ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1365.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1365/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Ch., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Městu K. V., o určení neplatnosti odstoupení od nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 348/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. března 2002, č. j. 13 Co 824/2001- 215, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se svým návrhem ze dne 12. listopadu 1998 domáhal určení neplatnosti odstoupení od nájemní smlouvy ze strany žalovaného ze dne 18. září 1998. Žalobce v žalobě popírá důvody zmíněného odstoupení od nájemní smlouvy, stejně tak jako zpochybňuje, že tento úkon byl žalobci náležitě doručen. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 11. října 2001, č. j. 11 C 348/98–197, tuto žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně se v tomto případě nejprve zabýval tím, zda jsou ve věci naplněny předpoklady žaloby na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Odkázal přitom i na publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky. Připomněl současně, že pokud žalobce koncipoval žalobu jako návrh na určení neplatnosti odstoupení od nájemní smlouvy (tedy určení existence právní skutečnosti), nebylo možno žalobě vyhovět, protože žalobce se měl správně domáhat toho, že nájemní vztah mezi ním a žalovaným trvá. Nad rámec toho pak dovodil absolutní neplatnost nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 10. června 1994.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. března 2002, č. j. 13 Co 824/2001-215, s odkazem na ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí nejprve zvažoval, zda má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Zde mimo jiné vyslovil, že v posuzované věci odvolací soud neshledal důvod, proč by měl být měněn závěr o tom, že žalobce má naléhavý právní zájem na tomto určení. Podle tohoto soudu ani žaloba na určení, že trvá nájemní vztah mezi účastníky, by jejich současné vztahy neřešila, protože žalobce předmět nájmu neužívá, když jej předal žalovanému.
Poté se odvolací soud podrobně zabýval otázkou platnosti příslušné nájemní smlouvy se závěrem, že o platnou smlouvu nešlo, takže od ní ani nebylo možno odstoupit.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni nabyl právní moci dne 29. dubna 2002.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v pondělí dne 1. července 2002 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení §237 o. s. ř. (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), když tvrdí, že dovoláním napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Při formulaci dovolacích důvodů má zato, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř). Toto pochybení spatřuje v závěru odvolacího soudu, že i v případě, kdy se nájemní smlouva řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a předmětem nájmu je budova jako celek, ve které se mimo jiné nacházejí nebytové prostory určené k provozování obchodu a služeb, vyžaduje se k platnosti takovéto nájemní smlouvy předchozí souhlas příslušného orgánu obce podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Nesouhlasí též s názorem odvolacího soudu, že v případech, kdy pronajímatelem nebytových prostor je obec, jež je zároveň příslušná k udělení souhlasu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., musí v takovém případě obec v rámci výkonu tzv. přenesené působnosti zahájit správní řízení a udělit písemně souhlas podle §3 odst. 2 citovaného zákona, a to postupem podle příslušných ustanovení správního řádu. To přesto, že účastníkem takového správního řízení je samotná obec, jakožto účastník soukromoprávního vztahu.
Konečně má dovolatel zato, že řízení je též stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř), protože v řízení před odvolacím soudem byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení. Dovolatel proto navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované město se k podanému dovolání podrobně vyjádřilo podáním ze dne 14. srpna 2002, v němž navrhlo zamítnutí tohoto dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolává se pak případu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Poté se dovolací soud zabýval právě otázkou přípustnosti dovolání v této věci, avšak se závěrem, že dovolání žalobce není přípustné.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., když napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a posléze zrušený rozsudek téhož soudu, kterým by bývalo bylo rozhodnuto jinak, než potvrzeným rozsudkem soudu prvního stupně (i v případě předchozích a následně zrušených rozsudků soudu prvního stupně vydaných v této věci, byla totiž žaloba na požadované určení zamítnuta).
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud v této věci skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tak tomu však v posuzované věci není.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Tyto předpoklady naplněny nejsou.
Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že ve věci nejsou splněny předpoklady žaloby na určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Tyto závěry je pak třeba posoudit jako přiléhavé a okolnostmi souzeného případu odůvodněné. Nadto jsou plně konformní se závěry již dlouhodobě ustálené judikatury, pokud se touto problematikou zabývá, podle níž jestliže právní otázka - platnost konkrétního právního úkonu, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby na určení, má povahu \"pouze\" otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti takového konkrétního právního úkonu, pokud je možno přímo žalovat na určení existence, resp. neexistence samotného práva. V daném případě je odůvodněný závěr obsažený v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, že na místě bylo určení, že nájemní vztah mezi žalobcem a žalovaným městem doposud trvá (tuto okolnost není způsobilé ovlivnit ani zjištění, zda žalobce předmět tvrzeného nájemního vztahu užívá či nikoliv, resp. zda předmět nájmu již odevzdal žalovanému).
Ač úvahy odvolacího soudu týkající se aplikace ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nejsou zcela zřetelné, případně přiléhavé, skutečností zůstává, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo takto odvolacím soudem potvrzeno podle ustanovení §219 o. s. ř. jako věcně správné. Přitom právě správná úvaha soudu prvního stupně o naplnění předpokladů ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je pro posouzení této věci určující.
Za tohoto stavu je proto třeba z věcného hlediska považovat i potvrzující rozhodnutí soudu druhého stupně za správné, a to i přesto, že bylo založeno na jiných právních úvahách (srovnej též §236 odst. 2 o. s. ř.). Nelze proto v označené věci dovodit, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., totiž, že by se v daném případě jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proto ani z tohoto důvodu proti němu není dána přípustnost dovolání.
Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí z pohledu v dovolání uplatněných dovolacích důvodů. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 o. s. ř. za situace, kdy dovolání dovolatele bylo odmítnuto, zatímco žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu