ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1053.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1053/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatele J. R., zastoupeného advokátkou, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o plný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 43 Ca 288/98, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2002, č.j. 2 Cao 231/2001-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2001, č.j. 43 Ca 288/98-124, v napadené části, tj. pokud jím bylo k opravnému prostředku navrhovatele potvrzeno rozhodnutí ČSSZ ze dne 12. října 1998, č. 510 530 174, ve výroku I., jímž byl navrhovateli od 12.11.1998 odňat plný invalidní důchod s odůvodněním, že jeho nárok na tento důchod zanikl, protože podle posudku lékaře správy sociálního zabezpečení v N. ze dne 18.1.1996 již není plně invalidní, ale pouze částečně invalidní, jelikož z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 40%. V další napadené části ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky i ve vztahu ke státu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vztahujícím se k potvrzujícímu výroku uvedl, že pro posouzení zdravotního stavu občanů a dochované pracovní schopnosti jsou pro účely přezkumného soudního řízení ze zákona č. 582/1991 Sb. (§4 odst. 2) povolány posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Pro řízení je nezbytné posouzení zdravotního stavu občanů tak, aby byly vyloučeny pochybnosti o úplnosti podkladů, na jejichž základě bylo posouzení prováděno a aby nevznikly žádné pochybnosti ani o diagnóze onemocnění a okruhu zaměstnání, která zjištěným onemocněním vyhovují a která jsou schopni vykonávat. Při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době napadeného rozhodnutí (§250i odst. 1 o.s.ř.). K případnému zhoršení zdravotního stavu nastalém po vydání správního rozhodnutí nemůže proto soud přihlížet.
Soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, jestliže vycházel z posudku vydaného posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, jež zasedala v předepsaném složení za přítomnosti posudkového lékaře, tajemnice a dalších lékařů kožního, internisty a neurologa, tedy lékařů, jejichž specializace má vztah k nemoci, která byla u navrhovatele zjištěna jako rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Za tu byla považována oběma posudkovými komisemi (s pracovištěm v O. ze dne 23.2.1999 a s pracovištěm v B. ze dne 7.8.2000) shodně vleklá žilní nedostatečnost s postižením hlubokého žilního systému s trofickým defektem, v příčinné souvislosti s úrazem ze dne 25.2.1971, a to jednostranná. Příčinnou souvislost mezi popálením vzniklým v r. 1971 a současnými zdravotními problémy posudkové komise nezpochybňují. Jejich chápání navrhovatelova zdravotního postižení, jež zařadily do kapitoly IX, odd. B, položky 7.3a, je výrazem názoru těchto posudkových komisí na rozhodující zdravotní postižení z hlediska přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/21995 Sb. Posudkové komise také významně vyjadřují své stanovisko k popáleninám, jež vnímají jako stav po akutní expozici, tj. po spálenině. Proto také odmítají zařadit toto onemocnění pod kapitolu XIV, položka 6 cit. vyhlášky, neboť zřetelně odlišují od prapříčiny současného zdravotního stavu navrhovatele a rozhodující příčiny poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, jak je dána k rozhodnému dni pro účely zjištění nároku na dávku důchodového pojištění. Soustředěné rozlišení těchto dvou diametrálně odlišných kauzalit je důkazem zodpovědnosti, s jakou se posudkové komise vypořádávají s daným případem. Je zřetelné, že se i posudkové komise postupně propracovávaly ke stále podrobnějšímu náhledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu navrhovatele, i když je třeba předeslat, že ve výsledku posouzení se jejich závěry učiněné v rámci druhého doplňujícího posudku neliší od prvoposudku podaného posudkovou komisí v O. Míra podrobnosti, s jakou se danou problematikou zabývaly, přesvědčila odvolací soud o správnosti jejich postoje a závěru, pokud jde o zřetelné rozlišení mezi kauzalitou v obecné rovině, tj. příčinou vzniku těchto zdravotních potíží navrhovatele v důsledku popálení jako následku, a kauzalitou v rovině požadavku, jež klade zákonný předpis pro zjištění podmínek pro další pobírání plného invalidního důchodu. V tomto směru odvolací soud poukázal zejména na výstižné vysvětlení podstaty posouzení podle kapitoly XIV cit. vyhlášky, tj. ve vztahu k onemocnění kůže a podkožního vaziva, což je významné k pochopení toho, proč je správný náhled těchto posudkových komisí, pokud jde o posouzení a zjištění rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu ve smyslu zákonných kritérií a také k pochopení rozdílu v posouzení soudním znalcem MUDr. A. Š. z oboru posudkového a očního lékařství v posudku ze dne 7.3.2001. Je srozumitelné, že jedna z odvolacích námitek navrhovatele směřuje do tohoto zdánlivého rozporu, avšak odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o přesvědčivosti podaných posudků posudkové komise i pokud jde o tuto stránku věci. S ohledem na další obsah posudku soudního znalce odvolací soud nemá pochybnost o kontinuitě jeho názoru ve vztahu k rozhodující příčině dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, když sám hodnotí onemocnění navrhovatele podle stejné kapitoly, položky a subpoložky, jako posudkové komise. Za tohoto stavu není místa pro úvahy o aplikaci §6 odst. 6 vyhlášky č. 284/1995 Sb., protože je tu shoda všech odborných stanovisek, pod jakou konkrétní položku citované vyhlášky navrhovatelovo postižení podřadit. Shodně se soudem prvního stupně má i odvolací soud za to, že zařazení onemocnění občana do příslušné kapitoly či položky přílohy č. 2 citované vyhlášky je v pravomoci posudkové komise, která zařazení také náležitě odůvodnila. Navrhovatel nepředložil žádný kvalifikovaný lékařský závěr, který by odůvodňoval úvahy o zařazení jeho onemocnění pod kapitolu IX, oddíl B, položka 4.3 cit. vyhlášky, neboť posudková komise i soudní znalec se vyjádřili velmi jednoznačně. Nebylo by proto oprávněným po posudkové komisi požadovat odpověď na to, zda by konkrétní onemocnění nemělo být zařazeno do položky 4.3 nebo nějaké další (cit. vyhlášky), protože zde není důvodná pochybnost o správnosti postupu posudkové komise.
Za stavu, kdy zákonem předepsaný důkaz – posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR potvrzuje důvodnost odnětí plného invalidního důchodu na základě zdravotního stavu navrhovatele, zjištěného ke dni vydání napadeného rozhodnutí, nelze uvažovat o nezákonnosti rozhodnutí ČSSZ jen proto, že se odvolává na neaktuální posouzení lékařem okresní správy sociálního zabezpečení. Zákon tuto situaci řeší pravidelným prováděním důkazu právě posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, který je zaměřen ke zjištění zdravotního stavu vždy ke dni vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu.
Protože posudek posudkové komise se vypořádává se všemi diagnostikovanými onemocněními navrhovatele a vychází z úplné zdravotnické dokumentace a navrhovatelem nebyly předloženy žádné důkazy, jež by tuto skutečnost zpochybňovaly a závěrům posudkové komise neodporuje ani stanovisko soudního znalce, nelze na podaný posudek pohlížet jinak, než jako na úplný, správný a přesvědčivý. Jestliže soud prvního stupně vycházel z takto podaného posudku a rozhodnutí ČSSZ potvrdil, nepochybil. Odvolací soud jej proto v tomto výroku jako věcně správný podle §219 o.s.ř. potvrdil.
Navrhovatel v podaném dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a kterým napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, vytýká soudům obou stupňů, že vycházely z lékařského posudku ze dne 18.11.1996, ačkoli plný invalidní důchod mu byl odebrán až od 12.11.1998; mělo proto takovému rozhodnutí předcházet aktuální vyšetření jeho zdravotního stavu. Soudům obou stupňů dále vytýká nesprávnou aplikaci §6 odst. 6 vyhlášky č. 284/1995 Sb. vzhledem k jeho zdravotnímu postižení jinak správně znalcem zjištěného, avšak nesprávně posouzeného. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř., včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání.
Dovolání směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který nebyl prvním rozsudkem ve věci. Již rozsudkem ze dne 1. prosince 1999, č.j. 43 Ca 288/98-43, soud prvního stupně přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ potvrdil; rozsudek soudu prvního stupně byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. května 2000, č.j. 2 Cao 24/2000-54, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm však soud prvního stupně rozhodl zcela shodně jako v předchozím rozsudku, když rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Nejedná se proto o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm b) ani podle písm. a) o.s.ř. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. tak přichází v úvahu písm. c) o.s.ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241a odst. 2 o.s.ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., případně důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na §241a odst. 2 o.s.ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné, samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. založeném na tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu ovšem nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srv. rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994). Pochybení odvolacího soudu, tkvící v otázce správnosti skutkových zjištění, lze úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 o.s.ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.
Odvolací soud při posuzování otázky míry poklesu navrhovatelovy schopnosti soustavné výdělečné činnosti správně použil vyhlášku č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění (č. 155/1995 Sb.) ve znění vyhlášky č. 157/1997 Sb. a správně vycházel při zjištění navrhovatelova rozhodujícího onemocnění z toho, že je zachyceno v příloze č. 2 v kapitole IX, oddílu B (Oběhová soustava – postižení cév), položka 7.3 písm. a/ jakožto postižení s chronickými recidivujícími vředy, podle rozsahu a častosti – jednostranné, ve smyslu §6 cit. vyhlášky; zjevně přitom nejde o aplikaci §6 odst. 6 cit. vyhlášky, jíž se dovolatel neprávem dovolává, neboť se nejedná o případ, kdy by zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, nebylo v příloze č. 2 uvedeno.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v soudem projednávané věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu (dovolatel ji v dovolání ostatně ani výslovně neformuluje). Aplikace §6 vyhlášky č. 284/1995 Sb. ve znění vyhlášky č. 157/1997 Sb. není odvolacími soudy (Vrchními soudy v Praze a Olomouci) nebo dovolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně a nejde přitom ani o aplikaci, jež by byla v rozporu s hmotným právem. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatele jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §151 odst. 1, 2 a §2142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu