ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1503.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1503/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. H. proti žalovanému Ing. B. H., o výživné manželky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 308/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2001, č. j. 39 Co 68/01-69, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobním návrhem ze dne 16. 6. 1999 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by žalovanému byla uložena povinnost platit žalobkyni, počínaje dnem podání návrhu na zahájení řízení, výživné v částce 15.000,- Kč měsíčně předem, vždy do 10. dne v měsíci.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 7. 2000, č. j. 23 C 308/99-31, uložil žalovanému povinnost „přispívat na výživu“ žalobkyně v období od 16. 6. 1999 do 31. 5. 2000 měsíčně částkou 2.700,- Kč a od 1. 6. 2000 měsíčně částkou 7.000,- Kč, vždy měsíčně předem do každého 20. dne v měsíci (výrok I.); uložil žalovanému povinnost splácet dlužné výživné za období od 16. 6. 1999 do 30. 6. 2000 ve výši 33.550,- Kč v měsíčních splátkách po 2.000,- Kč spolu s běžným výživným s tím, že poslední splátka činí 1.550,- Kč, počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek (výrok II.); zamítl žalobu žalobkyně „o výživné nad částky ve výroku I tohoto rozsudku přiznané“ (výrok III.); uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 4.200,- Kč (výrok IV.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání žalobkyně a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2001, č. j. 39 Co 68/01-69, změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku o určení výživného a jeho splatnosti za období od 16. 6. 1999 do 31. 5. 2000 jen tak“, že zamítl „žalobu o určení výživného ve výši 700,- Kč“ a „jinak za toto období ohledně částky 500,- Kč“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.); změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o dlužném výživném“ tak, že dlužné výživné za období od 16. 6. 1999 do 31. 8. 2001 ve výši 43.250,- Kč uložil žalovanému zaplatit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách 4.000,- Kč spolu s běžným výživným počínaje lednem 2002 pod ztrátou výhody splátek (výrok II.); potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé … pro výživné za období od 16. 6. 1999 do 31. 5. 2000 ohledně částky 3.300,- Kč měsíčně a za období od 1. 6. 2000 nadále ohledně částky 2.000,- Kč měsíčně“ (výrok III); potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o poplatkové povinnosti“ (výrok IV.); rozhodl že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že je jí sice známo ustanovení §238 o. s. ř., „ve znění před novelou“, dovolání však podává vycházejíc z poučení obsaženého v rozsudku odvolacího soudu, že dovolání proti jeho rozsudku je přípustné. S poukázáním na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. namítá, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud „vzal za prokázané“ tvrzení žalovaného, že platí splátky na auto 5.600,- Kč měsíčně, ač tyto splátky byly ukončeny již 10. 8. 2001; dále když „nepřihlédl k výdajům žalobkyně na soukromou dopravu k lékaři“ a také když žalovanému „přičetl k dobru“, že platí splátky na společné auto, „které sám využívá“. S poukázáním na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. pak namítá, že se rozsudek odvolacího soudu opírá o nesprávné právní posouzení věci, neboť „není vůbec zřejmé, na základě čeho a podle jakých kritérií soud posuzoval onu zásadně shodnou životní úroveň“ žalobkyně a žalovaného. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč [§238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení [§238 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§239 odst. 3 o. s. ř. ve vztahu k §237 odst. 2 a k §238 odst. 2 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl z části změněn a z části potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalovanému platit žalobkyni výživné manželky ve shora uvedené výši. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto ve věci upravené zákonem o rodině (srov. §91 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §238 o. s. ř. přípustné, protože zákon v takovém případě dovolání nepřipouští ani na základě rozhodnutí soudu (srov. §239 odst. 3 o. s. ř.), a protože dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že odvolací soud uvedl v písemném vyhotovení napadeného rozsudku nesprávné poučení o přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně, která neměla v řízení úspěch, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu