ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1977.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1977/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatele R. P., zastoupeného advokátem, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o plný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Ca 183/99, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2001, č.j. 2 Cao 170/2001-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ČSSZ ze dne 2.6.1999, č. 420 601 002, byla zamítnuta navrhovatelova žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v O. ze dne 27.5.1999 není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 25%, zatímco podle §39 cit. zákona je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. března 2001, č.j. 21 Ca 183/99-59, k opravnému prostředku rozhodnutí ČSSZ potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel zejména z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Ostravě ze dne 12.11.1999 a doplňujícího posudku ze dne 15.9.2000 a z posudku téže posudkové komise s pracovištěm v B. ze dne 24.1.2001. Shledal, že tyto posudky jsou v hodnocení zdravotního stavu navrhovatele a jeho dochované pracovní schopnosti a v hodnocení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti k datu rozhodnutí ČSSZ zcela shodné, když za rozhodující zdravotní postižení označují degenerativní změnu na páteři s lehčím funkčním postižením a omezením pohybu v postiženém úseku s občasnou aktualizací potíží. Za tohoto stavu soud prvního stupně považoval za přesvědčivé hodnocení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kapitoly XV, oddílu E, položky 3 písm. b). Pro posouzení zdravotního stavu navrhovatele měla posudková komise dostatek odborných lékařských nálezů z doby před i po vydání napadeného rozhodnutí a při stanovení diagnostického souhrnu z nich důsledně vycházela. Bylo vysvětleno, proč nelze postižení navrhovatele hodnotit podle položek 3 písm. c) nebo d) cit. přílohy. Hodnocení v horní hranici 25% zahrnuje v sobě i přihlédnutí k ostatním zdravotním potížím navrhovatele, jeho věku a předchozí vykonávané výdělečné činnosti. Soud prvního stupně považoval vysvětlení za dostatečně přesvědčivé, a proto neprovedl navrhovaný důkaz vyžádáním znaleckého posudku z oboru posudkového lékařství, zejména když v provedeném dokazování není žádný rozpor, jehož odstranění by bylo potřebné provést znaleckým posudkem. Zjištěný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši 25% je nižší než 66% (nebo 33%) a u navrhovatele se nejedná o zdravotní postižení podle přílohy č. 3 nebo 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Navrhovatel tak k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí nebyl plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ani částečně invalidní podle §44 odst. 1, 2 téhož zákona. Soud prvního stupně proto napadené rozhodnutí ČSSZ podle §250q o.s.ř. jako zákonné potvrdil.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shledal, že soud prvního stupně zjistil zcela skutkový stav a věc správně právně posoudil. Ve svém rozhodnutí vycházel především z posouzení zdravotního stavu a schopnosti výdělečné činnosti navrhovatele provedeným v posudcích posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Ostravě ze dne 12.11.1999 a ze dne 15.9.2000 a s pracovištěm v B. ze dne 24.1.2001, jimiž provedl důkaz při jednání dne 18.2.2000, 20.10.2000 a 29.3.2001. Z nich učinil správná skutková zjištění v odůvodnění rozsudku a hodnotil tyto posudky způsobem stanoveným v §132 o.s.ř. Se závěrem soudu prvního stupně učiněným na základě těchto posudků, že navrhovatel ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ dne 2.6.1999 (§250i odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) neplnil podmínku plné invalidity podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. odvolací soud souhlasil včetně vysvětlení posudkové komise s pracovištěm v B. v posudku ze dne 24.1.2001 ohledně rozdílu oproti předchozím posudkům též posudkové komise ze dne 3.3.1998 a 20.4.1998 vypracovaným pro řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 43 Ca 132/97. Soud prvního stupně také postupoval řádně v souladu s občanským soudním řádem, když dospěl k závěru, že pro přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ČSSZ je zjištěn skutkový stav v dostatečném rozsahu, takže navrhovatelem navrhovaný důkaz vyžádáním znaleckého posudku z oboru posudkového lékařství neprovede. Důvod, proč se soud prvního stupně rozhodl neprovádět další dokazování, také řádně odůvodnil a odvolací soud s jeho důvody vyjádřil v plném rozsahu souhlas.
Dokazování pro přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ČSSZ soud prvního stupně prováděl ke dni vydání rozhodnutí dne 2.6.1999, v souladu s §250i odst. 1 větou prvou o.s.ř. Navrhovatelovy námitky, že po rozhodnutí soudu prvního stupně dvakrát zkolaboval pro epileptické záchvaty proto nemohly v žádném případě ovlivnit výsledek přezkoumání zdravotního stavu a schopnosti soustavné výdělečné činnosti navrhovatele k uvedenému dni. Pokud pak tvrdil, že má dvakrát ročně epileptické záchvaty a měl je i v letech 1999, 2000 a 2001, poukázal odvolací soud na to, že ku dni 2.6.1999 byl zdravotní stav navrhovatele řádně zhodnocen v posudcích obou posudkových komisí, přičemž k jeho vývoji, který nastal v roce 2000 a 2001 v tomto řízení nelze přihlížet. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 o.s.ř. potvrdil.
V podaném dovolání, jež odůvodňuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním posouzení, namítá, že věc měla být správně posouzena znalcem z posudkového lékařství vzhledem k odchylným hodnocením v posudkových komisích „v O. a B., kde předchozím rozhodnutím byl nárok nejméně na částečný invalidní důchod.“ Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř., včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání.
Dovolání směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který nebyl prvním rozsudkem ve věci. Již rozsudkem ze dne 18. února 2000, č.j. 21 Ca 183/99-20, soud prvního stupně přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ potvrdil; rozsudek soudu prvního stupně byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2000, č.j. 2 Cao 88/2000-34, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm však soud prvního stupně rozhodl zcela shodně jako v předchozím rozsudku, když rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Nejedná se proto o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm b) ani podle písm. a) o.s.ř. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. tak přichází v úvahu písm. c) o.s.ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241a odst. 2 o.s.ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., případně důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na §241a odst. 2 o.s.ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné, samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. založeném na tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu ovšem nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srv. rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994). Pochybení odvolacího soudu, tkvící v otázce správnosti skutkových zjištění, lze úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 o.s.ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v soudem projednávané věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu (dovolatel ji v dovolání ostatně ani výslovně neformuluje). Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatele jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §151 odst. 1, 2 a §2142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu