ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1452.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1452/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatele J. P., zastoupeného advokátem, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o plný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Ústí n. Labem pod sp.zn. 14 Ca 325/99, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2001, č.j. 1 Cao 136/2001-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele rozsudek Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 3. května 2001, č.j. 14 Ca 325/99-21, jímž bylo k opravnému prostředku navrhovatele potvrzeno rozhodnutí ČSSZ ze dne 3.3.1999, č. 440 120 762, kterým byla zamítnuta navrhovatelova žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v M. ze dne 21.1.1999 není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 20%, zatímco podle §39 zákona č. 155/1995 Sb. je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%, a účastníkům nepřiznána náhrada nákladů řízení, potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu, který ani v dovolacím řízení nedoznal změny, a vyvodil z něho i správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Soud prvního stupně především nepochybil, jestliže při svém rozhodování vycházel zejména z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Ústí n. Labem ze dne 31.1.2001, neboť v přezkumném soudním řízení je tato komise povolána ze zákona (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) k celkovému posouzení zdravotního stavu navrhovatele a jeho dochované pracovní schopnosti. Posudek této komise pak soud hodnotí podle zásad upravených v ustanovení §132 o.s.ř. V projednávané věci soud prvního stupně takto postupoval a ani odvolací soud neshledal důvod k pochybnostem o správnosti posudku uvedené komise, protože v něm bylo přesvědčivě odůvodněno, proč k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí nebyl navrhovatel plně ani částečně invalidní. Posudková komise podala svůj posudek v řádném složení, za účasti odborného lékaře internisty – gastroenterologa, jímž byl navrhovatel v komisi přešetřen. V posudku pak posudková komise vycházela nejen z výsledku tohoto vyšetření, ale zohlednila též subjektivní potíže navrhovatelem uváděné a řádně vyhodnotila navrhovatelovu zdravotní dokumentaci, přičemž vzala v úvahu i nález prim. MUDr. Ž. ze dne 25.3.1999, předložený navrhovatelem v průběhu řízení, na jehož obsah navrhovatel v odvolání poukazoval. Na základě zdravotní dokumentace obsahující řadu odborných lékařských nálezů (plicní, neurologické, interní, radiodiagnostické atd.), vyhodnotila posudková komise celkový vývoj navrhovatelova zdravotního stavu, přesně odůvodnila, proč považuje za dominující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu právě postižení trávící soustavy a řádně zdůvodnila i stanovenou procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti navrhovatele. Označený posudek proto hodnotil i odvolací soud jako úplný, objektivní a poskytující odpověď na všechny otázky související se zdravotním stavem navrhovatele a poklesem jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti.
Jestliže tedy podle přesvědčivě odůvodněných posudkových závěrů uvedené posudkové komise nešlo u navrhovatele k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33%, nešlo o zdravotní postižení vyžadující mimořádné pracovní podmínky (nešlo o postižení uvedené v příloze č. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb.) a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav také navrhovateli značně neztěžoval obecné životní podmínky (nešlo o zdravotní postižení podle přílohy č. 4 cit. vyhlášky), je zřejmé, že navrhovatel nesplňoval podmínky plné invalidity podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ani částečné invalidity podle §44 odst. 1,2 cit. zákona. Z vyložených důvodů odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný s odkazem na ustanovení §250s odst. 3 a §219 o.s.ř.
Jen pro úplnost odvolací soud připomněl, že v přezkumném soudním řízení je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (§250i odst. 1 o.s.ř.), tj. v daném případě ku dni 3.3.1999, s tím, že pokdy by poté došlo k vážnému zhoršení navrhovatelova zdravotního stavu, může kdykoli znovu požádat o dávku důchodového pojištění v novém správním řízení.
V podaném dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., navrhovatel namítá, že po celou dobu řízení se nacházel ve výkonu vazby a následně trestu, takže nemohl relevantním způsobem uplatnit požadavek, aby jeho zdravotní stav, který byl posouzen neprávně, byl k rozhodnému datu 3.3.1999 přešetřen na základě znaleckého posudku nezávislého soudního znalce, který by jednoznačně stanovil, zda k uvedenému datu byl jeho zdravotní stav způsobilý při přiznání plného invalidního důchodu či nikoli. Ustanovení znalce pro posouzení této lékařské otázky pokládá za zcela běžný standardní postup, který by byl bezesporu učiněn, kdyby byl zastoupen právníkem, jenž by tento úkon navrhl. Pokud soud nevyžádal znalecký posudek k osvětlení jeho skutečného zdravotního stavu, nemohl vycházet ze správně zjištěného skutkového stavu, což je podstatnou vadou, mající vliv na rozhodnutí soudu. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu ust. §241a odst. 1 o. s. ř. včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§236 o.s.ř.).
Dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241a odst. 2 o. s. ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., případně důvod upravený v ust. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelem ve vazbě na §241a odst. 2 o. s. ř. mohou být ovšem uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založeném na vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K tomu nutno ovšem uvést, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy (nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o. s. ř.), jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení je především skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; to však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí, jak je tomu i v souzené věci. I v případě nesprávnosti těchto skutkových zjištění se totiž nejedná o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v souzené věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu (dovolatel ji v podaném dovolání ostatně ani neformuluje). Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatele jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §151 odst. 1, 2, §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu