ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.2061.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 2061/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatelky M. H., zastoupené advokátkou, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o částečný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 29 Ca 282/99, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2001, č.j. 1 Cao 135/2001-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. února 2001, č.j. 29 Ca 282/1999-39, k opravnému prostředku navrhovatelky potvrdil rozhodnutí ČSSZ ze dne 29. června 1999, č. 496 221 154, jímž byla zamítnuta navrhovatelčina žádost o částečný invalidní důchod pro nesplnění podmínek §43 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Ch. ze dne 16.6.1999 navrhovatelka není částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti o 15%, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Z posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Ch. ze dne 16.6.1999 soud prvního stupně zjistil, že za nejzávažnější zdravotní problémy navrhovatelky považuje páteřový syndrom, který je však lehkého stupně a odpovídá tedy kapitole XV, oddílu E, položce 3 písm. b) vyhlášky č. 284/1995 Sb. a míře poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši 15%; navrhovatelka tudíž není plně ani částečně invalidní dle zákona č. 155/1995 Sb.
Z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Hradci Králové ze dne 8.11.1999 a jeho doplňku ze dne 30.5.2000 vyplývá, že u navrhovatelky se jedná o vertebrogenní algický syndrom krční a bederní páteře při degenerativních změnách, pravostranný cervikobrachiální syndrom se sekundární periartritidou humeroskapulární vpravo, oboustrannou sekundární radiální epikondylitidu, pravostrannou coxarthrosu I. stupně, recidivující dyspepsie, diabetes mellitus kompenzovaný perorálními antidiabetiky, hyperlipoproteinémii typu IIa, personu simplex. Posudková komise měla k dispozici zdravotní dokumentaci lékařky MUDr. Č. z N. H. a veškerou dostupnou zdravotní dokumentaci, zejména hodnotila odborná vyšetření provedená v průběhu roku 1999. Za nejzávažnější příčinu navrhovatelčina dlouhodobě nepříznivého stavu považovala shodně s lékařem okresní správy sociálního zabezpečení problémy páteře, jež hodnotila a zařadila stejným způsobem a uvedla, že v míře poklesu 15% hodnotí prakticky všechny zdravotní obtíže navrhovatelky, která je schopna výkonu lehké fyzické práce bez zvedání a nošení těžkých břemen, bez vynucených poloh, dlouhých pochodů a stání. Navrhovatelka je často vyšetřována na odborných pracovištích, řadu let trpí polymorfními obtížemi, vývoj jejího zdravotního stavu však v posledních pěti letech nezaznamenal progresi.
Z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Ostravě ze dne 20.10.2000 plyne, že komise hodnotí jako nejzávažnější zdravotní obtíže navrhovatelky problémy páteře, které jsou však lehkého stupně a spolu s dalšími zdravotními obtížemi opodstatňují míru poklesu (schopnosti soustavné výdělečné činnosti) podle kapitoly XV, oddělení E, položky 3 pís. b) cit. vyhlášky ve výši 15%. Úplavice cukrová byla k datu vydání napadeného rozhodnutí kompenzovaná, drobné arthrotické změny kloubů mají stejné pracovní omezení jako základní onemocnění a pracovní potenciál dále nesnižují. Gastroenterologické vyšetření neprokázalo výraznější patologii zažívacích orgánů ani váhový úbytek a týž výsledek vyplývá i z vyšetření interního. Navrhovatelka nebyla shledána plně ani částečně invalidní podle §39 a §44 zákona č. 155/1995 Sb.
Soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy podle §132 o.s.ř. a shledal, že zdravotním stavem navrhovatelky a posouzením její schopnosti soustavné výdělečné činnosti se postupně zabývaly nezávisle na sobě tři posudkové orgány, které zcela shodně považovaly za její nejzávažnější onemocnění páteřové obtíže, odpovídající kapitole XV, oddílu E, položce 3 písm. b) vyhlášky č. 284/1995 Sb., které v době vydání rozhodnutí ČSSZ odpovídalo míře poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výši 15%. Zejména posudková komise s pracovištěm v O. v posudku podrobně odůvodnila, proč nelze považovat páteřové obtíže za obtíže závažnějšího charakteru a řádně zdůvodnila i nezávažnost dalších zdravotních obtíží tak, jak plyne z odborných vyšetření z průběhu roku 1999 a roku 2000. Vzhledem k tomu, že §44 zákona č 155/1995 Sb. předpokládá pro existenci částečné invalidity pojištěnce míru poklesu (schopnosti soustavné výdělečné činnosti) nejméně ve výši 33%, soud prvního stupně se s výrokem posudkových orgánů o neexistenci částečné invalidity navrhovatelky ztotožnil. Posudkové komise jsou ze zákona (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) povolány k hodnocení zdravotního stavu pojištěnců a k výroku o vzniku, zániku či změně invalidity pro potřeby přezkumného soudního řízení. Posudkové komise zasedaly v řádném složení, hodnotily veškerou dostupnou zdravotní dokumentaci navrhovatelky a řádně zjistily její zdravotní stav. Za takto zjištěného skutkového stavu, kdy navrhovatelka nesplňuje podmínky částečné invalidity, soud prvního stupně napadené rozhodnutí ČSSZ jako správné v souladu s §250q odst. 2 o.s.ř. potvrdil.
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shledal, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu, který ani v dovolacím řízení nedoznal změny a vyvodil z něho i správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil.
Podle něj soud prvního stupně především nepochybil, jestliže při svém rozhodování vycházel zejména z posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v H. K. a O., neboť v přezkumném soudním řízení jsou tyto komise povolány ze zákona (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) k posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti navrhovatelky. Posudky těchto komisí soud hodnotí podle zásad upravených v §132 o.s.ř. Soud prvního stupně takto postupoval a ani odvolací soud nepochybuje o správnosti posudků uvedených komisí, protože v nich bylo přesvědčivě odůvodněno, proč k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí nebyla navrhovatelka plně ani částečně invalidní. Obě posudkové komise jednaly v řádném složení, za účasti odborných lékařů ortopeda a neurologa podle povahy navrhovatelčina onemocnění. Ve svých posudcích vycházely z výsledků vyšetření navrhovatelky v posudkové komisi v H. K. a zejména z obsáhlé navrhovatelčiny zdravotní dokumentace zahrnující řadu nálezů odborných lékařských pracovišť (nálezy neurologické, ortopedické, RTG vyšetření páteře, loketních a kyčelních kloubů, nálezy z vyšetření gastroenterologických a interních). Na základě toho pak vyhodnotily celkový vývoj navrhovatelčina zdravotního stavu a shodně dospěly k závěru, že hlavní a rozhodující příčinou jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je postižení páteře, odpovídající postižení uvedenému v kapitole XV, oddílu E, položce 3, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. a představující 15% pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Tato hodnota byla stanovena i s přihlédnutím k ostatním zdravotním potížím navrhovatelky. Ve svých posudcích obě komise rovněž řádně vyhodnotily navrhovatelčin pracovní potenciál, přesně stanovily, v jakém směru byla její pracovní schopnost omezena a jaká zaměstnání byla schopna s těmito omezeními nadále vykonávat.
Jestliže tedy podle přesvědčivě odůvodněných posudkových závěrů obou uvedených posudkových komisí nešlo u navrhovatelky k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33%, nešlo o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek (nešlo o postižení uvedené v příloze č. 3 vyhlášky č. 284/1995) a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav také navrhovatelce značně neztěžoval obecné životní podmínky, je zřejmé, že nesplňovala podmínky plné invalidity podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ani částečné invalidity podle §44 odst. 1, 2 téhož zákona. Odvolací soud z vyložených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§219, §250s odst. 3 o.s.ř.).
V podaném dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. navrhovatelka namítá, že k základnímu onemocnění mělo být přihlédnuto k přidruživším se onemocněním, což posudkové komise ve svých posudcích neučinily. Samotná úplavice cukrová je podle citované přílohy k vyhlášce hodnocena až 40%. Vzhledem k ostatním zdravotním postižením bylo na místě použít při hodnocení jejího zdravotního stavu vyšší bodové hodnocení v horní hranici příslušné sazby a ta měla být o 10% navýšena, neboť její zdravotní problémy jsou dlouhodobé, mnohočetné, a proto jsou splněny zákonné předpoklady k použití uvedených ustanovení vyhlášky. Posudkové závěry jsou proto nesprávné. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatelky proti rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. včetně povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§236 o.s.ř.).
Dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozhodnutím ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. přichází v úvahu písm. c), podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241a odst. 2 o.s.ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., případně důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelkou s odkazem na §241a odst. 2 o.s.ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné, samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. založeném na tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu ovšem nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srv. rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994). Pochybení odvolacího soudu, tkvící v otázce správnosti skutkových zjištění, lze úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 o.s.ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. není právně rozhodný odkaz dovolatelky na jí tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v soudem projednávané věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatelky jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §151 odst. 1, 2 a §2142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu