ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.2220.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 2220/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatelky J. B., zastoupené advokátkou, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o částečný invalidní důchod, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Ca 156/98, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2002, č.j. 1 Cao 216/2001-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2001, č.j. 47 Ca 156/98-90, k opravnému prostředku navrhovatelky potvrdil rozhodnutí ČSSZ ze dne 11.5.1998, č. 445 620 019, jímž rozhodla, že částečný invalidní důchod poskytovaný podle §44 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. navrhovatelce náleží od 17.7.1997 podle §44 odst. 1 citovaného zákona s tím, že výše důchodu zůstává beze změny, s poukazem na posudek lékaře P. správy sociálního zabezpečení v P. ze dne 17.7.1997.
Po doplnění řízení novými doplňujícími posudky posudkových komisí s pracovištěm v H. ze dne 9.11.2000 a s pracovištěm v P. ze dne 30.3.2001 shledal, že obě posudkové komise setrvaly na posudkových závěrech, že navrhovatelka splňovala k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ podmínky částečné invalidity podle §44 odst. 1, nikoli podle §44 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. Podle prvooznačeného posudku dřívější posouzení navrhovatelčiny částečné invalidity jako invalidity pro značně ztížené obecné životní podmínky lze považovat za mírné nadhodnocení zdravotního stavu v její prospěch, protože ankylóza (srůst kloubu) v pravém slova smyslu zde nikdy nebyla a v případě vhojení implantátu jakéhokoli druhu se posuzuje zdravotní stav podle typu nahrazeného kloubu s použitím přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., resp. za posudkový omyl. Podle druhooznačeného posudku je pravděpodobné, že posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Praze 2 v srpnu 1993 svůj odchylný závěr oproti obvodní posudkové komisi sociálního zabezpečení v P., která neuznala navrhovatelku ani částečně invalidní, učinila proto, aby obešla důsledky tzv. ekonomické podmínky, nikoli proto, že se zdravotní stav navrhovatelky zásadně zhoršil.
Po zhodnocení těchto důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že při posuzování navrhovatelky v r. 1993 došlo k nadhodnocení jejího zdravotního stavu, aby mohla být uznána částečně invalidní. Při posuzování částečné invalidity navrhovatelky k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ se postupovalo podle přílohy č. 2, kapitoly XV, oddílu G, položky 50.2, k vyhlášce č. 284/1995 sb., podle níž je při posuzování endoprotéz kyčelních nebo kolenních kloubů míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti závislá na přetrvávajícím postižení pohyblivosti a ztížitelnosti. Soud prvního stupně měl zato, že v rámci položky 50 se hodnotí všechny původní jevy způsobené operacemi endoprotéz kyčelních a kolenních kloubů a že z provedených posudků bylo zjištěno, že u navrhovatelky nikdy nedošlo ke ztuhnutí neboli ankylóze kyčelního kloubu v nepříznivém postavení. Pokud došlo k postižení pohyblivosti, bylo možno hodnotit tyto skutečnosti v rámci rozpětí míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Soud prvního stupně neměl pochyb o správnosti závěru hodnocení navrhovatelčiny částečné invalidity podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. s tím, že původní uznání částečné invalidity pro zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky v r. 1993 považuje za nadhodnocené, protože jinak by navrhovatelka pro nesplnění ekonomické podmínky nemohla být uznána částečně invalidní. Ke změně posudkových kritérií u postižení značně ztěžujících obecné životní podmínky sice nedošlo, ale zákon č. 155/1995 Sb. od 1.1.1996 upravuje jiným způsobem uznání částečné invalidity, kde již není třeba splnit podmínku podstatného poklesu výdělku. U částečné invalidity pro značně ztížené obecné životní podmínky je sice sledována výše příjmů z výdělečné činnosti, avšak pojištěnec je nadále částečně invalidní. Soud prvního stupně proto napadené rozhodnutí ČSSZ potvrdil.
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dospěv k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu, který již v odvolacím řízení nedoznal změny, a vyvodil z něho i správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil.
Neshledal potřebu dalšího doplnění dokazování výslechy ošetřujících lékařů nebo vyžádáním ortopedického rozsudku. Měl zato, že skutkový stav byl zjištěn soudem prvního stupně na základě doplňujících posudků posudkových komisí ministerstva práce a sociálních věcí do takové míry, aby bylo možno posoudit zákonnost i věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ. Zdůraznil, že pro účely přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí ČSSZ je pro přezkumné soudní řízení rozhodující skutkový stav (tj. zdravotní stav a rozsah zachovaného pracovního potenciálu) k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí. Jelikož soud nemá odborné medicínské znalosti, vychází při zjišťování charakteru zdravotního stavu a rozsahu zachovaného pracovního potenciálu pojištěnce především z posudků posudkové komise ministerstva práce a sociálních věcí, které zákon (§4 odt. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) o organizaci a provádění sociálního zabezpečení uložil za úkol posuzovat zdravotní stav a pracovní schopnost pojištěnců pro účely přezkumného soudního řízení. Teprve nejsou-li závěry posudkové komise ani přes jejich případné doplnění dostatečně úplné a přesvědčivé, přistupuje soud v souladu i s judikaturou Ústavního soudu k doplnění dokazování, např. vyžádáním znaleckých lékařských posudků. Tato situace však v projednávané věci nenastala. Rovněž odvolací soud měl zato, že posudkové závěry obou komisí, týkající se zdravotního stavu, charakteru zdravotního postižení a rozsahu zachovaného pracovního potenciálu navrhovatelky jsou dostatečně úplné a přesvědčivé, pokud jde o posudkově medicínské zhodnocení zdravotního postižení navrhovatelky a jemu odpovídajícího typu částečné invalidity. Z vyložených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle §219 a §250s o.s.ř. potvrdil. Současně účastníkům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
V podaném dovolání, jehož přípustnost navrhovatelka vyvozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňuje tím, že odvolací soud pochybil, když nepřipustil provedení jí navržených důkazů znaleckým posudkem z oboru ortopedie a výslechem odborných lékařů, takže nemohl být správně zjištěn skutkový stav věci, a proto ani právní posouzení věci nemohlo být správné, namítá, že její specifický zdravotní stav, kdy její organismus nepřijímá opakované aplikované implantáty, musí se podrobovat opakovaným operacím a přesto nechodí bez opory, odůvodňují její zařazení do příl. č. 4 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., písm. A bod 1; v tom spatřuje zásadní právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatelky proti rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř., včetně povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§236 o.s.ř.).
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho druhým rozsudkem ve věci. Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26.4.1999, č.j. 47 Ca 156/98-29, byl rozsudkem odvolacího soudu ze dne 15.9. 2000, č.j. 3 Cao 105/99-50, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně však i svým v pořadí druhým rozsudkem rozhodl stejně jako ve svém prvém rozsudku, když přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Nejedná se proto o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. přichází v úvahu jen písm c), podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241a odst. 2 o.s.ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. §237 o.s.ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., případně důvod upravený v ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelkou s odkazem na §241a odst. 2 o.s.ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., založeném na vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K tomu nutno ovšem uvést, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy (nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o.s.ř.), jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení je především skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; to však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí, jak je tomu i v souzené věci. I v případě nesprávnosti těchto skutkových zjištění se totiž nejedná o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadnout jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř. není právně rozhodný odkaz dovolatelky na jí tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.
Obdobné platí rovněž ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tkvícím v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; tím je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Za nesprávné právní posouzení v tomto smyslu nelze proto pokládat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, jak je tomu i v souzené věci, i když právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v souzené věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatelky jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §151 odst. 1,2, §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. listopadu 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu