ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1147.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1147/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatelky Ing. Z. K., zastoupené advokátkou, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o starobní důchod, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 29 Ca 408/2000, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2001, č. j. 1 Cao 115/2001-25, takto:
I. Dovolání navrhovatelky se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ČSSZ ze dne 28. 8. 2000, č. 446 204 054, byl navrhovatelce přiznán od 4. 12. 2000 podle §31 zákona č. 115/1995 Sb. starobní důchod v částce 2.080,- Kč měsíčně. V odůvodnění ČSSZ uvedla, že základní výměra důchodu činí 1.310,- Kč měsíčně. Procentní výměra se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu, který činí 782,- Kč. Jeho výše odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 782,- Kč za roky 1986 – 1999. Procentní výměra ke dni vzniku nároku na důchod za 27 roků pojištění činí 40,50 % výpočtového základu, tj. 317,- Kč měsíčně. Snížení procentní výměry na 1095 dnů z doby od přiznání důchodu do dosažení důchodového věku o 7,8 % výpočtového základu, tj. 60,- Kč měsíčně. Výše procentní výměry činí nejméně 770,- Kč měsíčně.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. dubna 2001, č. j. 29 Ca 408/2000-15, k opravnému prostředku navrhovatelky rozhodnutí ČSSZ potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že rozhodným obdobím pro stanovení osobního vyměřovacího základu je období třiceti kalendářních roků bezprostředně před rokem přiznání důchodu, pokud se dále nestanoví jinak. Do rozhodného období se nezahrnuje kalendářní rok, ve kterém pojištěnec dosáhl osmnácti let věku a kalendářní rok předcházející (§18 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.); do rozhodného období se nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986 (§18 odst. 4 téhož zákona). Z toho plyne, že ČSSZ nemohla při výpočtu starobní dávky navrhovatelky postupovat jinak, než postupovala, tedy že především zjistila celkovou dobu pojištění navrhovatelky a její osobní vyměřovací základ za roky 1986 – 1999. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka získala 28 roků a 70 dnů pojištění a podle §5 odst. 1 písm. n) zákona č. 155/1995 Sb. se doba evidence u úřadu práce hodnotí jako náhradní doba pouze v rozsahu 80 %, byla takto celková doba pojištění upravena na 27 roků a 226 dnů. Podle §34 téhož zákona činí výše procentní výměry starobního důchodu za každý celý rok doby pojištění 1,5 % výpočtového základu měsíčně. Za 27 roků pojištění tedy náleží navrhovatelce procentní výměra ve výši 40,5 % výpočtového základu (27 x 1,5). Vzhledem k tomu, že osobní vyměřovací základ byl za období let 1986 – 1999 stanoven ve výši 782,- Kč měsíčně, nedošlo vzhledem k §15 citovaného zákona k žádné redukci a tato částka byla výpočtovým základem navrhovatelky. Rozsah 40,5 % z částky zjištěného výpočtového základu pak představuje 317,- Kč. Navrhovatelka požádala o přiznání tzv. předčasného starobního důchodu podle §31 zákona č. 155/1995 Sb. a ČSSZ tudíž nezbylo, než za každých započatých 90 kalendářních dní, o které navrhovatelka odcházela do starobního důchodu před dovršením zákonného důchodového věku, odečíst 0,6 % výpočtového základu, v daném případě tedy 7,8 %, tj. o částku 60,- Kč, o níž se snižuje navrhovatelčin starobní důchod. Výsledná výše starobního důchodu by u navrhovatelky činila 257,- Kč, a protože §33 odst. 2 cit. zákona předpokládá jako nejnižší procentní výměru starobního důchodu pojištěnce částku 770,- Kč, byla navrhovatelce tato částka přiznána; spolu se základní výměrou 1.310,- Kč činí správně 2.080,- Kč měsíčně. ČSSZ proto při přiznání starobního důchodu navrhovatelce podle §31 zákona č. 155/1995 Sb. postupovala správně. Nebylo tudíž možné v případě navrhovatelky postupovat v rozporu s §18 cit. zákona a hodnotit navrhovatelkou navrhovaný princip celoživotního přínosu do systému sociálního pojištění; takový postup by představoval určité odstranění tvrdosti zákona pro jednotlivce, k němuž není ČSSZ ani soud oprávněn. Za takto zjištěného skutkového stavu věci tedy soudu nezbylo, než v souladu s §250q odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí ČSSZ potvrdit.
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu, který ani v odvolacím řízení nedoznal změny a vyvodil z něho i správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Odkázal proto na podrobné a výstižné odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, k němuž dodal, že v přezkumném soudním řízení podle §244 a násl. o. s. ř. přezkoumává soud napadené rozhodnutí správního orgánu z hlediska jeho zákonnosti a sám je při svém rozhodování vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy).
Proto ani odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nemohl akceptovat námitky navrhovatelky směřující k aplikaci §18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož se do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu nezahrnují roky před rokem 1986, neboť v tomto směru je zákon jednoznačný a použití navrhovatelkou požadovaného principu celoživotního přínosu do systému důchodového pojištění nepřipouští. Přitom nelze hovořit o nerovnosti pojištěnců, na niž navrhovatelka poukazuje, protože aplikovaná právní úprava dopadá ve svých omezeních stejně na všechny občany ve stejné situaci (na neurčitý počet případů téhož druhu). V případě předpisů důchodového pojištění není ani možné použití rozšiřujícího výkladu právních předpisů a nárok na dávku důchodového pojištění a její výši je možno posuzovat jen z hlediska splnění všech zákonem stanovených podmínek (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000).
Pokud navrhovatelka měla v úmyslu se domáhat odstranění tvrdosti zákona o důchodovém pojištění, pak nutno uvést, že tato pravomoc je svěřena zákonem (§4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.) výlučně ministrovi práce a sociálních věcí.
Odvolací soud z vyložených důvodů neshledal navrhovatelčino odvolání důvodným a proto rozsudek soudu prvního stupně podle §219, §250s odst. 3 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
V podaném dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z toho, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), a jež podává z důvodu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení věci, dovolatelka namítá, že odvolací soud sice aplikoval správný předpis, tj. zákon č. 155/1995 Sb., avšak nesprávně jej vyložil. Tvrdí, že na její případ nelze uvedenou normu užít doslovně, neboť takovou aplikací došlo k jejímu výraznému poškození, když jí byl stanoven starobní důchod, který neodpovídal jejímu zapojení do důchodového pojištění po celý její produktivní věk, resp. neodpovídal jejímu přínosu do systému důchodového pojištění a její celoživotní práci. Teprve na sklonku produktivního věku byla nucena pečovat o nemocné rodiče. Byl jí však vyměřen důchod, srovnatelný s důchodem těch, kteří za svůj život prakticky nepracovali. Tento stav byl způsobem tím, že jí byly započteny výdělky pouze z let od r. 1986 a nikoli z rozhodného období 30 let, jak stanoví §18 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatelky proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., včetně povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 o. s. ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání.
Dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. tak přichází v úvahu písm. c) o . s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241a odst. 2 o. s. ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., případně důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelkou s odkazem na §241a odst. 2 o. s. ř., mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné, samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. založeném na tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně - při posouzení rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu správně aplikoval §18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., který je ve vztahu k §18 odst. 1 téhož zákona ustanovením speciálním a jenž v případě navrhovatelky nedovoluje do rozhodného období zahrnutí kalendářních roků před rokem 1986. Správně rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ČR, vymezující terén pro výklad právních předpisů v oblasti rozhodování o nároku na dávku důchodového pojištění a její výši, tedy z hlediska posuzování splnění zákonem předepsaných podmínek a bránící v takovém případě v oblasti předpisů důchodového pojištění rozšiřujícímu výkladu právních předpisů.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v soudem projednávané věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu (dovolatelka ji v dovolání ostatně ani výslovně neformuluje).
Aplikace §18 odst. 1 a 4 zákona č. 155/1995 Sb. není odvolacími soudy (Vrchními soudy v Praze a Olomouci) nebo odvolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně a nejde přitom ani o aplikaci, jež by byla v rozporu s hmotným právem. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatelky jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §151 odst. 1, 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. prosince 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu