ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1165.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1165/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci péče o nezletilou M. T., zastoupenou Okresním úřadem v L. jako opatrovníkem, dceru MUDr. M. T. a Mg.A. T. T., o přenesení příslušnosti a o nařízení předběžného opatření, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 Nc 836/98, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. března 2001, č. j. 12 Co 46/2001, 12 Co 47/2001-270, takto:
Dovolání otce se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 26. října 2000, č. j. 12 Nc 836/98-208, zamítl návrh otce na přenesení příslušnosti ve věci výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilé M. T. na Okresní soud v Opavě. Týž soud usnesením ze dne 26. října 2000, č. j. 12 Nc 836/98-210, uložil otci předat nezletilou M. T., narozenou dne 8. října 1995 do péče matky.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání otce usnesením ze dne 21. března 2001, č. j. 12 Co 46/2001, 12 Co 47/2001-270, obě zmíněná usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Pokud se týče žádosti otce na přenesení místní příslušnosti v označené věci, odvolací soud s odkazem na ustanovení §88 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") připomněl, že místně příslušným je soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodných skutečností své bydliště, jde-li o věc péče o nezletilé, o osvojení nebo o povolení uzavřít manželství nezletilému. V předmětné věci je pak obecným soudem nezletilé M. T. Okresní soud v Litoměřicích, protože bydliště nezletilé bylo určeno soudem rozhodnutím o místní příslušnosti. I v řízení péče o nezletilé děti platí zásada trvání místní příslušnosti po celou dobu řízení, kdy však soud může postupovat podle §177 odst. 2 o. s. ř., změní-li se okolnosti rozhodné pro posouzení místní příslušnosti a je-li to v zájmu dítěte. V souzené věci však k takovéto změně nedošlo, a to ani jednáním otce, na jehož základě nezletilá u něho od 5. července 1999 bydlí. Není proto ani v zájmu nezletilé, aby místní příslušnost byla měněna.
V případě rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření pak odvolací soud dovodil jeho naléhavost pro chování otce, který nezletilou matce odebral a odvezl do místa svého bydliště.
Odvolací soud se současně zabýval námitkou podjatosti vznesenou otcem proti soudkyni soudu prvního stupně JUDr. H. G., obsažené v jeho podání ze dne 20. listopadu 2000 (došlém soudu dne 22. listopadu téhož roku). Soud zde uzavřel, že neshledal důvody svědčící o podjatosti této soudkyně, protože není v žádném osobním vztahu k účastníkům ani jejich zástupcům a není nikterak zainteresována na výsledku řízení (§221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Toto rozhodnutí soudu druhého stupně nabylo právní moci dne 24. května 2001.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal otec dne 13. června 2001 dovolání, v němž požaduje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) o. s. ř. Současně tím fakticky uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Výslovně též zmiňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
Tvrzený nesprávný postup ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolatel spatřuje zejména ve skutečnosti, že dne 9. října 2000 bylo jeho zástupkyni doručeno předvolání k jednání nařízenému soudem prvního stupně na 26. října 2000. Následující den tato zástupkyně požádala o odročení nařízeného jednání pro pracovní zaneprázdnění dovolatele. Dne 23. října 2000 soudkyně zástupkyni dovolatele telefonicky sdělila, že se jednání překládá na 24. listopadu 2000. Dne 26. října 2000 ovšem soud prvního stupně vydal předběžné opatření, kterým otci uložil, aby nezletilou předal do péče matky a dále zamítl návrh otce na přenesení příslušnosti v této věci. O existenci těchto rozhodnutí byl dovolatel informován až po jejich doručení jeho právní zástupkyni dne 13. listopadu 2000, kdy bylo současně oznámeno, že se jednání dne 24. listopadu 2000 nekoná.
Dále to, že mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, dovolatel dokládá tím, že v době od 13. prosince 2000 do 8. ledna 2001 jeho zástupkyně zjišťovala u soudu prvního stupně, zda do spisu nebyly založeny nějaké nové zprávy. Z vyjádření matky dítěte ze dne 12. ledna 2001 dovolatel zjistil existenci protokolu Okresního úřadu v O. ze dne 30. listopadu 2000. Dovolatel pak požádal o vyhotovení kopie této listiny. Protože však nebylo tomuto požadavku soudem vyhověno, dovolatel se k této listině nemohl vyjádřit.
Dovolatel dále namítá, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně. Protože namítl podjatost soudkyně JUDr. H. G., mělo být o této námitce rozhodnuto usnesením nadřízeného soudu, což se však nestalo. Pouze v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu tento soud uvedl, že neshledal důvody svědčící o podjatosti této soudkyně.
Dále dovolatel namítl vadnost skutkových zjištění a nesprávné právní posouzení věci.
Matka nezletilého dítěte se k dovolání otce vyjádřila podáním ze dne 19. října 2001, v němž vyslovila přesvědčení, že toto dovolání není přípustné. Navrhla proto, aby bylo odmítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. V posuzovaném případě bylo napadené usnesení odvolacího soudu vydáno po řízení, provedeném podle dosavadních předpisů, když obě usnesení soudu prvního stupně byla vydána v průběhu roku 2000. Je proto nezbytné, aby i dovolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), však shledal, že dovolání otce není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., je třeba v případě, že je dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238a o. s. ř. a §239 téhož zákona.
V posuzovaném případě bylo - jak již bylo zmíněno - dovoláním napadeným usnesením potvrzeno jednak usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh otce nezletilého dítěte na přenesení místní příslušnosti soudu na jiný soud podle ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř., jednak usnesení, kterým bylo nařízeno předběžné opatření podle ustanovení §102 věty první o. s. ř. ve spojení s §76 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Dané rozhodnutí odvolacího soudu proto není možno podřadit pod žádný z případů, na něž pamatuje ustanovení §238a o. s. ř. Naplněny současně nejsou ani předpoklady přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Povinností dovolacího soudu je však dále s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Dovolací soud však zde konstatuje, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává případná vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., a to i přesto, že samotný dovolatel má zato, že řízení před odvolacím soudem je poznamenáno vadami ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) o. s. ř. Z obsahu spisu totiž nevyplývá nic, co by vznesené námitky dovolatele objektivizovalo.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), nebo jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát (§237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.).
Zmíněné ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je třeba posuzovat tak, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníkům řízení realizaci těch procesních práv, která jim občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska zmíněného ustanovení významná, přitom jde jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (tedy nikoliv při rozhodování) a jestliže současně šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) ve vztahu k požadavkům na utváření procesního postupu v konkrétní věci. O odnětí možnosti jednat před soudem proto jde například tehdy, jestliže by odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání (pokud ovšem nešlo o případ uvedený v ustanovení §214 odst. 2 o. s. ř.), pokud by soud neuvědomil účastníka o nařízeném jednání, neumožnil-li mu činit příslušné procesní úkony apod.
Podmínky nařízení předběžného opatření ve stádiu po zahájení řízení jsou v zásadě shodné s podmínkami, které o. s. ř. stanoví v §74 až §77 pro nařízení předběžného opatření před zahájením řízení. Je tedy zřejmé, že předběžné opatření může být soudem vydáno i mimo vlastní jednání (nejde o projednání věci samé - §115 o. s. ř.), a to i za situace, kdy vlastní nárok nemusí být zcela spolehlivě prokázán, neboť postačí jsou-li rozhodné okolnosti alespoň osvědčeny. Z obsahu spisu vyplývá, že soudy obou stupňů takto postupovaly i v označené věci. Proto případná výtka, že se dovolatel o rozhodnutí soudu prvního stupně dozvěděl až poté, co rozhodnutí bylo doručeno jeho zástupkyni, není na místě, kdy nadto je třeba poukázat na ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř.
Obdobná situace je pak v případě usnesení sudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žádost otce, aby v této věci byla přenesena příslušnost na Okresní soud v Opavě, pokud jím bylo rozhodnuto mimo jednání. Povinnost rozhodovat při jednání pak neměl ani odvolací soud (§214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Jen pro úplnost je pak třeba připomenout, že pokud dovolatel zmiňuje v této souvislosti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. listopadu 1998, č. j. 12 Nc 836/98-23, pak se nejedná o rozhodnutí, které by mělo bezprostřední vztah k dovoláním napadenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Obdobně otázka vyhotovení, resp. nevyhotovení kopie protokolu Okresního úřadu v O. ze dne 30. listopadu 2000 k žádosti otce se ve vztahu k napadenému rozhodnutí nikterak neprojevila, když tato listina nebyla podkladem tohoto rozhodnutí.
Nelze tedy uzavřít, že by napadené rozhodnutí bylo poznamenáno vadou podřaditelnou pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Pokud se týče dovolatelovy výtky odůvodněné ustanovením §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., pak je třeba uvážit, že podle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. O případné podjatosti soudce pak lze mluvit pouze za splnění takto vytčených předpokladů. Je tak zřejmé, že především musí být ověřen konkrétní poměr soudce k věci, k účastníkům nebo zástupcům. Pro takový závěr však bez dalšího nepostačí případné domněnky účastníka vyvozované z hodnocení postupu soudu (soudce) v průběhu řízení, aniž by je účastník dokumentoval konkrétními tvrzeními ve smyslu zmíněného ustanovení, případně aniž by takové skutečnosti samy o sobě vyplývaly z obsahu soudního spisu.
V posuzovaném případě dovolatel nebere v úvahu, že v napadeném usnesení odvolací soud posuzoval otcem dítěte nastolenou otázku případné podjatosti soudkyně JUDr. H. G. ve stadiu zahájeného odvolacího řízení. Odvolací soud pak za tohoto stavu zcela legitimně tuto otázku posoudil s přihlédnutím k zákonné úpravě obsažené v ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aniž však dospěl k závěru, že předpoklady tohoto byly naplněny. Ani dovolací soud pak s ohledem na výše vyložené a s přihlédnutím k vyjádření soudkyně Dr. G. ze dne 17. června 2002, z něhož se též nenaznačuje možnost existence případné podjatosti této soudkyně ve věci, neshledal předpoklady k tomu, aby byl nucen dospět k opačnému závěru.
Je proto třeba uzavřít, že v tomto případě se nenaplnil ani předpoklad přípustnosti dovolání obsažený v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Dovolací soud dále konstatuje, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává žádná případná jiná vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Protože tedy v případě dovolání otce nezletilé nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když se tak nemohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu