trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., jakož i z hlediska účelu trestu obecně podle zásad obsažených v ustanoveních §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák.
Závěrem je třeba připomenout, že podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Poněvadž Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§273 tr. ř. - zákaz reformationis in peius).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1 věta druhá tr. ř. ).
V Brně dne 8. ledna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler