ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.567.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 567/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v právní věci žalobce I., n. společnosti v. u. a v. z. z. proti žalovanému H. S., s. r. o., o zaplacení autorské odměny, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 23/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 1999, č. j. 1 Co 183/99-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 27. října 1999, č. j. 1 Co 183/99-77, zrušil k odvolání žalobce rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 1999, č. j. 23 C 23/98-62 a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Uvedené usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný (dále jen dovolatel) dovoláním, jehož přípustnost i důvodnost odůvodnil odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a g/ občanského soudního řádu (dále jen OSŘ). Podle závěru dovolatele tím, že odvolací soud rozhodl o odvolání žalobce bez jednání, odňal mu možnost jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ OSŘ. Vadu podle §237 odst. 1 písm. g/ OSŘ, tj. že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nebo že byl soud nesprávně obsazen, spatřuje dovolatel ve skutečnosti, že příslušný senát odvolacího soudu rozhodl věc nezvykle rychle, nevypořádal se dostatečně s argumentací soudu prvního stupně a svůj právní závěr postavil na názorech obsažených v publikaci Mgr. Věry Popelkové: Ochrana práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů (Grada Publishing, vydání 1, rok 1998), jejíž autorka je dlouholetou zaměstnankyní žalobce. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud, jako soud dovolací, zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení s vyjádřením svého názoru na věc zejména v tom, že původní stanovisko Nejvyššího soudu č. Sc 2/81 nebylo dosud překonáno.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání v přezkoumávané věci bylo podáno účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení §241 odst. 1 OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v §240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti podle §241 odst. 2 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Proti takovému usnesení ustanovení §238a OSŘ dovolání nepřipouští.
Zbývá tedy posoudit, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami taxativně vyjmenovanými v §237 odst. 1 OSŘ, pro které je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelem vytýkaná vada podle §237 odst. 1 písm. f/ OSŘ, tj. že mu jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, nebyla z obsahu spisu zjištěna. O odvolání žalobce rozhodl odvolací soud bez jednání v souladu s ustanovením §214 odst. 2 písm. e/ OSŘ, podle kterého odvolací jednání není třeba nařizovat, jestliže se zrušuje rozhodnutí podle §221 odst. 1 OSŘ. Nelze tedy za nesprávný považovat takový procesní postup soudu, který je v souladu se zákonem.
Rovněž vada podle §237 odst. l písm. g/ OSŘ, tj. že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nebo že byl soud nesprávně obsazen, z obsahu spisu nevyplývá. Dovolatelem uvedené důvody nejsou těmi, které by bylo možné podřadit pod uvedený dovolací důvod. Soudci jsou totiž vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti (§14 odst. 1 OSŘ). Ze skutečnosti, že odvolací soud rozhodl ve krátké lhůtě a že zaujal právní závěr, se kterým jeden z účastníků sporu (v tomto případě dovolatel) nesouhlasí, není možné bez dalšího dovozovat závěr, že soudci jsou z projednávání věci vyloučeni.
Ani další vady podle §237 odst. 1 OSŘ nebyly z obsahu spisu zjištěny. Bylo rozhodnuto ve věci, která náleží do pravomoci soudů, účastníci řízení měli způsobilost být účastníkem řízení, v téže věci nebylo dříve pravomocně rozhodnuto, ani v ní nebylo již dříve zahájeno řízení a návrh na zahájení řízení byl řádně podán (§237 odst. 1 písm. a/ až e/ OSŘ).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému žádné ustanovení OSŘ dovolání nepřipouští. Proto Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dovolání odmítl podle §243b odst. 4, za použití §218 odst. 1 písm. c/ OSŘ, aniž ve věci nařizoval jednání ( §243a odst. 1 první věta o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ, kdy v dovolacím řízení dovolatel neuspěl a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2002
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu