ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1253.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1253/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatele J. F., zast. advokátkou, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o částečný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 16 Ca 295/2001, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2002, č.j. 1 Cao 11/2002-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 17.7.2001, č. 370 813 054, ČSSZ zamítla navrhovatelovu žádost o úpravu částečného invalidního důchodu pro nesplnění podmínek §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle cit. ustanovení zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, a nebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení. Navrhovateli byl částečný invalidní důchod přiznán pravomocným rozhodnutím ze dne 25.11.1969 a od data přiznání plného invalidního důchodu 29.12.1990 nárok na částečný invalidní důchod zanikl.
Krajský soud v Plzni k opravnému prostředku navrhovatele rozsudkem ze dne 28. listopadu 2001, č.j. 16 Ca 295/2001-35, rozhodnutí ČSSZ potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení. Z důkazů, čerpaných z výpovědi navrhovatele jako účastníka řízení, z obsahu spisů Krajského soudu v Plzni sp. značky 16 Ca 309/2000 a 12 C 372/1991 a obsahu dávkového spisu ČSSZ zjistil skutkový stav, podle něhož navrhovatel podáním ze dne 1.9.1999 požadoval úpravu částečného invalidního důchodu, přiznaného mu rozhodnutím ČSSZ ze dne 25.11.1969, proti němuž nepodal opravný prostředek, takže označené rozhodnutí se stalo pravomocným. Navrhovatel byl posléze od 29.12.1990 uznán plně invalidním; tímto dnem zanikl jeho nárok na částečný invalidní důchod a rovněž soudní řízení o přezkoumání napadeného rozhodnutí ČSSZ ze dne 27.8.1991, jímž byl navrhovateli přiznán od 29.12.1991 plný invalidní důchod, již bylo pravomocně skončeno (věc Krajského soudu v Plzni sp.zn. 12 C 372/91). Krajský soud zdůraznil, že předmět přezkumné činnosti soudu podle části páté hlavy třetí o.s.ř. je vymezen rozhodnutím ČSSZ, proti němuž podal navrhovatel opravný prostředek. V daném případě je jím označené rozhodnutí ČSSZ ze dne 17.7.2001. Navrhovateli byl nejprve přiznán částečný invalidní důchod od 1.4.1966 a dne 25.11.1969 bylo ČSSZ vydáno poslední rozhodnutí týkající se částečného invalidního důchodu navrhovatele, jímž upravila jeho výši od 3.7.1968, když mu byl vyměřen z I. pracovní kategorie. Protože proti posledně označenému rozhodnutí navrhovatel nepodal opravný prostředek, ačkoli rozhodnutí obsahovalo poučení o této možnosti, nabylo právní moci a nelze je již žádným způsobem přezkoumávat. Není totiž možné napadat po téměř třiceti letech rozhodnutí, jež již dávno nabylo právní moci a se kterým tedy navrhovatel souhlasil v době jeho vydání, když proti němu nepodal opravný prostředek. Proto též nelze vyhovět jeho námitce, že ČSSZ nebylo rozhodnuto o submisi ohledně jeho částečného a plného invalidního důchodu, ač takový pokyn byl dán písemně dne 8.10.1998, neboť – jak vyplynulo ze záznamů u tohoto pokynu – nebylo možno takové rozhodnutí vydat, ježto by odporovalo platným právním předpisům; protože takové rozhodnutí nebylo vydáno, není možné, aby je soud přezkoumával v tomto řízení. Z vyložených důvodů Krajský soud v Plzni opravnému prostředku navrhovatele nevyhověl a přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ jako věcně správné a odpovídající zákonu potvrdil podle §250q odst. 2 o.s.ř.
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným neshledal odvolání navrhovatele důvodným. Shledal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí zjistil potřebný skutkový stav a věc i správně právně posoudil. K odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dodal, že z obsahu dávkového spisu vyplývá a mezi účastníky je nesporné, že navrhovateli byl přiznán částečný invalidní důchod rozhodnutím Státního úřadu sociálního zabezpečení (právním předchůdcem ČSSZ) ze dne 30.9.1966, změněným co do data přiznání (od 1.4.1966) rozhodnutím ze dne 8.12.1968, takže navrhovateli byl přiznán částečný invalidní důchod podle §20 zákona č. 101/1964 Sb. K žádosti navrhovatele ze dne 3.7.1969 pak byla rozhodnutím ze dne 25.11.1969 provedena změna potud, že navrhovateli byl dodatečně vyměřen částečný invalidní důchod z I. pracovní kategorie, a to za rok nazpět ode dne žádosti o změnu dávky, tj. od 3.7.1968. Podle tohoto rozhodnutí byl vypočtený důchod omezen podle §23 odst. 4 a §28 odst. 1 cit. zákona z 92% na 90% průměrného měsíčního výdělku. Proti tomuto rozhodnutí nebyl podán opravný prostředek.
Rozhodnutím ČSSZ ze dne 27.8.1991 byl navrhovateli od 29.12.1990 přiznán invalidní důchod podle §29 zákona č. 100/1988 Sb. ze III. pracovní kategorie ve výši 72% průměrného měsíčního výdělku. Krajský soud v Plzni se zabýval ve věci sp. zn. 12 C 372/91 opravným prostředkem navrhovatele, v němž projevil nesouhlas s hodnocením zaměstnání v pracovních kategoriích a m.j. se dovolával i rozhodnutí ze dne 25.11.1969, jež opakovaně zakládal ve fotokopiích do spisu. ČSSZ vydala dne 31.3.1994 rozhodnutí, jímž navrhovateli přiznala starobní (správě invalidní) důchod ze III. pracovní kategorie ve výši 77% průměrného měsíčního výdělku, když mu hodnotila 42 roků zaměstnání, z toho 32 roků ve III. pracovní kategorii a 10 roků v I. pracovní kategorii, s tím, že tím zcela vyhověla jeho opravnému prostředku. S tím navrhovatel nesouhlasil a požadoval přiznání důchodu v I. pracovní kategorii. V průběhu přezkumného soudního řízení pak ČSSZ vydala další rozhodnutí dne 31.10.1994, jímž navrhovateli dodatečně započetla v I.AA pracovní kategorii dobu od 1.4.1964 do 31.3.1966, aniž by to však ovlivnilo výši přiznaného invalidního důchodu. Navrhovatel v podání ze dne 25.11.1994 požadoval, aby krajský soud zrušil rozhodnutí ČSSZ ze dne 31.10.1994 a ze dne 31.3.1994 a zavázal ji, aby mu v I.AA pracovní kategorii v podzemí uranových dolů hodnotila dobu od 11.12.1954 do 19.12.1954 a od 1.4.1956 do 31.3.1966 a započítala mu i dobu odpracovanou ve II. pracovní kategorii. ČSSZ dne 14.3.1995 přiznala navrhovateli od 29.12.1990 invalidní důchod ve výši 92% průměrného měsíčního výdělku, když mu hodnotila celkem 42 roků zaměstnání, z toho 10 roků v I.AA pracovní kategorii v uranových dolech. V podání ze dne 6.4.1995 navrhovatel nesouhlasil s tímto rozhodnutím; domáhal se jeho zrušení s tím, aby ČSSZ bylo uloženo odstranit nesprávné údaje o jím odpracované době a zohlednit a započíst jeho nároky na zvláštní příspěvek horníků, který bude s odpracovanou dobou ve II. pracovní kategorii zahrnut do výše jeho invalidního důchodu. Při jednání před soudem prvního stupně dne 21.6.1995 pak navrhovatel uvedl, že se domnívá, že ani v případě přiznání částečného invalidního důchodu podle rozhodnutí ze dne 25.11.1969 nebylo postupováno správně. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21.6.1995, jež podal dne 19.71995, m.j. uvedl, že dne 25.11.1969 vydal bývalý Úřad důchodového zabezpečení v Praze nové rozhodnutí, jímž mu dodatečně vyměřil částečný invalidní důchod z I. pracovní kategorie ve výši 840,- Kč a že sám do současné doby nevěděl, že výše tohoto důchodu, přiznaného od 3.7.1968, je nesprávně stanovena. Teprve nyní po prostudování zákona č. 101/1964 Sb. zjistil důvody, pro něž pak žádal o změnu přiznané dávky částečného invalidního důchodu. Naposledy před skončením soudního přezkumného řízení vydala ČSSZ nové rozhodnutí ze dne 18.3.1997, jímž přiznala navrhovateli zpětně od 29.12.1990 invalidní důchod ve výši 3.287,- Kč měsíčně, se současným propočtem zvýšení, která k tomuto důchodu navrhovateli od doby vydání tohoto nového rozhodnutá náležela, takže od října 1996 navrhovateli náleží 6.593,- Kč měsíčně s doplatkem 2.922,- Kč. V odůvodnění ČSSZ uvedla, že důchod byl navrhovateli vyměřen z I. pracovní kategorie, z výdělků zjištěných za roky 1986 až 1990, z doby zaměstnání 42 roků, z toho 10 roků v I. pracovní kategorii a 32 roků ve III. pracovní kategorii, z průměrného měsíčního příjmu (správně výdělku) 5.716,- Kč, redukovaného na částku 3.572,- Kč, z čehož náleží navrhovateli 92%, tj. částka 3.287,- Kč měsíčně. Podle dodatečně předloženého dokladu hodnotila navrhovateli dobu zaměstnání ve výhodnější pracovní kategorii, dodatečně mu započetla nově prokázaný výdělek a dodatečně mu zhodnotila správné částky částečného invalidního důchodu do průměrného měsíčního výdělku. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. února 1999, č.j. 12 C 372/91-364, jímž bylo původní rozhodnutí ve znění všech označených postupně vydaných rozhodnutí potvrzeno, byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31.8.1999, č.j. 2 Cao 59/99-400, potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.2.2000, č.j. 30 Cdo 229/2000-441, bylo navrhovatelovo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítnuto. Navrhovateli tak byl pravomocně přiznán invalidní důchod tak, jak bylo určeno v označeném rozhodnutí ČSSZ ze dne 18.3.1997.
Takto zjištěný skutkový stav posoudil i odvolací soud tak, že navrhovatel v r. 1995, kdy poprvé vznesl výhrady proti pravomocnému rozhodnutí o částečném invalidním důchodu ze dne 25.11.1969, již nesplňoval zákonné podmínky (a to jak zákona č. 100/1988 Sb. tak zákona č. 155/1995 Sb.) pro změnu přiznané částky částečného invalidního důchodu. Zákon č. 100/1988 Sb. v §95 v souvislosti s §97 odst. 2 a zákon č. 155/1995 Sb. v §56 odst. 1 písm. b) v souvislosti s §55 odst. 2 připouštěly shodně změnu pravomocně přiznané dávky, a to dřívější přiznání důchodu nebo jeho zvýšení, nejvýše za tři roky zpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení, s tím, že nárok na dávku nezaniká uplynutím času, ale nárok na výplatu důchodu nebo jeho části zaniká uplynutím tří let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží. Tato tříletá lhůta pak neplyne po dobu řízení o důchodu (podle zákona č. 100/1988 Sb. po dobu řízení o dávce) a po dobu, po kterou osobě, která musela mít opatrovníka, nebyl opatrovník ustanoven. Z těchto ustanovení vyplývá, že změnu pravomocně přiznané dávky částečného invalidního důchodu by bylo možno u navrhovatele v takto omezeném rozsahu provést, pokud by jeho nárok na částečný invalidní důchod a jeho výplatu trval alespoň tři roky před tím, než uplatnil nárok na jeho změnu. Protože však navrhovatel podle obsahu připojených spisů námitku nesprávného výpočtu částečného invalidního důchodu uplatnil až v r. 1995, musel by jeho nárok na částečný invalidní důchod a jeho výplatu trvat alespoň k datu, od něhož k datu uplatnění změny neuplynuly tři roky. Navrhovatelův nárok na částečný invalidní důchod však zanikl již ku dni 29.12.1990, kdy se střetl s přiznaným důchodem invalidním, který byl vyšší (§55 zákona č. 100/1988 Sb. a §58 zákona č. 155/1995 Sb.). Podle těchto ustanovení střetne-li se nárok na výplatu invalidního (plného invalidního důchodu) s nárokem na výplatu částečného invalidního důchodu, vyplácí se důchod vyšší a v případě stejné výše důchodů ten, který si pojištěnec zvolí, přičemž dnem úpravy výplat důchodů pro souběh zanikají nároky na důchody, které se nevyplácí.
Odvolací soud nepřisvědčil ani navrhovatelově námitce (byť v odvolacím řízení již neuplatněné), že v jeho případě uvedená tříletá promlčecí lhůta neběžela po dobu řízení o invalidním důchodu. Upozornil, že invalidní (plný invalidní) a částečný invalidní důchod byly a jsou dvě různé dávky důchodového pojištění. Proto přezkumné řízení zahájené v roce 1991, v němž bylo přezkoumáváno rozhodnutí o přiznání invalidního (plného invalidního) důchodu z hlediska správnosti jeho výše (do roku 1995 toliko k navrhovatelově námitce nesprávného zařazení jím vykonávaného zaměstnání do pracovních kategorií), nestaví ani prekluzivní lhůtu (nárok na výplatu dávky zaniká) pro výplatu dávek dříve pobíraného částečného invalidního důchodu ani lhůtu pro změnu přiznané dávky částečného invalidního důchodu. Protože navrhovatel v době zahájení řízení o změnu dávky částečného invalidního důchodu v r. 1995 neplnil zákonné podmínky pro změnu (úpravu) mu přiznaného částečného invalidního důchodu pravomocným rozhodnutím ze dne 25.11.1969, na který trval jeho nárok od 1.4.1966 do 28.12.1990 včetně, nebylo možno zabývat se otázkou správnosti výše či data přiznání navrhovatelova částečného invalidního důchodu a přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ o zamítnutí žádosti navrhovatele je tudíž zákonné. Odvolací soud proto věcně správný rozsudek soudu prvního stupně podle §219 a §250s odst. 3 o.s.ř. potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
V podaném dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm c/ o.s.ř. a jež podává z důvodů §241a odst. 2 písm. f/ (správně b/) o.s.ř. navrhovatel namítá, že při rozhodování o výši plného invalidního důchodu požadoval, aby mu byl ve správné výši přiznán i částečný invalidní důchod. ČSSZ v průběhu řízení uznala, že výpočet částečného invalidního důchodu byl proveden nesprávně v jeho neprospěch a ač byla povinna mu doplatit předmětný důchod minimálně tři roky zpět ode dne žádosti o změnu dávky, neučinila tak. Její námitku, že tak neučinila z důvodu promlčení nároku, pokládá za nemorální, nehledě na to, že byla nesprávně posouzena, když o určení a doplacení dávek požádal před datem jí uváděným. Krom toho bylo sporné jeho zařazení do pracovní kategorie, jež bylo několik let předmětem soudního řízení a teprve po jeho prokázání bylo možné změny týkající se nového výpočtu předmětného důchodu uplatňovat u ČSSZ až na základě závěru soudu o tom, že vykonával zaměstnání zařazené do I.AA pracovní kategorie. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř., včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání.
Dovolání směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. přichází v úvahu písm. c) o.s.ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241a odst. 2 o.s.ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., případně důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na §241a odst. 2 o.s.ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné, samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. založeném na tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu ovšem nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srv. rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994). Pochybení odvolacího soudu, tkvící v otázce správnosti skutkových zjištění, lze úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 o.s.ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzenou nesprávnost při hodnocení skutkových zjištění, významných z hlediska hmotněprávní normy.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v soudem projednávané věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu (dovolatel ji v dovolání ostatně ani výslovně neformuluje). Aplikace §95 a §97 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. i §56 odst. 1 písm. b) a §55 odst. 2 zák. č. 155/1995 Sb. není odvolacími soudy (Vrchními soudy v Praze a Olomouci) nebo dovolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně a nejde přitom ani o aplikaci, jež by byla v rozporu s hmotným právem. Mylná je proto též námitka dovolatele o nemorálnosti postupu ČSSZ v souvislosti s promlčením jeho nároku, neboť v dané věci se nejedná o promlčení nároku na dávku, nýbrž o prekluzi nároku na její výplatu uplynutím času; dochází tu k zániku nároku na výplatu dávky, protože nebyl uplatněn včas. Nárok na důchod uplynutím času však na rozdíl od nároku na výplatu důchodu nezaniká. K prekluzi nároku - na rozdíl od námitky promlčení - pak soud musí přihlížet vždy z úřední povinnosti.
Z vyloženého plyne, že předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatele jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §151 odst. 1, 2 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2002
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu