ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1085.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1085/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobkyně K. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému S. Š., zastoupenému advokátkou, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 160/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2002, č. j. 19 Co 432/2002-106, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. listopadu 2001, č. j. 23 C 160/2001-85, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít se žalovanou darovací smlouvu, jejíž znění je obsaženo v příloze žaloby (týkající se ideální poloviny domu čp. 1986 v R. ulici v Č. a pozemkové parcely č. 4634 o výměře 778 m2). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. března 2002, č. j. 19 Co 432/2002-106, rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") jako věcně správný v celém rozsahu potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud druhého stupně dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy, které náležitě hodnotil a vyvodil z nich potřebné skutkové i právní závěry. Připomněl, že soud prvního stupně neshledal důvody pro zánik závazku ve smyslu ustanovení §50a odst. 3 občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\"). Proto bylo nezbytné se zabývat otázkou platnosti samotné smlouvy o budoucí smlouvě darovací podle příslušných ustanovení o. z. - zejména pak podle ustanovení §39 zmíněného zákoníku. Zde odvolací soud uvedl, že (ovšem) nesdílí názor soudu prvního stupně, že by každá darovací smlouva uzavřená z toho důvodu, aby věc nabytá smlouvou za trvání manželství nepatřila do společného jmění manželů byla neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení §39 o. z. Podle odvolacího soudu však ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že smlouva o smlouvě budoucí, která měla vést k uzavření darovací smlouvy, nesplňovala předpoklady obsažené v ustanovení §628 odst. 1 o. z. Podstatnou náležitostí darovací smlouvy je (totiž) bezúplatnost. Z provedených důkazů - zejména z výpovědi svědkyně B. však již soud prvního stupně zjistil, že smlouva (by) byla uzavírána jako smlouva darovací mimo jiné proto, aby se vypořádaly finanční zdroje. Přitom tato svědkyně při jednání dne 5. listopadu 2001 uvedla, že v podstatě nešlo o žádné darování, ale o vypořádání finančních zdrojů. I z výpovědi žalobkyně soud seznal, že v pozadí posuzovaných úkonů bylo určité finanční vyrovnání se žalovaným. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že by budoucí smlouva nebyla smlouvou bezúplatnou, jakou je darovací smlouva ve smyslu ustanovení §628 odst. 1 o. z. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že v tomto případě je proto smlouva o budoucí smlouvě darovací neplatná podle ustanovení §39 o. z.
Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 17. dubna 2002.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 24. května 2002 včasné dovolání s odkazem na ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má zato že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Má zato, že odvolací soud řešil právní otázku (která byla podkladem rozhodnutí) v rozporu s hmotným právem. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu vytýká v souladu s tvrzením, že sama v žalobě uvedla, proč s bratrem uzavřeli dohodu (smlouvu) ze dne 18. dubna 1995, přičemž takto vypovídala i před soudem. Žalovaný si byl od počátku vědom toho, že dal své slovo a má (vůči žalobkyni) povinnost, takže žalobkyni nabízel i jinou nemovitost. Po zahájení sporu pak začal prokazovat, jak špatně se vůči němu žalobkyně zachovala (§50a odst. 3 o. z.), což se mu však nepodařilo. Odvolací soud na základě výpovědi svědkyně S. B., která uvedla, že v posuzovaném případě šlo o \"vypořádání finančních zdrojů\", dospěl k závěru, že nešlo o bezúplatnou smlouvu. Dopustil se tak stejné chyby, jako soud prvního stupně, pokud tvrdí, že by došlo k obcházení zákona, protože by ve skutečnosti nešlo o darovací smlouvu. V posuzovaném případě žalovaný přislíbil, že (žalobkyni) daruje ideální polovinu v dohodě uvedených nemovitostí. Naproti tomu žalobkyně nikdy neslibovala ani neuvedla, že hodlá za nemovitosti cokoliv platit. Skutečnost, že (například) platila formou nájmu úvěr, neznamená, že v darovací smlouvě chybí prvek bezúplatnosti, ale naopak bezplatnost (zde) nastupuje právě proto, že se řádně starala o nemovitost, vypomáhala bratrovi prací, byla mu morální oporou a poskytovala mu obživu. Pokud tedy žalobkyně sama při soudním řízení uvedla, že \"pomohla splácet úvěr formou nájmu\", pak tím rozuměla, že žalovaný nepřišel o nemovitost nesplácením úvěru a jako vděk za to měla obdržet bezplatně ideální polovinu nemovitostí. Odvolací soud, místo aby hodnotil slib darování, zabýval se spoluprací účastníků při podnikání a způsobem jejich finančního hospodaření. Žalobkyně žádné obcházení zákona v daném případě nespatřuje a rozhodně popírá, že by někdy měla takový úmysl. Pokud svědkyně S. B. uvedla, že v posuzovaném případě šlo o finanční vypořádání, pak tím (ve skutečnosti) měla na mysli zrovnoprávnění postavení žalobkyně ve vztahu k žalovanému. Pokud by účastníci byli (skutečně) chtěli provést finanční vypořádání, pak by je byli udělali.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí (a stejně tak i rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaný vyjádřil stručným podáním ze dne 10. června 2002. V něm se ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů - zejména pak se závěry soudu prvního stupně. Navrhl pak, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud zde skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tak tomu však v posuzované věci ve skutečností není. Je totiž nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak přípustnost dovolání v těchto případech může přicházet v úvahu jen v souvislosti s řešením právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pouze proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud pak se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím pak se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádný z taktových případů se v souzené věci nejedná.
Jak již bylo uvedeno, soud druhého stupně své rozhodnutí, kterým potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, založil na závěru, že předmětná smlouva o smlouvě budoucí, která měla vést k uzavření darovací smlouvy, nesplňovala předpoklady obsažené v ustanovení §628 odst. 1 o. z., protože by budoucí smlouva nebyla smlouvou bezúplatnou, jakou darovací smlouva ve smyslu ustanovení §628 odst. 1 o. z. musí být. Z této skutečnosti proto dovodil neplatnost smlouvy o budoucí smlouvě darovací.
Podle ustanovení §50a odst. 1 o. z. se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu. Musí se však dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Zde je třeba uvážit, že občanský zákoník dává v institutu smlouvy o smlouvě budoucí ve svém ustanovení §50a účastníkům této smlouvy širokou smluvní volnost při jejím uzavírání, při stanovení jejího obsahu. Její účastníci se však - jak vyplývá z citovaného ustanovení - musí dohodnout na podstatných náležitostech příslušné budoucí smlouvy.
Jestliže dovolatelka má zato, že dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a je tak dán případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 c) téhož procesního předpisu, pak by muselo být ze spisu patrno, že v posuzovaném případě se soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Není však patrno, že by se odvolací soud tohoto pochybení skutečně dopustil. Ostatně ani sama dovolatelka ve svém dovolání neuvádí v zásadě nic, co by její výtku v tomto smyslu odůvodňovalo, a co by mohlo vést k případnému závěru, že totiž odvolací soud buď použil jiný právní předpis, než měl, nebo že sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Z napadeného rozhodnutí pak nevyplývá ani možnost, že by se odvolací soud při svém rozhodování dostal do případných interpretačních obtíží, případně, že by takto jím byla řešena problematika v rozhodovací praxi soudů dosud sporná nebo neustálená.
Kromě toho výtky dovolání se ve své podstatě týkají okolností skutkových zjištění, což by odpovídalo dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Ani jeho eventuální naplnění by však nemohlo vést k úvaze, že ve věci je dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona.
Protože tedy v případě dovolání žalobkyně nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud proto podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §150 a §151 o. s. ř. za situace, kdy dovolatelka neměla se svým dovoláním úspěch a žalovanému v tomto řízení vznikly náklady spojené s jeho zastoupením v dovolacím řízení. Dovolací soud však současně přihlédl ke skutečnosti, že vyjádření žalovaného k dovolání bylo zpracováno v podstatě jen stručně a značně formálně, přičemž ve své podstatě ani nereagovalo na procesní okolnosti, které byly důvodem pro odmítnutí podaného dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu