ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1075.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1075/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. A., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. A., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami, pod sp.zn. 7 C 99/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2002, č.j. 22 Co 5/2002 - 75, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 17. října 2001, č.j. 7 C 99/2001-56, ve výroku I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 40.000,- Kč s příslušenstvím. Ve výroku II. zamítl žalobu v části požadovaného příslušenství. Výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. února 2002, č.j. 22 Co 5/2002-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel především ze závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a z něj pak vyvodil správné závěry. Takto bylo především zjištěno, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne 9. března 1998 smlouvu nazvanou \"prohlášení\", na jejímž základě se žalovaný zavázal ve čtyřech splátkách zaplatit žalobkyni částku 40.000,- Kč. Plnění mělo být žalobkyni poskytnuto jako tzv. odstupné za byt č. 24 v P. V. č. 302. Téhož dne pak oba účastníci podepsali i návrh dohody k výměně tohoto bytu.
Odvolací soud posoudil \"prohlášení\" ze dne 9. března 1998 jako nepojmenovanou smlouvu, podle níž proti sobě stojí finanční plnění oproti plnění formou vzdání se práva. Soud zde vyloučil, že by se jednalo o jednostranný právní úkon žalovaného směřující vůči žalobkyni. Smlouva není v rozporu s obsahem ani účelem občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") a splňuje požadavky obsažené v ustanovení §51 o.z. a byla uzavřena v souladu s ustanovením §43 násl. o.z.
Pokud pak žalovaný namítal, že v posuzovaném případě jednal v omylu (§49a o.z.) spočívajícím v domněnce, že žalobkyně je stále hlášena k trvalému pobytu v jejich společném bytě, odvolací soud konstatoval, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že toto tvrzení není pravdivé. Dále, pokud se žalobkyně v dubnu 1995 odstěhovala (ze zmiňovaného bytu) ke své matce, učinila tak podle soudu proto, že mezi účastníky docházelo k opakovaným hádkám. Z bytu však odešla, aniž by měla v úmyslu jej trvale opustit, když doufala, že se podaří obnovit manželské soužití účastníků. Pokud tedy žalobkyně neopustila společný byt účastníků v úmyslu trvale jej přestat užívat, nemohlo proto dojít k zániku jejího práva k předmětnému bytu a právo společného nájmu bytu účastníků existovalo až do okamžiku jeho vypořádání mezi účastníky dohodou. Žalovaná pak své povinnosti vyplývající z \"prohlášení\" ze dne 9. března 1998 splnila, když se výslovně vzdala svých práv k bytu. Žalovaný však svému závazku zaplatit žalobkyni částku 40.000,- Kč nedostál. Proto bylo v tomto ohledu žalobě vyhověno.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. března 2002.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 7. května 2002 včasné dovolání. Uvádí v něm zejména, že nesouhlasí s rozsudky soudů obou stupňů vydanými v této věci. Má přitom zato, že tato rozhodnutí mají po právní stránce zásadní význam. Přípustnost tohoto dovolání proto dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") a konstatuje, že je podává z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel v první řadě nesouhlasí s odvolacím soudem, pokud dovodil, že společný nájem účastníků ke zmiňovanému bytu trval i v době, kdy žalovaný učinil právní úkon, kterým se žalobkyni zavázal vyplatit žalovanou částku jako odstupné z titulu vypořádání společného nájmu. Podle názoru žalovaného žalobkyně v dubnu 1995 opustila společnou domácnost účastníků v úmyslu opustit ji trvale. Proto společný nájem bytu účastníků zanikl podle ustanovení §708 o.z. Žalobkyně žalovaného svým jednáním, kdy jej upozorňovala, že jí svědčí společný nájem k předmětnému bytu, uvedla v omyl v této otázce. Nadto ve smyslu gramatického a logického výkladu textu \"prohlášení\", je třeba dovodit, že šlo o jednostranný právní akt ve vztahu k žalobkyni.
Dovolatel proto žádá, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně svým vlastním podáním ze dne 31. května 2002, v němž se s rozsudky soudů obou stupňů ztotožnila.
Dovolací soud shledal, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání v této věci se závěrem, že dovolání žalovaného není přípustné.
Podle §236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., když napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a posléze zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud v této věci skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však v posuzované věci není.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady naplněny nejsou.
Zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu v konkrétní věci uvážit, zda význam rozhodnutí odůvodňuje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení zásadních právních otázek. Přitom je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud tedy dovolatel v tomto případě výslovně odkázal na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., bylo by třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Samotné dovolání žalovaného ovšem fakticky neuvádí nic, co by právní závěry učiněné odvolacím soudem zpochybňovalo, když za nesprávné právní posouzení je totiž třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval odpovídající právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Zde však dovolatel nenamítá nic, co by takovýto závěr odůvodňovalo.
Podstatou výtek dovolatele obsažených v dovolání je přes odkaz na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. ve skutečnosti v zásadě zpochybnění skutkových závěrů, na jejichž základě odvolací soud své rozhodnutí zbudoval. Dovolání takto ve své podstatě akcentuje fakticky dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který však v případě dovolání odkazujícím ho na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze účinně uplatnit.
Protože pak se odvolací soud při svém rozhodování též ani nedostal do jakýchkoliv případných interpretačních obtíží, nelze i s ohledem na již vyložené dovodit, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., totiž, že by se v daném případě jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proto ani z tohoto pohledu proti němu není dána přípustnost dovolání.
Protože tedy v případě dovolání žalovaného nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 o.s.ř. za situace, když dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu