ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1389.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1389/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, případně o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 119/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. srpna 2001, č. j. 15 Co 400/2001-113, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 13. února 2001, č. j. 6 C 119/99-78, zamítl žalobu o určení, že kupní smlouva uzavřená účastníky dne 13. února 1998, která byla vložena do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. s právními účinky od 16. února 1998 pod č. j. V 11 - 380/98, je neplatná, a aby pro případ odstoupení od kupní smlouvy byla žalovanému uložena povinnost vyklidit průmyslový objekt označený jako kombinovaná porážka a zpracovna masa, se stavební parcelou č. 193 a parcelami č. 892, č. 902 a č. 903, včetně vedlejších staveb a venkovních úprav, zapsaných na listu vlastnictví č. 625 v katastrálním území B. u B., obci B., okres T., včetně všech technologií a strojů zde umístěných. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. srpna 2001, č. j. 15 Co 400/2001-113, rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") jako správný v celém rozsahu potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud druhého stupně se při svém rozhodování plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, pokud shledal předmětnou kupní smlouvu za platnou. Připomněl, že z jejího obsahu, stejně tak jako z potvrzení a převzetí kupní ceny, nevyplynulo, že by obsahem těchto listin byly takové právní úkony, které by účastníci neučinili vážně. Věrohodnost těchto listin pak nebyla otřesena ani určitými rozpory ve výpovědi žalovaného a svědků M. K. a D. A. Nedostatek jednoznačných skutkových podkladů podporujících žalobní tvrzení (naopak) šlo na úkor žalobce, který v této věci nesl důkazní břemeno.
Odvolací soud se neztotožnil ani s odvolací námitkou žalobce, pokud dovozoval, že dotčená kupní smlouva není platná proto, že v ní není přesně odlišena cena za nemovitosti a za movité věci. Soud druhého stupně zde poukázal na znění této kupní smlouvy, která v článku I. obsahuje přesné označení nemovitostí, jež jsou jejím předmětem, a v článku II. je dohodnuta kupní cena ve výši 6,000.000,- Kč s dodatkem, že nabyvatel za tuto cenu kupuje do svého výlučného vlastnictví právě (tyto) nemovitosti uvedené v odstavci I. předmětné smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že ani ujednání článku IV. této kupní smlouvy, podle kterého je objekt v provozuschopném stavu a je prodáván s veškerým technickým zařízením a vnitřním vybavením, nic nemění na úvodních ustanoveních smlouvy o tom, zač byla zaplacena kupní cena 6,000.000,- Kč. Proto se odvolací soud se závěrem, že zmiňovaná kupní smlouva je platná, ztotožnil.
Soud druhého stupně konečně dovodil, že nejsou splněny ani předpoklady pro to, aby žalobce mohl od této smlouvy (účinně) odstoupit, a to ať ze zákona nebo podle ujednání článku IX. smlouvy účastníků. Nadto je podle soudu smluvní ujednání o možnosti odstoupit od smlouvy natolik neurčité, že z něho lze jen obtížně dovodit přesné podmínky, za nichž bylo toto právo sjednáno.
Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 19. září 2001.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 17. října 2001 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 10. července 2002. Vyslovuje v něm nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu v souvislosti s jeho úvahami týkajícími se posouzení otázky platnosti, resp. neplatnosti právního úkonu. Uplatňuje tak dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání poukazuje na to, že se domáhal určení neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu, že šlo o neplatný právní úkon již od počátku, neboť ve skutečnosti šlo o fingovanou zástavu, při níž bylo domluveno, že budou-li vráceny peníze, které byly zapůjčeny žalovaným, je možné do jednoho měsíce od zápisu tyto nemovitosti prodat zpět žalobci oproti vrácení vyplacené kupní ceny. Okolnosti případu pak potvrzují, že žalobce nemohl dne 13. února 1998 inkasovat částku 6,000.000,- Kč, přičemž důkazy, které žalobce předkládal, jednoznačně vedly k závěru, že kupní cena zaplacena nebyla, a že žalovaný neměl v úmyslu v těchto prostorách podnikat. Žalobce se též domnívá, že kupní smlouva je neplatná i z důvodů neurčitosti ujednání o kupní ceně.
Přípustnost dovolání dovolatel odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 1. listopadu 2001. Připomněl, že žalobce se v dovolání vyjadřuje shodně, jako před soudem prvního i druhého stupně. Jím navržené důkazy již byly provedeny v těchto řízeních. Oba soudy pak rozhodly správně. Navrhl proto, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tak tomu však ve skutečností není.
Zmíněným ustanovením procesní předpis umožňuje v konkrétní věci zvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Již z uvedeného vyplývá, že pokud žalobce ve svém dovolání případně exponuje i určité výtky ve vztahu ke skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, nelze tyto výtky vzít v úvahu.
Pokud pak se týče samotného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Samotné dovolání žalobce v tomto smyslu fakticky neuvádí nic, co by právní závěry učiněné odvolacím soudem zpochybňovaly. Za nesprávné právní posouzení je totiž třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Zde však dovolatel neuvádí nic, co by takovýto možný závěr odůvodňovalo.
Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu i výtek dovolatele vznesených proti němu tkví převážně v konkrétních skutkových závěrech, učiněných na základě jednotlivých provedených důkazů. Současně z rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud na danou problematiku aplikoval nesprávný právní předpis, nebo, že by se eventuálně při jeho výkladu dostal do interpretačních obtíží.
Nelze proto mít zato, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., totiž, že by se v daném případě jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Z tohoto pohledu není tedy dána přípustnost dovolání.
Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 o. s. ř. za situace, když dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco žalovanému v tomto řízení vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v dovolacím řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Protože dovolací řízení v této věci bylo zahájeno po prvním lednu roku 2001, určuje se výše odměny za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o. s. ř. (odstavec 2).
Podle ustanovení §15 vyhlášky, rozhodne-li soud o odmítnutí dovolání nebo o zastavení dovolacího řízení, platí obdobně §14 vyhlášky. Ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky určuje, že rozhodne-li soud o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, činí sazba odměny 50 % sazby stanovené podle §10 odst. 3, nejméně však 400,- Kč a nejvýše 15.000,- Kč. Podle §10 odst. 3 vyhlášky pak ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Protože podle §5 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny ve věcech určení, zda tu právní vztah nebo právo k nemovitosti je či není 10.000,- Kč, náležela by zástupci žalobce jako odměna za dovolací řízení částka 5.000,- Kč (představující 50 % výše uvedené sazby). Tuto částku je však třeba dále snížit podle §18 odst. 1 vyhlášky opět o 50 % , tj. na částku 2.500,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení na straně žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalobce činí 2.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu