ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.317.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 317/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce JUDr. Ing. F. V. proti žalovaným 1) S. O., spol. s r.o., a 2) V. H., za účasti vedlejšího účastníka MUDr. V. V., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 22 C 206/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2000, č.j. 53 Co 478/2000 - 90, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
III. Dovolatel je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení vedlejšího účastníka jeho zástupci advokátu částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 21. listopadu 1996, č.j. 22 C 206/95-37, zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva ze dne 10. června 1994 uzavřená mezi V. H. a M. V., jako prodávajícími a firmou I., spol. s r.o., jejímž předmětem je dům čp. 337, P., V. č. 9, se stavební parcelou č. 1565, o výměře 394 m2, a zapsané v katastrálním území V., je neplatná. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Unesením Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1999, č.j. 53 Co 151/99 – 49, byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena zmíněnému soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. září 1999, č.j. 22 C 206/95 – 71, opět zamítl žalobu na určení, že je neplatná kupní smlouva ze dne 10. června 1994 uzavřená mezi prodávajícími paní V. H. a paní M. V. a kupující společností I., spol. s r.o., jako právním předchůdcem společnosti O., spol. s r.o., a to v části spoluvlastnického podílu, jedné ideální poloviny domu čp. 337 v P., V. č. 9, se stavební parcelou č. 1565, o výměře 394 m2, ve vlastnictví M. V. a zapsané v katastrálním území V. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2000, č.j. 53 Co 478/2000 – 90, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému potvrdil. Dále připustil zpětvzetí žaloby vůči druhé žalované, rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Uvedené rozhodnutí městského soudu nabylo právní moci teprve dne 30. října 2001.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ve výroku, kterým odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně o věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému a změnil rozsudek ve výroku o nákladech řízení, podal žalobce dne 12. dubna 2001 dovolání, doplněné jeho podáním datovaným dne 9. září 2001 (soudu došlým dne 14. září 2001). Přípustnost tohoto dovolání žalobce fakticky odůvodňuje odkazem na ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (nepřesně však uvádí ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve znění po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb.). Jako důvod dovolání uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.; dovolatel však opět vychází ze znění o.s.ř. účinného od 1. ledna 2001 a nepřesně uvádí ustanovení §241a zmíněného zákona). Navrhl, aby dovoláním napadené výroky rozsudku odvolacího soudu byly zrušeny, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník se k podanému dovolání vyjádřil písemným podáním ze dne 11. června 2001, v jehož závěru požaduje, aby odvolací soud podané dovolání zamítnul, resp. odmítnul. Požaduje též přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem nabytí účinnosti této novely občanského soudního řádu (dále opět jen \"o.s.ř.\"). Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud v uvedeném výroku ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. však dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně sice předcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu. Tímto rozhodnutím však bylo ve vztahu k prvnímu žalovanému rozhodnuto identicky. Ve věci proto nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné. Ve věci tedy není dán ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř
Dána však není v této věci ani přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ze spisu totiž nevyplývá, že by žalobce byl příslušný návrh na připuštění dovolání ve smyslu zmíněného ustanovení do vyhlášení rozsudku soudu druhého stupně učinil. Přípustnost dovolání v označené věci tedy není založena ani na tomto základě.
Povinností dovolacího soudu je ovšem dále s přihlédnutím k ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Takováto eventuální vada se však z vlastního obsahu spisu nepodává. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a nemohl se proto zabývat věcnou správností dotčených výroků napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení dovolatel neměl úspěch, zatímco prvnímu žalovanému v něm žádné náklady nevznikly.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení dovolatel neměl úspěch, zatímco vedlejšímu účastníkovi vznikly v tomto řízení náklady spojené s jeho zastoupením advokátem.
Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. V intencích §82 odst. 1 a §243c o.s.ř. je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho zahájení, tedy dnem, kdy soudu dojde dovolání. Protože dovolání v této věci bylo podáno dne 12. dubna 2001 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po prvním lednu roku 2001, určuje se výše odměny za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
V §9 písm. b) vyhlášky se stanoví sazba odměny ve věcech určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti, která činí 10.000,- Kč. Podle §15 vyhlášky s přihlédnutím k §14 téhož předpisu byla takto stanovená sazba odměny krácena o 50%, t.j. na částku 5.000,- Kč. Poté byla podle §18 odst. 1 cit. vyhlášky současně tato sazba odměny dále snížena o 50% na částku 2.500,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení na straně vedlejšího účastníka proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení vedlejšího účastníka činí 2.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu