ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.440.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 440/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A) M. A., B) M. N. a C) H. N., všech zastoupených advokátem, jako právních nástupkyň A. A., nar. 8. února 1913, zemřelého dne 15. února 2000, proti žalovanému V. J., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 172/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 14 Co 59/2000-301, takto:
I. Dovolání žalobkyň, směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 14 Co 59/2000-301, se zamítá, přičemž ve vztahu k tomuto výroku nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 14 Co 59/2000-301, se ve výrocích I., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 3 C 172/97-275, uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobcem dohodu o vydání věci podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle které žalovaný jako povinný a podle smlouvy registrované Státním notářstvím v D. pod R I 634/84, zapsaný jako vlastník nemovitostí na LV č. 1524 pro obec a katastrální území K. u Střediska geodezie pro okres D., vydává touto dohodou parcelu č. 323/10 o výměře 2813m2 a na této parcele studnu a dále parcelu č. 323/55 o výměře 150 m2 a žalobce tyto nemovitosti přijímá (výrok I). Současně výrokem II. zamítl návrh na uzavření dohody o vydání parcely č. 1303 o výměře 33m2 a chaty na této parcele č. 063, porostů, oplocení a venkovních úprav na parcele č 323/10 a porostů a oplocení na parcele č. 323/55. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení.
Soud prvního stupně takto rozhodoval za situace, kdy rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. října 1997, č. j. 3 Cdon 337/96-148, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 1995, č. j. 14 Co 520/94-129 a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. června 1994, č. j. 3 C 81/92-109, kdy věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po doplnění řízení vzal soud prvního stupně za prokázáno, že původní žalobou dotčená parcela p. č. 323/10 zahrnuje v současné době stavební parcelu č. 1303 o výměře 33m2 s chatou č. 063, stavební parcelu č. 1155, zastavěnou objektem garáže o výměře 19m2, parcelu č.323/10 o výměře 2813m2 a zahradu č. 323/55 o výměře 150m2. Při úvahách podle §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. soud posoudil parcelu č. 1303 o výměře 33m2 zastavěnou chatou č. 063 za zastavěnou až po převzetí věci státem. Proto v této části žalobu zamítl. V případě ostatních pozemků fakticky dospěl k závěru, že pozemek č. 323/10 nebyl součástí rekreační oblasti a na tuto lokalitu nebyl doložen žádný zastavovací plán ani územní rozhodnutí, které by uvedené pozemky předurčovaly k určitému druhu zástavby. Jestliže v době koupě pozemku byla maximální výměra pro rodinný domek 600 – 800 m2, pak soud prvního stupně dovodil, že na zahradu či zřízení chaty byla přiměřená výměra podstatně menší. Jestliže právní předchůdci žalovaného získali na zahradu pozemek o výměře 2963m2, byli tak protiprávně zvýhodněni. Proto u zbývajících pozemků žalobě vyhověl.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 14 Co 59/2000-301, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I. tak, že zamítl návrh na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobkyněmi dohodu podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o vydání parcely č. 323/10 o výměře 2813m2 a na této parcele studny a dále parcely č. 323/55 o výměře 150m2, zapsaných na LV č. 1524 pro obec a k. ú. K., a to u každé z žalobkyň co do jedné třetiny těchto nemovitostí. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném II. potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud svoje rozhodnutí odůvodnil především tím, že se věcí naposledy zabýval již rozsudkem z 15. února 1995, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z 28. června 1994, kterým byl návrh v celém rozsahu zamítnut. Již tehdy bylo konstatováno, že původní žalobce je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., a to podle jeho §19. Pozornost byla věnována tomu, zda žalovaný, jako osoba blízká původním nabyvatelům, je povinnou osobu podle §4 odst. 2 citovaného zákona, tj. zda jeho právní předchůdci nabyli sporem dotčenou věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění v případě, že jim tehdy byl prodán pozemek v té době označený parc. č. 323/10 o původní výměře 2996m2. Již tehdy soudy dovozovaly, že kupní smlouva nebyla uzavřena v rozporu s tehdejšími předpisy a nebylo ani prokázáno protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů, tj. právních předchůdců žalovaného. Tato úvaha se vztahovala k ceně nemovitosti, za kterou byla zahrada nabyvatelům prodána, tj. za částku 4.898,40 Kč. Správností této ceny se ve svém předchozím rozsudku odvolací soud podrobně zabýval a zjistil, že cena, za kterou právní předchůdci žalovaného pozemek nabyli, nebyla podstatně nižší oproti cenám obecným. Odvolací soud dále poukázal na to, že v článku 10 vyhl. č. 127/1957 Ú. l. bylo uloženo zajišťovat přebytečný národní majetek a pečovat o jeho rozmístění, přičemž tento předpis umožňoval převedení majetku, který nebyl jinak upotřebitelný, do správy místního národního výboru. Ustanovení §18 odst. 2. cit. vyhlášky pak dovoloval zcizení i jiných základních fondů než přebytečných, mezi něž patřily i pozemky (§5 vl. nař. 110/1953 Sb.), a to z důvodů obecného zájmu za cenu běžnou, se souhlasem výkonného orgánu ONV. V posuzovaném případě se jednalo o pozemek, který, jak bylo v řízení zjištěno, byl evidován jako zahrada, který nebyl využíván, resp. - jak uvádí odvolací soud - jeho využívání mičurinským kroužkem nebylo zřejmě (!) efektivní, neboť pozemek pustl a chátral jak bylo zjištěno v řízení, takže se při prodeji této zahrady a zcizení tohoto základního fondu jednalo o dispozici v obecném zájmu. Tehdejší postup národního výboru při prodeji zahrady proto odvolací soud hodnotí jako dispozici v obecném zájmu, kdy národní výbor tak postupoval a jednal s péčí řádného hospodáře.
Odvolací soud za případné protiprávní zvýhodnění nepovažuje ani to, že nabyvatelům byl prodán pozemek ve výměře 2996 m2, neboť se jednalo o pozemek tvořící jako celek zahradu a nešlo o pozemek, který by byl teprve určen k výstavbě rodinného domku, chaty, eventuálně ke zřízení zahrady. Tento pozemek nebyl v obci jediným velikým pozemkem účelově určeným jako zahrada. Odvolací soud připomněl, že tvrzení svědkyně S., která projevovala zájem o koupi pozemku a nabízela (za ně) případně částku 7.000,- Kč, což vyplývá z výpovědi její a z výpovědi původního žalobce, nebylo jinými důkazy prokázáno. I pokud by tomu tak bylo, pak podle odvolacího soudu nelze přehlédnout, že tato svědkyně v době převodu zahrady v obci nebydlela, takže národní výbor postupoval v souladu s obecným zájmem, pokud zahradu prodal místním občanům.Stejně tak nelze za protiprávní zvýhodnění považovat případně to, že pozemek nebyl eventuálně prodán jiným zájemcům, z nichž každý měl zájem jen o jeho část, když dělení pozemku by vyžadovalo přinejmenším geometrické oddělení a s tím spojené náklady. Zachování vytvořeného půdního celku, o který byl (se přihlásil) zájemce, se proto jevilo soudu jako účelné. Ač odvolací soud si byl vědom toho, že žalobce byl oprávněnou osobu podle §19 zák. č. 87/1991 Sb., byl nucen konstatovat, že předpokladem úspěšnosti návrhu bylo naplnění podmínek podle §4 odst. 2 téhož zákona na straně právních předchůdců žalovaného, kdy však tyto předpoklady naplněny nebyly. Proto soud považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda pozemek (eventuálně který z žalobou dotčených pozemků, které byly vytvořeny z původního pozemku č. p. 323/10) nepodléhá vydání podle §8 zákona č. 87/1991 Sb. a to jako pozemek, na němž byla po převzetí státem zřízena stavba.
Tento rozsudek Krajského soudu v Plzni nabyl právní moci dne 1. února 2001.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 14 Co 59/2000-301, podali žalobkyně dne 26. února 2001 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odvozují z ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), přičemž rozhodnutí odvolacího soudu napadají v celém rozsahu. Dovolatelky vytýkají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a současně vytýkají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.).
Dovolatelky uvádí, že po vyřešení ostatních otázek se dokazování a hodnocení soustředilo na otázky protiprávního zvýhodnění (právního předchůdce žalovaného) a rozporu s tehdy platnými předpisy. Výpovědí svědkyně (S.) je podle dovolatelek prokázáno, že tehdejší MNV prodal nemovitosti za cenu nižší, než jakou mohl získat nabídkou částky 7.000,- Kč, kterou svědkyně nabízela. Podle dovolatelek proto MNV nejednal při prodeji s péčí řádného hospodáře. Tak nejednal ani předtím, pokud sám nechal pozemek zpustnout. Soud druhého stupně přitom zmiňuje, že výše nabídky není jinými důkazy prokázána, a tak naznačuje nijak odůvodněnou pochybnost o tomto zjištění. Soud druhého stupně naopak připojil novou úvahu, že bylo v obecném zájmu, pokud MNV prodal pozemek místním občanům, protože svědkyně v době převodu zahrady v obci nebydlela. Mohlo být přitom provedeno dokazování o tom, že svědkyně se v předmětné době starala o jiné nemovitosti v obci a sice o dům č. p. 123 se zahradou, které vlastnila a vlastní z jedné poloviny. Bylo dále prokázáno, že o koupi pozemku usilovali i další zájemci, a sice též o pozemek rozdělený. Odkaz soudu druhého stupně na náklady geometrického plánu a odtud vyplývající nehospodárnost je nepřiléhavý. Dovolatelky mají zato, že pokud již je třeba vycházet z tehdejších komunistických zákonů a jejich tehdejšího výkladu, pak bylo (naopak) v zájmu společnosti, aby co nejvíce třídně vhodných osob se mohlo rekreovat. Právní předchůdce žalovaného však dostal levně k dispozici pozemek celý. Nesouhlas dovolatelky vyslovují i s tím, jak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nadto dovolatelky mají zato, že soud druhého stupně v převážné míře nerespektoval právní názor vyslovený v předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Proto navrhly, aby dovoláním napadený rozsudek byl zrušen, a aby věc byla vrácena soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o. s. ř) věc projednal a rozhodl podle znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyň bylo podáno oprávněnými osobami - účastnicemi řízení řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) i b) o. s. ř., přičemž vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání žalobkyň je nutno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu nelze toto rozhodnutí považovat za správné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutí ke znění ustanovení §242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z dovolání žalobkyň nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatelky uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., přičemž však podrobněji odůvodňují pouze tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) lze vytýkat pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů po případě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění pak nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
Bylo popsáno výše, že odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal úvahy, vycházející z ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Odvolací soud při vědomí, že původní žalobce byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §19 citovaného zákona, dospěl k závěru, že však v případě posouzení otázky povinné osoby nedošlo k naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona, kdy skutková zjištění neumožňují závěr, že by byla věc nabyta buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, skutkové závěry odvolacího soudu, které v tomto smyslu byly podkladem závěru, že nedošlo k naplnění předpokladů ustanovení §4 odst. 2, zákona č. 87/1991 Sb., nelze plně hodnotit jako mající oporu v provedeném dokazování. Jde především o závěry, že tehdejší postup národního výboru při prodeji zahrady byl postupem, při němž jednal s péčí řádného hospodáře, že postupoval v souladu s obecným zájmem, že zachování půdního celku se jevilo jako účelné apod. Zde se jedná o úvahy, aniž by bylo odvolacím soudem doloženo, o jaké z případně provedených důkazů se opírají, resp. kterými z důkazů jsou podloženy a jakými úvahami se při hodnocení takových důkazů soud řídil (§157 odst. 2 o. s. ř.). Přitom však tyto úvahy vedly odvolací soud k zásadnímu závěru o tom, že nabytí sporem dotčených nemovitostí nebylo v rozporu s tehdy platnými předpisy a nešlo ani o protiprávní zvýhodnění osoby tehdejšího nabyvatele. Nelze současně v této souvislosti přehlédnout, že podstatou zjištění skutkového stavu věci je úsudek soudce o tom, které z rozhodných, resp. pro posouzení věci významných, skutečností jsou pravdivé, tj. které z nich bude soudce považovat za prokázané poznatky získanými provedením jednotlivých důkazů. Věrohodnost takového určitého poznatku získaného provedením konkrétního důkazu, a tedy i jeho význam z hlediska důkazu pravdivosti či nepravdivosti skutkových tvrzení je soud povinen hodnotit jednak izolovaně, jednak ve srovnání s poznatky získanými provedením všech zbývajících důkazů.
Logické a uspokojivé není ani vysvětlení toho, jak odvolací soud posoudil výpověď svědkyně S., pokud se týká jí údajně zamýšlené koupě sporem dotčené nemovitosti, když uvedl pouze to, že tato výpověď nebyla podpořena (s výjimkou výpovědi původního žalobce) jinými důkazy. Je totiž zřejmé, že při svědecké výpovědi má soud hodnotit především obecně věrohodnost výpovědi. To soud činí většinou především s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům a k projednávané věci, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň a poté konkrétně vzhledem k okolnostem, jež provázely vnímání určitých skutečností, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností, k chování při výpovědi apod. Takto získané poznatky pak soud porovnává se zprávami, které získal na základě hodnocení ostatních důkazů s cílem uvážit, jak dalece jsou souladné či protichůdné, vzájemně se doplňující či naopak vylučující apod. Výsledkem takového celkového hodnocení je pak závěr buď o pravdivosti nebo naopak nepravdivosti tvrzených skutečností.
Je tedy zřejmé, že již samy tyto skutečnosti vedou k závěru, že napadené rozhodnutí ve výroku I. vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. S ohledem na uvedené skutečnosti proto dovolací soud nepovažuje napadený rozsudek odvolacího soudu ve zmíněném výroku za správný. Nejvyšší soud České republiky tedy z tohoto důvodu toto rozhodnutí v uvedené části a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a vrátil věc soudu druhého stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Nutno ještě doplnit, že dovolatelky ve svém dovolání fakticky odůvodnily pouze uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., avšak nikterak nerozvedly a neprecizovaly jejich odkaz na dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) téhož zákona. Protože je dovolací soud vázán, jak již bylo připomenuto, obsahem podaného dovolání, neměl tak podklady k tomu, aby napadené rozhodnutí posuzoval i z hlediska druhého z dovolacích důvodů.
Obdobně, ač dovolatelky napadají svým dovoláním i výrok II. rozsudku Krajského soudu v Plzni, jejich dovolání neobsahuje žádné konkrétní výtky, které by se vztahovaly k tomuto výroku. Z tohoto důvodu proto nebylo v této části možno napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat. Jestliže pak z hlediska podaného dovolání nebylo možno dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený výrok II. rozsudku odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 1 o. s. ř.). Proto dovolání žalobkyň proti uvedenému výroku bylo v tomto případě zamítnuto.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu k tomuto výroku je odůvodněno skutečností, že dovolatelky v této části neměly se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému zde žádné náklady nevznikly (§243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 a §151 odst. 1 téhož zákona).
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
.